Blogy MT

Po celé období od konce roku 1989 jsou platy zdravotníků jedním z důležitých a někdy i rozhodujících sociálních a politických témat v naší zemi.

Je to způsobeno velmi nízkým hodnocením zdravotníku v době socialistického Československa. Sám si pamatuji na zkušenost, kdy jako sanitář pracující při studiu jsem měl o 40% vyšší plat než jako nastupující lékař.

Tento stav kontrastoval s relativně vysokým společenským postavením lékařů i ostatních zdravotníků.

Ve všech pravidelně konaných výzkumem veřejného mínění od konce 19. století měl praktický lékař a později profesor medicíny nejvyšší společenské uznání.

Zprůhlednění financování zdravotnictví, vytvoření cen a nakonec kalkulace jednotlivých diagnostických a léčebných úkonů podnítily očekávání zdravotníků na výraznější ocenění jejich práce.

K tomu v 90.letech docházelo jen velmi pozvolna a reakcí na tento pozvolný nárůst byl vznik Lékařského odborového klubu (LOK) a radikalizace postojů České lékařské komory, která se více než etikou a vzděláváním začala zabývat ekonomickým postavením lékařů.

Mzdy rozhodují o bytí ministrů

Lékaři brzy pochopili, jakou sílu má jejich sociální postavení ve střední Evropě a téma mezd ve zdravotnictví rozhodovalo a rozhoduje o bytí či nebytí jednotlivých ministrů či ministryň.

Zdravotníci a jejich odborové a profesní organizace napřeli svůj tlak na stát a postupně si vymohli mzdové tarify platné i v jiných příspěvkových organizací, které postupně byly specifikovány pro zdravotnictví.

Je pravdou, že v 90. letech procentuální navýšení mezd bylo jednociferné a růst cen léků dvojciferný a u některých typů zdravotnického materiálu i v desítkách procent ročně.

Na rychlém nárůstu finančních prostředků ve zdravotnictví tak více profitovali výrobci a distributoři než zdravotníci. Hodnota všech příjmů lékařů na konci 90.let tvořila asi 20% nákladů na léky předepisované na recept.

I když mzdy ve zdravotnictví relativně mírně stouply, zdaleka nedosahují poměrů v západní Evropě či jinde v rozvinutém světě.

Vyšší mzdy v neziskových organizacích

Vzhledem k této mnoho let trvající anomálii je logické, že zdravotníci tlačí na minimální tarify, které by byly pro danou činnost nepodkročitelné. Tak je tomu dnes v příspěvkových organizacích a případně v neziskových zdravotnických zařízeních, které zřizuje stát či kraje.

Je pravdou, že z oficiálních statistik ÚZIS je patrné, že průměrné mzdy pracovníků v těchto organizacích jsou vyšší.

Z uvedených statistik se však nedozvíme, do jaké míry je to způsobeno vlivem skutečnosti, že tato zařízení jsou častěji zařízení specializovaná, velké komplexní nemocnice či fakultní nemocnice. V těchto zařízeních je zaměstnanecká struktura odlišná od lokálních nemocnic, které tvoří dnes většinu nemocnic soukromých.

Dalším faktorem, který není zohledněn v těchto statistikách, je rozsah bonusů, které získávají zaměstnanci, a který je v soukromých společnostech rozšířenější než v příspěvkových či neziskových organizacích.

Některé z nich jsou v těchto organizacích ze zákona nerealizovatelné.  Z vlastní zkušenosti a průběžných srovnání nevidím rozdíl mezi platem a mzdou ve veřejné či soukromé sféře u pracovníků vykonávajících obdobnou činnost.

V době, kdy mzdy zdravotníků stále ještě neodpovídají jejich postavení ve společnosti je logické, že je požadováno rozšíření tarifního systému a jeho centrálně organizovaný nárůst.

Z dlouhodobého hlediska je však jasné, že pro zdravotnictví je daleko příznivější a efektivnější systém běžný v podnikatelské sféře, který oproti zdůrazňování vzdělání a odsloužených let odměňuje zkušenosti, schopnosti a efektivitu.

Soukromá zařízení zaplatí špičky špičkově

Veřejná sféra díky široké škále tarifů zajišťuje slušnou minimální mzdu pro všechny.  Soukromoprávní sektor má jistě širší škálu mezd, ale klíčoví pracovníci, a to i na úrovni středního zdravotního personálu, jsou zde odměňováni lépe.

Ohodnocení špičkových odborníků je pak nesrovnatelné s úrovní stropů, které umožňuje tarifní systém. Tarifní systém má totiž nejen výhodu slušných minimálních tarifů, ale i nevýhodu maximálních platů. Velmi dobře fungující příspěvkové organizace jsou tímto systémem diskriminovány.

Českému zdravotnictví by jistě prospělo, aby zdravotník v každé organizaci měl jistotu slušné základní mzdy, ale i možnost bude-li přispívat k lepší efektivitě svého oddělení a zařízení získal odpovídající finanční výhody.

Ekonomika každého zdravotnického zařízení v systému, který neumožňuje volnější cenotvorbu, staví proti předem možným maximálním výnosům materiálové a osobní náklady.

V diskuzi o výši platů a mezd ve zdravotnictví je nakonec důležitější, převládne-li diskuze o možném snižování materiálových nákladů, nad diskuzí o zvyšování tarifů. Jen taková diskuze nám nakonec umožní alokovat větší část z vybraného veřejného zdravotní pojištění do oblasti osobních nákladů. 

Oldřich Šubrt, www.tribune.cz

autor je předseda představenstva společnosti Euroclinicum