O Fakultní nemocni Ostrava se v poslední době hovořilo hlavně v souvislosti se CyberKnife, unikátním robotickým ozařovačem za dvě stě milionů korun, který právě vstoupil do klinického provozu. Krátce po jeho spuštění se v médiích objevilo, že toto zařízení bylo o desítky milionů předraženo. Skutečně je nešlo pořídit levněji?

Přiznám se, že mě tyto spekulace znechutily a trochu mi zkazily obrovskou radost, kterou ze CyberKnife máme. Opravdu nevím, co jsme mohli dělat jinak. Když nakupujeme zboží, kde jsou čtyři výrobci, tak umíme srazit cenu na polovinu. A také to v naší nemocnici děláme. U CyberKnife je ale jeden jediný výrobce, jenž má exkluzivního dodavatele – naše vyjednávací pozice je tedy horší. Jistě, v USA jej možná nemocnice nakoupí levněji, tam je ale levnější všechno, od bot přes automobily až po vyspělé medicínské technologie. Spojené státy jsou navíc z pohledu CyberKnife obrovský trh s více než 100 centry, my jsme malinký trh s jednou aplikací. Nelze také porovnávat neporovnatelné – v Ostravě máme nejnovější, nejlepší možnou konfiguraci, a to s plným servisem. Technik firmy je trvale u nás na klinice a v případě potřeby zasahuje v řádu minut. V rámci ceny přístroje je také up-grade na dalších deset let. Jak je tento zdánlivý detail důležitý, jsme zažili u jednoho z našich lineárních urychlovačů, kde monopolní výrobce změnil software a nás to stálo třicet milionů.

Proč jste šli zrovna do této investice?

Kdybych se ptal sám sebe, na co jsem hrdý, tak jednoznačně na to, jak se nám povedlo změnit onkologickou kliniku. Když jsem nastoupil, tak byla v tristním stavu. Špatně tam bylo skoro všechno – jednání s pacienty, vztahy na pracovišti, mezioborová spolupráce. Brzy jsem si tedy vyzkoušel, co to znamená odvolávat přednostu kliniky v polovině funkčního období, kdy to musí podepsat rektor univerzity a dva ministři. Riskoval jsem tehdy veškerou svou autoritu – kdybych vše nedotáhl do konce, byla by pryč. Dostal jsem tip na mladého, šikovného onkologa, který je přiměřeně naštvaný na poměry v Praze. S Davidem Feltlem jsme si okamžitě padli do oka a on dokázal kliniku velmi rychle zvednout. Pacienti i kolegové během několika měsíců zaznamenali změnu. Bylo jasné, že tady má smysl investovat energii i peníze. Po čase jsme se tedy s doktorem Feltlem začali bavit o tom, co by do naší koncepce špičkového onkologického centra dále zapadalo. Ze začátku CyberKnife vypadal jako úplně šílená, nereálná myšlenka. Řekli jsme si ale, proč vlastně ne. Dali jsme jej do strategie rozvoje a napsali několikasetstránkový projekt propracovaný do nejmenších detailů. Výsledek je dnes zcela reálný a léčí pacienty.

Jak jste na tom s lékaři? Chybějí vám?

Zásadní problém s lékaři nemáme. Jejich průměrný plat i s odměnami lehce přesahuje šedesát tisíc – slušné platy nám dávají konkurenční výhodu vůči ostatním zdravotnickým zařízením. V některých oborech je ale personální zajištění křehké – například na patologii, soudním lékařství, biochemii, ARO. Ale pracoviště anestezie a resuscitace je asi citlivé místo všude. Když odejde deset procent anesteziologů, pozná to celá nemocnice, protože na nich závisejí všechny chirurgické obory.

Kolik by si měl podle vás český lékař v nemocnici vydělat?

Pokud nebudu brát ohled na to, co je společensky možné nebo nemožné, tak dobrý lékař, kterého si primář váží, by měl mít po deseti letech praxe kolem sta tisíc korun hrubého měsíčně, a to aniž by trávil v nemocnici půlku života. Částka mi nepřipadá nijak extrémní. Určitě by jeho odměna neměla být stanovena podle toho, kolik let si na klinice odseděl.

Jedním ze záměrů nové vlády je, že platové tabulky budou méně zohledňovat délku praxe. Je to rozumné?

Asi ano. Do jistého věku stráveného v praxi se kvalita daného člověka zvyšuje. Za tři roky po škole prostě nemůže vyrůst plnohodnotný lékař. Po deseti patnácti letech se ale tato křivka začíná oplošťovat – další roky už takový přínos nepřinášejí. Jde však o velmi individuální záležitost. Někdo po deseti letech začne být otrávený a čekat na důchod, na druhé straně i lékař po šedesátce může být stále na vrcholu. Jako příklad může posloužit náš přednosta traumatologie docent Pleva, což je tahoun, s nímž se krok téměř udržet nedá – ať už v práci nebo mimo ni. Operuje, slouží, pořádá několik kongresů do roka, které táhne odborně i společensky, a pořád má vitalitu a elán. I na něm vidím, jak moc potřebujeme leadery, tahouny, kteří mají nápady a schopnost strhnout ostatní. Když takových lidí máte v nemocnici pět šest, dostáváte se úplně jinam.

Se sestrami problém nemáte?

Ne, máme velkou výhodu, že si je můžeme vybírat, také u nich jsou naše platy více než konkurenceschopné. Já si jich nesmírně vážím, sestra je prostě ve špitálu v mnoha ohledech ten nejdůležitější člověk. Jsou nepostradatelné z hlediska provozu, z hlediska spokojenosti pacientů a koneckonců i z hlediska manažerského řízení. Říkám přednostům i primářům, že bez sester bychom ekonomickou stabilitu neudrželi. Páteř nemocnice tvoří především staniční sestry, ty vytvářejí atmosféru jednotlivých oddělení. Snažíme se také sestrám tam, kde to zákon dovolí, maximálně zvyšovat kompetence. Jinak to nejde. Lékařů bude ubývat, budou nezaplatitelní, a sestry hodně z jejich práce převezmou.

Lucie Ondřichová

Celý rozhovor najdete příští týden v aktuálním vydání Medical Tribune