Základní etický předpoklad medicíny tkví v tom, že kompetentní dospělý pacient má právo po důkladném poučení odmítnout léčbu, i kdyby toto odmítnutí pro něj znamenalo vážné poškození zdraví nebo i smrt.

To je relativně snadné, pokud je pacient při vědomí a pokud je ve stavu, kdy je schopen vyjádřit svou vůli. Bohužel jsou v medicíně časté situace, kdy pacient v takovém stavu není a kdy je potřeba přijmout důležitá terapeutická rozhodnutí. Za těchto okolností se postupuje podle tzv. "nejlepšího zájmu pacienta". Co je tímto "nejlepším zájmem", samozřejmě není něco exaktně medicínského, nýbrž to, co se předpokládá, že by pacient chtěl, kdyby o tom mohl rozhodovat sám.

O těchto věcech je nejlépe informováno pacientovo nejbližší okolí - ať již je to rodina, partneři, ale mnohdy i přátelé a vzdálení příbuzní.

Na druhé straně je zde však také "objektivní medicínská situace" - pokračování v léčbě nepřináší pacientovi žádný prospěch, může mu i škodit a prodlužovat jeho utrpení. Vezměme si například onkologickou léčbu. Nestává se zřídka, že už podávané léky nezabírají, a že pokud se dále podávají, případně se zvyšuje jejich množství, dochází k nebezpečným vedlejším účinkům.

Pacient pak touto léčbou trpí víc než vlastním onemocněním. Má se pokračovat v takové léčbě? Léčba nezabírá, je velice nákladná, pacienta obtěžuje a sama o sobě je zdrojem utrpení. Na druhé straně však může stát názor rodiny: zázraky se dějí, je potřeba využít všech možností, nesmíme to vzdávat.

Lékař tedy stojí před rozhodnutím - má podávat léky dále jen proto, že je to přání lidí v pacientově okolí? Ti mnohdy sami vidí svůj životní dluh vůči umírajícímu a chtějí mu ho splatit tím, že jej drží před branami smrti, neboť jim připadá, že by oni měli vinu, kdyby nebránili vejít svému příbuznému tam, kam přirozeně míří.

Zohlednit názor rodiny a příbuzných je naprosto nutné, ale tento názor nemůže být konečným a závazným rozhodnutím, zda se v léčbě bude pokračovat, či ne. Víme, že názory rodiny mohou být značně rozlišné; který z příbuzných by pak měl právo být tím posledním arbitrem?

Ve stejném postavení jako rodina je i soud. Ani ten nemůže vázat lékaře nějakým soudním rozhodnutím o ukončení či neukončení léčby. Soud snad může rozhodnout o tom, v jakém zařízení se má pacient nadále léčit, ale nepřísluší mu pravomoc rozhodovat o životě lidí a způsobu jejich léčby.

Jistě zde vzniká obava ze zneužití moci lékařů, které jim možnost rozhodovat o ukončení léčby dá. S tím plně souhlasím a chtěl bych zdůraznit, že právě na tomto místě se ukazuje nutnost etické výchovy budoucích lékařů.

Dnes je lékařská etika chápána často jako nějaký epifenomen, jako nějaký nutný přívažek na cestě k medicínskému titulu. Takto etiku mnohdy chápou sami lékaři a v souhrnu medicínského vzdělávání si tento obor nestojí zrovna nejlépe. Přitom je právě na těchto i jiných medializovaných případech vidět, že etické vnímání je integrální součástí lékařského vzdělání a medicínské péče a že právě v tomto bodě máme nedostatky, ze kterých plyne celá řada každodenních problémů.

MfD, Tomáš Lajkep, bývalý učitel lékařské etiky