Jsem ráda, že kolegyně Šnajdrová našla odvahu a otevřela téma, které nás, sestry, opravdu trápí. Žádná z nás nechodí do práce proto, aby dnes a denně plnila roli poslušné ošetřovatelky bez nároku na svůj názor, bez možnosti diskuse nad ošetřovatelskými postupy, se strachem, co zas na mé práci bude špatného a podobně.
Jsme jenom lidi, a jako lidé, vzdělaní lidé, bychom se měli k sobě chovat. Interpersonální vztahy dost podstatně ovlivňují atmosféru na pracovištích a tam, kde je dusno, strach a diktátorství, se velice těžko pracuje a co víc, pacientům se tam velice často špatně stůně.
V dnešní době zas často slýcháváme : když se vám tu nelíbí, běžte, za branou je sester dost a kouzelné slovíčko loajalita k zaměstnavateli není totéž co loajalita k zaměstnanci.
To, že děláme spoustu práce za jiné, je běžné, ale nikdo už si netroufne chcít po lékaři, aby odnesl rentgenové snímky do archivu, odběry do laboratoře, podal paní Horáčkové podložní mísu v době, kdy sestra plní jiné povinnosti, nebo si jen po sobě umyl hrnek od kafe, které dostal na sesterně či si jen po sobě uklidil dokumentaci na stole a zasunul židli... Každý z nás má ve zdravotnictví svou roli a svou zodpovědnost, je nutné, si to uvědomit a naučit se spolupracovat. Ta nutnost je na obou stranách, jak na straně lékařů, tak na straně sester. Věřím, že se to podaří. Jsem optimista.