Za dokumentem České lékařské komory, podle něhož může zdravotnický personál ukončit intenzivní péči o nevyléčitelně nemocného člověka, cítím velkou čertovinu.

V devadesátých letech u nás doktoři přešvihli honbu za výdělkem chrlením množství drahých léčebných výkonů. Protože pojišťovnám došly peníze, vymyslely se paušální úhrady, čímž došlo k prodloužení čekacích dob na péči v nemocnicích.

Nyní to vypadá, že zase někdo dostal nápad ušetřit na úkor nemocných - část pacientů by se na drahé jednotky intenzivní péče a anesteziologickoresuscitační oddělení vůbec nedostala. Ztratila by tak nárok na přežití. Další části by se pak intenzivní péče odňala, aniž by se dalo nezávisle přezkoumat, zda to není předčasné.

Ještě předtím, než představenstvo České lékařské komory dokument vydalo, mělo se poradit s právníky nezávislými na doktorské kapse.

Svým doporučením k rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, se totiž komora dostala mimo právní rámec České republiky. Mám na mysli například ústavní Listinu základních práv a svobod, v níž je zákon o veřejném zdravotním pojištění zaručující právo na intenzivní péči všem bez rozdílu.

Dostala se přitom i mimo rámec mezinárodních úmluv, zejména bioetické konvence, jejíž článek 9 Rada Evropy chápe jako právo pacienta na péči podle nejnovějších vědeckých poznatků. Tedy, pokud si ji sám nemocný nezakáže. Podle této konvence se má k lékařské péči u osob neschopných vyjádření vyslovit jejich zástupce - rodina, opatrovník či soud. Lékaři nemají absolutní moc ani nad umírajícím.

Už v samotném názvu doporučení lékařská komora porušila rovnost osob schopných a neschopných vyjádřit se k péči o sebe. Avšak rodina má právo zastupovat zájmy svého člena. Musí mít možnost nesouhlasit s návrhy lékařů a nechat je nezávisle přezkoumat, například v případech, zda byla správně určena diagnóza či zda nedošlo k léčebnému pochybení. Lékařská komora je sice ochotná s rodinou komunikovat, ale bere jí právo rozhodovat za nemocného. Kromě toho také zapomněla na nezávislé přešetření sporů, zvlášť těch, které se týkají lidského života.

Ani rodina, ani soud tedy nemůžou zkrátit lidský život, kdyby si to sám pacient asi nepřál.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku již řešil kauzu, kdy matka vážně nemocného dítěte z Británie nesouhlasila, aby lékař do dokumentace proti její vůli napsal "při další krizi neresuscitovat". Později se ukázalo, že v rozporu s domněnkou lékaře dítě přežilo delší čas.

Evropský soud tehdy konstatoval, že lékaři nemohou léčit podle vlastních subjektivních postupů a stát je povinen nemocnému zajistit standardy odpovídající moderní vědě. Nemůže-li se ke své péči vyjádřit sám pacient, přísluší rozhodování jeho zástupci. Při sporech či pochybnostech je nutné obrátit se na soud. Do doby nezávislého přezkumu se má pro záchranu života učinit vše.

Sám lékař nemůže rozhodnout, co je skutečný prospěch pacienta, jakkoli by se mu další život nemocného jevil jako "málo kvalitní". Lékař může nanejvýš argumentovat, že ten či onen zákrok by dotyčného jedince nepřiměřeně zatížil, způsobil mu další bolest a podobně. Avšak i v tomto případě musí lékař umožnit objektivní přešetření situace.

V civilizovaných zemích mají lidé právo zemřít na přístrojích. Nebo se také mohou po deseti letech probrat z kómatu. Soudy jsou vázány precedentními kauzami ve Štrasburku. Proto tyto instance v zemích, kde právo nebylo znehodnoceno totalitním režimem, zakazují odepření nebo přerušení život udržující péče, když nelze doložit přání pacienta.

Sám lékař nemůže rozhodnout, co je skutečný prospěch pacienta. Může nanejvýš argumentovat, že ten či onen zákrok by dotyčného jedince nepřiměřeně zatížil.

MfD, Vladimíra Bošková, předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů