PRAHA Pacientka s rakovinou žaluje nemocnici, protože se psychicky zhroutila, když se dozvěděla jedno z vyšetření potvrzujících její diagnózu. Má k tomu dobrý důvod. Předem si vše dobře rozmyslela a dopředu se rozhodla, že výsledky tohoto vyšetření určitě nechce znát. Nejspíš dobře odhadla, že by tu informaci neunesla. A odmítnout informace má právo. Jenže lékař její přání nenapsal do zdravotnické dokumentace a po výměně služeb za ní přišel jiný lékař, který o ničem nevěděl, a vše jí řekl.

Tento případ popisuje Jolana Těšinová, předsedkyně Společnosti medicínského práva, jako jeden z těch, kdy pacienti žalují nemocnici, i když nebyli poškozeni na zdraví. Žádají satisfakci, protože byli poškozeni na svých právech.

Případ se přitom podle Těšinové vyvíjí pro pacientku dobře, alespoň po prvním soudu. "Probíhající odvolací řízení mi nedovoluje sdělit bližší informace," poznamenala Těšinová. Soudy prý u žalob na ochranu osobnosti přiznávají i finanční odškodnění, a to obvykle kolem 500 tisíc korun.

Žaloby na ochranu osobnosti začali pacienti podávat před několika lety. Teď jich řada míří do finále. Na situaci reagují i nemocnice, které si rozšiřují pojistky pro případ žalob. Dřív je chránily jen při poškození zdraví pacienta. "Pojistku na ochranu osobnosti máme podstatně kratší dobu. Je to docela čerstvá záležitost. Náklady musely logicky stoupnout," uvádí mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava Tomáš Oborný.

Za plnohodnotnou pojistku tak dnes může středně velká nemocnice podle zkušeností právníka Ondřeje Dostála platit zhruba 1,5 milionu korun ročně.

Podle soudce pražského městského soudu Martina Valehracha začaly žaloby pacientů na ochranu osobnosti přicházet zhruba před sedmi lety. Postupně se staly běžnou součástí soudní praxe. Je na soudci určit, jestli má za poškození osobních práv pacient dostat finanční odškodnění. "Když nedojde k žádnému poškození zdraví, těžko lze říct, že by to mělo takovou intenzitu, že by nepostačovala omluva," říká Valehrach.

Těšinová říká, že se postoje soudců k odškodnění liší. Žádné tabulky v těchto případech neexistují, na rozdíl od žalob na náhradu škody při poškození zdraví.

Proti žalobám pacientů by ale někdy pomohla změna postupů v nemocnici - třeba způsob, jak pacienty informují nebo jak vedou zdravotnickou dokumentaci. Nemocnice například přestávají podávat informace o výsledcích vyšetření po telefonu. Lidé musí přijít osobně. Tím se snižuje riziko, že by se citlivé informace dozvěděl někdo, kdo na to nemá nárok. I za to by pacient mohl nemocnici žalovat.

LN, Adéla Čabanová, Josef Kolina

Pacienti se více bijí za svá práva

PRAHA Nemocnice mají povinnost každého pacienta informovat o léčbě, kterou mu budou poskytovat, o možných alternativách, očekávaných následcích a rizicích. Často se to ale řeší jen formálně: místo aby s pacientem zdravotníci vše probrali, dostane k podpisu list s drobným písmem.

Jenže pokud se proti tomu pacient ohradí, nemusí takový "informovaný" souhlas u soudu projít. "Informovaný souhlas je pro soud cárem papíru, pokud se prokáže, že s pacientem nikdo nekomunikoval," uvádí Jolana Těšinová, předsedkyně Společnosti medicínského práva.

Prokázat, že ke skutečnému pohovoru nedošlo, přitom nemusí být nemožné. Těšinová to popisuje na případu, kdy pacienti udíleli informovaný souhlas tak, že jim na chodbě sestra rozdala papíry, ať si je přečtou a za pět minut podepsané odevzdají.

Soud dal na svědectví dalších pěti pacientů, kteří byli ve stejné čekárně ve stejné situaci. Nemocnice prohrála 500 tisíc odškodnění, ale výrok ještě není pravomocný. Také v dalším obdobném případě pacient proti nemocnici v první fázi uspěl.

Starší muž, vášnivý lyžař, údajně nebyl informován o tom, jak dlouho se bude po operaci kolene zotavovat. Kdyby tu informaci dostal, odložil by výkon až na jaro. Protože ho ale operovali na podzim, promeškal celou lyžařskou sezonu. Bojí se, že jednu ze svých posledních.

Pacienti se zkrátka víc bijí za svá práva o sobě informovaně rozhodovat. V našem zdravotnictví je to proti historii velká změna.

Podle Těšinové je hlavním důvodem úmluva o lidských právech a biomedicíně, kterou jsme přijali v roce 2001. Ta podle ní jasně znamená, že je dnes důležitější právo pacienta o sobě rozhodovat než záchrana jeho zdraví a života.

To ale zčásti zpochybňuje soudce pražského městského soudu Martin Valehrach. "Jsou to záležitosti velmi náročné na posouzení," říká. Stále platí, že lékaři mají povinnost dělat vše pro to, aby pacienta vyléčili. Rozhodnout, když jsou dvě práva a povinnosti v rozporu, je vždy náročné. "Pokud porušili některé z práv pacienta, ale jejich snaha byla vedena tím, pomoci člověku, aby se uzdravil, je tu konkurence dvou práv a povinností," vysvětluje Valehrach.

Problém je, že na mezinárodní úmluvu zatím plně nezareagovaly naše zákony. Potíže s tím mají i samotní lékaři. Podle úmluvy o lidských právech a biomedicíně mají například ctít dříve vyslovené přání pacienta. Tedy například to, pokud pacient, který není při vědomí, už dříve uvedl, že nechce být udržován na přístrojích.

Jenže dodnes není v české legislativě jasně popsáno, jak má takové dříve vyslovené přání vypadat. Jestli například musí být písemné a notářsky ověřené. Lékař tak nemá úplnou jistotu, jestli udělá dobře, když pacientovo dříve vyslovené přání bude respektovat.

Jisté je, že je oblast medicíny pro právníky stále zajímavější. "Za poslední tři roky, co to podrobněji sledujeme, vzrostla výše přiznaného odškodnění téměř o řád," uvádí Těšinová. V roce 2007 byla nejvyšší vysouzená částka za poškození zdraví 2,5 milionu korun, naproti tomu v roce 2008 už platila nemocnice za poškození pacientky 18 milionů korun.

LN, Adéla Čabanová, Josef Kolina