Zakladatel informační teorie, Robert Wiener zdůrazňuje v definici informace skutečnost, že informace je to, co bylo přijato a nikoli to, co bylo vysláno. Cítím se proto zodpovědný za to, jak paní doktorka Marková rozumí mému komentáři s titulem Tsunami. Upřímně se jí omlouvám za to, že mému čláinku bylo možné takto porozumět. Doufám, že ne všichni čtenáři mého textu mu porozuměli stejně jako paní doktorka Marková, která ho pokládá za antisemitický a vybízí, aby se jím zabývala justice. Celý můj komentář měl být kritikou teleologického uvažování, které hledá v jednání lidí nikoli jeho příčinu, ale jen jeho účel. To je sice legitimní počínání, ale nesmí to „být přivedeno k absurdní dokonalosti“, jak si lze přečíst v mém komentáři.
Zamýšlím se nad diskusním příspěvkem pana Františka Bányaie. I zde přijímám s politováním zodpovědnost za to, že i po vícenásobném čtení mu zůstalo mé sdělení nezřetelné a nejasné. Respektuji jeho mínění, že mé použití holocaustu jako pomůcky v mé argumentaci bylo nevhodné a laciné. Věřím, že rozumím i jeho postoji, že holocaust je „hodnota absolutní, jako smrt nebo jako zákaz používání Jména nadarmo“.
Na svou obranu uvádím, že jsem holocaust s ničím neporovnával a nenašel jsem ve svém komentáři slova „stejný jako holocaust“.
Přiznám se však k vážným obávám, že bude-li holocaust vymazáván ze školních učebnic, jako se to děje v Anglii, nebo bude-li systematicky a záměrně aktivně popírán, jako se to děje v Iránu a v části muslimského světa, mohlo by i naše uctivé a mlčenlivé chození po špičkách kolem této „absolutní hodnoty“ přispět k tomu, že pro generaci našich vnuků bude holocaust při nejlepším něčím jako c.k. rakousko-uherské kriminály pro mou generaci. Myslím, že právě v tváří v tvář těm miliónům zavražděných Židů v Osvětimi a v Březince nesmíme vynechat jedinou příležitost, abychom nepřipomínali jejich osud tak často, jak to jen jde. Vymírají poslední, kteří holocaust přežili a kteří mohou vyprávět svých vlastních zážitcích. O tom, že bychom měli dětem vyprávět o holocaustu s jistým taktem a opatrností (takto bych chtěl mimo jiné rozumět diskusnímu příspěvku pana Bánayie) jsem napsal příspěvek do blogu Lidovných novin 29. ledna 2010 s titulem „Jak to povíme svým dětem.“