Za panování komunistů jsem neměl šanci použít angličtinu, a tak jsem ji zapomněl. Dnes na stará kolena si ji již těžko mohu obnovit a tak se mi stala nedobytnou tvrzí. Díky komunistům. Bohužel.

Nesouhlasím s tvrzením pisatele BOB-a. I za komunismu byly možnosti se zdokonalovat v angličtině - jazykové školy, samostudium, byly dostupné knížky v angličtině (v prodejnách Ruské knihy), takže kdo chtěl, učit se mohl. Avšak v uplatnění a kontaktu s tímto jazykem byl problém, protože nebyly takové možnosti vycestovat do zahraničí jako jsou dnes. Kompenzovali jsme to tím, že jsme si dopisovali s kamarády ze zahraničí ("pen pal") a tak si zdokonalovali angličtinu.

Jsem rovněž spíše stár , než mlád, ale v roce 1969 jsem ještě stihl z anglického jazyka maturovat a to excelentně. Tehdy ještě SVVŠ, dnešní gymnázia měla úroveň. Nikdy na to nezapomenu, stejně tak, jako nezapomenu angličtinu, se kterou se poměrně dobře popasuji i dnes. Co mi ještě více pomohlo, když mne komunisté odmítli přes doložku pustit do kapitalistické ciziny, to byla hudba. Naučil jsem se sám všechny písně Beatles v originále jen odposlechem z gramofonu, či radia Luxembourg. Teprve později jsem mohl texty korigovat. Začaly se totiž v nových edicích Gramofonového klubu tisknout i na obaly desek. Začalo to s albem Simona a Garfunkela, ale i další texty legendárních the Beatles, díky časopejsku The Pop Music Express , který vycházel kolem roku 1968, jsme my, anglofilové, svůj milovaný jazyk znali a byli jsme schopni se domluvit. Nezapoměl jsem mluvit anglicky dodnes, narozdíl od ruštiny. Odborné texty se u nás v angličtině většinou nepublikovaly. Nebo jsem se k nim já, narozdíl od mých politicky spolehlivých kolegů, nedostal. Resumé bylo rusky. Na to ponížení nikdy nezapomeneme.