Žena si je za prvé jista svým mateřstvím, což se o otcovství zdaleka ne vždy dá říci a uvádí se dokonce, že až ve 30 procentech je takové přesvědčení muže jistotou falešnou.

Žena si tak sice v bolestech, leč jednoznačně potvrzuje svou identitu a poslání. Jakmile porodí alespoň jedno děťátko, může být klidná a nic ji už nemusí pudit, aby si dokazovala svou důležitost a smysl své existence čímkoli jiným.

Cokoli nad to jest, je pro ně pouze jakousi prémií. Proto také si ženy – nejsou-li to zrovna sovětské milicionářky – nepotřebují svou důležitost potvrzovat placatými čepicemi na hlavách, výložkami na ramenou, medailemi na prsou a diplomy na zdi. Jestliže i přesto a navíc k tomu dosáhnou na vynikající pracovní výsledky, nádherná umělecká díla nebo důležité funkce, můj obdiv k nim jen o to více vzrůstá.

Většina mužů naopak vstupuje do života coby třtiny větrem se klátící. Proto také muži – nejsou-li to vyslovení primitivové s patologicky hypertrofovaným sebevědomím – potřebují po svém boku láskyplnou bytost ženského pohlaví, které je ujišťují o jejich dokonalosti, vysílají do každodenního boje o živobytí, pocty a slávu, a dodávají jim sebevědomí.

Muži si svou důležitost potřebují dokazovat trvale, a proto když jí skutečně dosáhnou, může jim jejich partnerka začít vadit jednak jako svědek jejich neslavných počátků, jednak jako málo nadšený aplaudér jejich „slavné“ současnosti. A tak vymění manželku, která jakoby stále cosi vyčítala, za první blondýnu s rozzářenýma očima a větou, která nemůže selhat: „To jste řekl krásně, pane inženýre, řekněte to ještě jednou.“

Ostatně důkaz zbytnosti mužů a zdroj jejich nervozity a potřeby si stále něco dokazovat nám dává okolní příroda. Článek Jaroslava Petra publikovaný nedávno ve Vesmíru ukazuje, jak velké množství živočichů, včetně některých savců, se rozmnožuje nepohlavně, s úplným vyloučením mužského prvku.

Existuje celá řada takových forem rozmnožování, jež se sice bez spermie neobejdou, ale příspěvek otcovy dědičné informace k vytvoření dědičné informace potomka je dočasný, či dokonce jen symbolický. A nejen to – samice některých druhů produkují v duchu hesla „udělej si sama“ vajíčka, z nichž se bez oplození vyvíjejí dcery schopné přivést na svět stejným způsobem další pokolení dcer.

Do potomka vkládají svou kompletní dědičnou informaci a geneticky se o něj „nedělí“ s jeho otcem. Také neztrácejí čas a energii ani sháněním nápadníků, ani plozením synů. A samečkové buď přicházejí na svět jen na tu krátkou chvíli, aby splnili svou jedinou roli, anebo se dokonce vůbec nerodí.

Mé Drahé Ženy – máte mou úctu, že nás necháváte žít v iluzi o tom, že jsme pohlaví nejen silnější, ale vůbec nutné.

PUBLICUS