foto: Jan Merkl

Blogy Medical Tribune

Téma vztahů  lékař-sestra je stále mediálně živé, přesvědčil mě o tom i včerejší rozhovor Medical Tribune s paní Pejznochovou. Z rozhovoru mimo jiné vyplynulo, že některé sestry nemají přirozené sebevědomí a nechtějí převzít zodpovědnost za svoje kompetence.

Nemám zmapovanou situaci žádnými výzkumy, jen poslouchám kolegyně, čtu jejich příspěvky v diskusích na www.osetrovatelstvi.info a právní poradnu v Medical Tribune. Ze své praxe u lůžka mám pořád ještě hodně vzpomínek. Nutně mi vyvstala na mysli otázka, které že sestry nemají přirozené seběvědomí a bojí se převzít zodpovědnost?

Řadová sestra nepracuje jako OSVČ. Je zaměstnancem zdravotnického zařízení, pohybuje se v určitých mantinelech, musí dodržovat řadu standardních postupů, má nějakou náplň práce, stanovenou zaměstnavatelem.

Lidově řečeno, sestra si své kompetence nevybírá sama. Je-li jí kompetence přidělena, věřte tomu, že každému je totálně šumák, zda se sestra odpovědnosti bojí, či ne a zda má či nemá nějaké sebevědomí. Prostě to udělá a hotovo. Pokud jí kompetence přidělena není, tak ji prostě nemůže dělat, i kdyby byla 100x sebevědomá a sama sebou jistá, že to zvládne. A když si vzpomenu na některé zvláště „výživné“ služby z poslechních dní své předchozí praxe, byla jsem ráda, že jsem stihla práci stávající, natož aby mi ještě něco přibylo.

Staniční  ani vrchní sestra také nepracují jako OSVČ, rovněž se řídí nějakou normou. Na rozdíl od řadových sester ale mají větší možnost takové normy ovlivnit. Ta největší možnost a pochopitelně nejvyšší zodpovědnost za práci sester náleží hlavní sestře nebo náměstkyni pro ošetřovatelskou péči. Vedoucí sestry se podílejí na stanovení kompetencí.

Jestliže přidělují řadovým sestrám nedostatečné kompetence a tím pádem je odpovědnost ponechána lékaři, jsou to tedy ony vedoucí sestry, kdo se bojí a nemají přirozené sebevědomí? Opravdu v tom nemám jasno a budu ráda, když si to v diskusi osvětlíme.

Ve zmiňovaném rozhovoru s paní Pejznochovou byla věta, se kterou bezvýhradně souhlasím. „Když jsme před lety zavedli vysokoškolské vzdělání pro sestry, tak bychom také měli zajistit, podmínky pro to, aby sestry toto vzdělání mohly využít. Nemáme další pokračující články, nemáme nižší zdravotnické pracovníky, pomocné profese.“ To skutečně nemáme a  jsem velmi zvědavá, kde je vezmeme.

Zdravotnického asistenta praxe nepřijala a  kromě nedostatkových ošetřovatelek a sanitářů jiné pomocné pracovníky nemáme. Já se teď vyjádřím ad absurdum, ale být pacientkou, které stele lůžko a vynáší mísu sestra s titulem Mgr., hodně bych se divila, proč proboha studovala vysokou školu.

Ve zmiňovaném rozhovoru s paní Pejznochovou byla věta, se kterou úplně bez výhrad nesouhlasím. Ale nejsem právník, třeba mě někdo vyvede z omylu. Žádný zákon zaměstnavateli neurčuje povinnost vysílat zaměstnance na vzdělávací akce a hradit je.

To je sice pravda, na druhou stranu zákon 96/2004 říká, že celoživotní vzdělávání je povinné pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky, a považuje účast na celoživotním vzdělávání za tzv. prohlubování kvalifikace ve smyslu zákoníku práce (viz § 54 odst. 5 zákona č. 96/2004 Sb). Prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce (viz § 230 odst. 3 a 4) - Účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace se považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat. Náklady vynaložené na prohlubování kvalifikace hradí zaměstnavatel.

V okamžiku, kdy se sestra účastní prohlubování kvalifikace, které je pro ni ze zákona povinné, měla by dostat plat/mzdu a uhrazené náklady typu cestovné, stravné, konferenční poplatek atd. Z uvedeného dovozuji, že zaměstnavatel má vybrat pro sestru vhodnou akci a financovat ji a sestra je povinná se bez keců účastnit.

Bohužel zákon nestanoví, jak často. Znovu moje domněnka, pokud zaměstnavatel zaměstnává a chce dále zaměstnávat registrovanou sestru, měl by jí financovat akce za 40 kreditů každých 6 let. Budu moc vděčná redakci Medical Tribune, když předá moje domněnky právnímu posouzení.

Opět se asi nespletu, když si budu myslet, že většina zaměstnavatelů  se nějakým způsobem snaží zajistit pro sestry celoživotní  vzdělávání, i když možná ne v plné míře. Najdou se i takoví, kteří si řeknou - sestra chce registraci, ona si těch 40 kreditů nějak sežene. Nesežene, nevadí, bude pracovat pod odborným dohledem, práci udělá víceméně stejnou za méně peněz. Zdravotnickým zařízením těžko vyčítat, vzdělávání není úplně levné a uvolňování zaměstnanců na školení je za současného poddimenzovaného personálního stavu téměř utopií.

Pak ale těžko vyčítat sestrám „honbu za kredity“. Jestliže leží celá tíže vzdělávání na nich, nelze se divit, že si vybírají akce podle místa a ceny. Už takhle nemají volného času a peněz nazbyt. A že se snaží nasbírat kredity co nejdříve?  No budou to mít z krku a nebudou se muset strachovat, že další rok na ně nezbyde volno nebo akcí se nebude nabízet tolik.

Pravda je, že e-learning není náročný ani drahý, pěkné školení se dá pořídit v některých regionech už za 200 Kč a nová vyhláška navýšila počet kreditů. Skutečně stačí někam jít 2x, max 3x za rok a 40 kreditů je tu. Individuální rozdíly v regionech pochopitelně jsou. Znám i řadu sester, které si akce pečlivě vyberou a většinou se jim líbí.

V úvahu je třeba vzít také aspekt využití kvalifikačního a celoživotního vzdělání. Normální člověk se nevzdělává čistě pro svůj dobrý pocit, ale především proto, aby mohl získané znalosti dále používat. Nakolik sestry využijí poznatky svého vzdělávání je opět spíše záležitostí zaměstnavatelů. Podle reakcí kolegyň soudím, že řadová sestra toho příliš neovlivní. V poslední době se na ošetřovatelství.info objevila i diskuse na téma bossing, která ukazuje až na šikanu ze strany vedoucích pracovníků směrem k podřízeným.

Jistě, každý  se může svobodně rozhodnout, že určité jednání  se mu nelíbí. Lékař málo platí, nemám dostatečné  kompetence, neproplácí mi přesčasy… tak si prostě budu stěžovat s rizikem, že budu odejita, nebo odejdu rovnou. Jenže svoboda rozhodování je limitována regionem, věkem, a rodinnou situací.  Pětapadesátiletá sestra z obvodu na malém městě těžko najde jinou práci adekvátní svým možnostem. Svoboda rozhodování tady prostě a jednoduše narazí..

Možným  východiskem je řešit problémy kolektivně, event. ve spolupráci s odborovou organizací, ale zrovna třeba v ordinaci o dvou lidech je to celkem problém. Na jiných pracovištích sice kolektiv existuje, ale když nepotáhne za jeden provaz, výsledek je nulový.

Dalším východiskem je se sbalit a jít, ať to stojí, co to stojí. Poslední  možností je prostě nechat to být, udělat si svou práci a jít domů.

„Věřím tomu, že dost sester je naprosto znechucených současnou situací“, to byl titulek rozhovoru, který jsem vloni poskytla časopisu Sestra. Bohužel tomu věřím dodnes.

Lenka Šnajdrová, www.tribune.cz

autorka je všeobecná sestra a administrátorka webu www.osetrovatelstvi.info