Shodou okolností zrovna v tom čísle MT, v němž paní Bezděková zpovídá paní Hanu Brixi, se objevuje obrovský celostránkový inzerát "zdravotnického multihypermarketu" AGEL, což je současně zdravotní pojišťovna a k tomu i majitelka desítek zdravotnických zařízení. Paradoxy ?
Není mou ambicí rozebírat etičnost či ekonomickou výhodnost takového spojení, ale v kontextu se slovy paní Brixi mne napadá několik, možná mylných asociací.

1/. Definice nadstandardní péče: jde o relikvii a téměř by se chtělo říci pomatené blábolení teoretiků medicíny z mnoha tzv.odborných lékařských společností, ale i nelékařských pseudoodborníků na vše, které si za své osvojili lidé, kteří nepříliš rozumějí tomu, co to je zdraví a jeho výlučný význam pro každého člověka. Za dobrý příklad je zde uvedena Velká Británie se svým NHS, což je typický socialistický produkt, tvářící se jako zdravotnictví s lidskou tváří. Nadávají na něj téměř všichni obyvatelé Spojeného království. Opakem je zde uveden systém v U.S.A., téměř by se chtělo říci, jako to "nastavené zrcadlo", které nás má poučit jak to jinde dělají nelidsky a jak to u nás naopak perfektně umíme. Hezky ve stylu -ale oni zase mlátí černochy.....
Rozumní lidé, zdravotníci i nezdravotníci, dokonce prý i napříč politickým spektrem, jsou zde vydáváni za demagogy, kteří prý podle paní Brixi pokrytecky předstírají, že každý člověk má vymahatelné právo na veškerou možnou, sebevíce nákladnou péči. Údajně jde hlavně o zdravotnickou lobby, jejíž obětí je zdravotnický rozpočet. Paní Brixi toto sice dává do souvislosti se současnou snahou Obamovy administrativy o zdravotnickou reformu, ale přitom nikoho neponechává v iluzi, že jí jde hlavně o současnou kritiku poměrů v Česku.
Zde je nutno upozornit na fakt, se kterým žádná "zdravotnická lobby" nepohne. Jde o stále trvající platnost reálně socialistického zákona č. 20/1966 Sb., který jako součást Listiny, farizejsky i nadále zaručuje občanům Česka právo na veškerou nezbytnou zdravotní péči dle platných zákonů. Většina soudů, pokud by se opravdu člověk - pacient domáhal svých práv, by příslušné paragrafy zřejmě vykládala tak, že pacient má právo na veškerou péči lege artis, což jinak přeloženo znamená vše nejlepší a nejkvalitnější, dle zásad nejmodernějších výsledků lékařské vědy. Ať to stojí, co to stojí.....
Za cíl své kritiky této snahy si paní Brixi vybrala seniory, jimž je údajně mnohdy zbytečně prodlužován život a prováděna vyšetření, která jsou nadbytečná. Dovolí si dnes někdo v medicíně obecně a veřejně prohlásit, že v případě suspektní incertní disgnosy je něco nadbytečného a není naší ambicí diagnosu určit, pacienta vyléčit a prodloužit mu tím život ?
I kdyby to byl 80ti letý stařec či dáma ?
Aby to nevypadalo tak křiklavě, pokračuje autorka s definicí tzv. levné prevence, kterou považuje za stavební kámen zdravotnického systému, který do svých léčebných výsledků implementuje hlavně úroveň kultury a etiky zdravotnické profese. Tím by se mělo prý hlavně začít, rozvíjet a kultivovat prostředí našeho zdravotnictví.
Obrazně řečeno, vždy, když kdokoliv začne šermovat s takovými pojmy, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Apelace na etiku je mezi zdravotníky již natolik zprofanována, že snad není ani nejmenšího důvodu se zde o tom rozepisovat. Paní Brixi o tom asi neví, nepřečetla si mnohé statě nestora českých etikologů, doktora Marxe, velmi oblíbeného to karatele našich zdravotníků a nestačila si ještě vypěstovat alergii na tato lékařská farizejská dogmata.

2/. : Hodí se soutěž o pacienty do českého prostředí, nebo nikoliv ? Paní Brixi soudí, že nikoliv, tedy zatím.....Nicméně měli bychom prý zvážit finanční zainteresovanost občana na zdraví a uzdravení. Samozřejmě jedině finančními pobídkami, případně připojištěním. Moudrá slova, neříkající vůbec nic. Mnozí praktici by mohli psát romány o tom, co to je vzájemná vazba a důvěra mezi pacientem a lékařem a do jak významné míry by se právě toto svobodné vyjádření vůle obou stran mělo především zúčastnit na revitalizaci našeho zdravotního systému. To chce ovšem v prvé řadě jednu premisu, a sice naprosto svobodného lékaře, nezávislého ve svém rozhodování, a na druhé straně inteligentního, poučeného a svého lékaře si vážícího pacienta. Na obou stranách této rovnice je stále mnoho neznámých, které ani 20 let tzv. svobody od roku 1989, ani v nejmenším nikoho nepodnítilo k jejímu vyřešení.
Tak, jako se z bývalých veksláků stali zkorumpovaní politici a z noci na den zbohatlí primitivové, tak se z lékařů nestali svobodní jedinci a bohužel, a to mne nejvíce mrzí , ani z našich pacientů se většinou nestali zodpovědní, slušní a svého lékaře si hluboce vážící poučení laici, kteří svá práva nevyužívají, ale zneužívají. Výjimky samozřejmě jako vždy potvrzují pravidlo, o čemž by se dala sepsat celá další studie. Ale to není smyslem této krátké repliky.
Jediný skutečně kladný výsledek novodobé legislativy je zákonem zaručená svobodná volba lékaře, ale i naopak! Pozor, to si mnozí neuvědomují a žijí stále v přesvědčení, že si o svého lékaře budou i nadále otirat boty jako o rohožku před svým prahem. Lékaře mají za slouhu, jehož "posláním" a "etickým kodexem" má býti, za každou cenu sloužit zdraví lidu, ale hlavně mně. Já jsem středobodem vesmíru. Protože já mám přece na všechno právo a nárok a ty, doktůrku mi budeš zobat z ruky. Jinak tě vyměním !
Naštěstí zde v rámci předpokládané shody na obou stranách rovnice platí symbol rovnosti dle zásad matematiky a zachování věčnosti hmoty. I lékař si může zvolit svého pacienta a nemusí se uchylovat k přetvářce, dumpingu a nekalé konkurenci. Stačí jen v klidu dodržovat zákony této země.
Nicméně nikdo nejsme dokonalý a ještě dlouho bude platit pravidlo dle Einsteina, že hmota je věčná.
Zrovna tak věčná, jako lidská blbost, chtělo by se říci s klasikem.....

Jako ve všem, tedy i ve zdravotnictví máme dvě cesty:
První je centralistická, konstruktivistická, socialistická, kdy vše se nastavuje centrálně, řídí se centrálně, kontroluje se centrálně, vše se tlačí proti svobodné vůli subjektů ve zdravotnictví, protože nikdo nikomu nedůvěřuje, a podvazuje to inciativu všech. Zejména v postkomunistických zemích, kde občané myslí socialisticky, převládá přesvědčení, že čím více dohledu, omezení, restrikcí, tím větší úspěch, tím větší láce... Opak je pravdou. Tento systém má blíže ke korupci, soudružské protekci a úplatku. Tato cesta bude zákonitě končit v omezení dostupnosti zdravotní péče.
Druhá cesta se opírá o přirozené vztahy a svobodu lékařů, pacientů, pojišťoven a všech subjektů. Předpokládá důvěru k druhému člověku a je geniální tím, že se sama přirozenou cestou koriguje, je nejlevnější, nejekonomičtější a nejefektivnější. Jen touto cestou bez protekce a korupce může pacient dostat, co potřebuje, a lékař je konečně zaplacen. Jen touto cestou s dobrým sociálním zajištěním ekonomicky slabších může zůstat zdravotní péče dostupná bez jakýchkoliv dalších podmínek.

That's more than snesbile! That's a great post!