Jako ve všem, tedy i ve zdravotnictví máme dvě cesty:
První je centralistická, konstruktivistická, socialistická, kdy vše se nastavuje centrálně, řídí se centrálně, kontroluje se centrálně, vše se tlačí proti svobodné vůli subjektů ve zdravotnictví, protože nikdo nikomu nedůvěřuje, a podvazuje to inciativu všech. Zejména v postkomunistických zemích, kde občané myslí socialisticky, převládá přesvědčení, že čím více dohledu, omezení, restrikcí, tím větší úspěch, tím větší láce... Opak je pravdou. Tento systém má blíže ke korupci, soudružské protekci a úplatku. Tato cesta bude zákonitě končit v omezení dostupnosti zdravotní péče.
Druhá cesta se opírá o přirozené vztahy a svobodu lékařů, pacientů, pojišťoven a všech subjektů. Předpokládá důvěru k druhému člověku a je geniální tím, že se sama přirozenou cestou koriguje, je nejlevnější, nejekonomičtější a nejefektivnější. Jen touto cestou bez protekce a korupce může pacient dostat, co potřebuje, a lékař je konečně zaplacen. Jen touto cestou s dobrým sociálním zajištěním ekonomicky slabších může zůstat zdravotní péče dostupná bez jakýchkoliv dalších podmínek.