Odpor zdravotníků je však pochopitelný; nejenže se v nejbližší době nedočkají zvýšení svých příjmů, o něž dlouhodobě usilují, ale chystaná změna pro ně představuje největší pokles tarifních platů ze všech zaměstnanců veřejného sektoru.

Přišli by o růst základní mzdy podle odpracované praxe a těm nejzkušenějším lékařům by se podle české lékařské komory snížil plat až o 40 procent.

Vládní argumentace obhajuje toto snížení tarifní části platu možností zvýšení osobního ohodnocení až o 200 procent.

Podle ČLK je ujišťování ministerstva zdravotnictví, že ke snížení platů v resortu ve skutečnosti nedojde, neboť pokles jejich nárokové složky může být kompenzován zvýšením osobních příplatků, falešné, neboť sám předkladatel návrhu v důvodové zprávě uvádí, že díky poklesu příjmu zdravotníků dojde k úsporám ve výši 6,4 miliardy korun.

Zástupci profesní komory se tak domnívají, že tím vláda vydává lékařům jasný signál – buďto si vybojujete důstojné platy silou, nebo vám nezbude nic jiného než emigrovat. Zdá se, že podobně to vnímají i sami lékaři, a je dost dobře možné, že tato situace paradoxně konečně přispěje ke sjednocení lékařského stavu.

Vládní návrhy týkající se změny tarifních tabulek již dokázaly zaktivizovat mnohé nerozhodnuté lékaře. Více než 3 000 z nich už podepsalo prohlášení, že ke konci roku 2010 podají výpověď z pracovního poměru, pokud jim nebudou platy zásadním způsobem zvýšeny.

ČLK navíc zaznamenala zvýšený zájem mezi svými členy o práci v zahraničí. Jen za prvních osm měsíců letošního roku vystavila více certifikátů potřebných pro práci v zahraničí než za celý uplynulý rok. Pokud by tito lékaři z nemocnic opravdu odešli, jen by se urychlila personální devastace, k níž v mnohých zdravotnických zařízeních došlo.

Poněkud překvapivé je, že ministr Heger v takové situaci za platy zdravotníků ve vládě nijak zvlášť nebojuje. Vysvětluje to tím, že úspory hledají všechny resorty a že navrhovaná změna k celkovému snížení příjmů lékařů a ostatních zdravotníků nepovede, protože již dnes jsou příjmy zdravotníků významně vyšší, než by odpovídalo tarifním tabulkám.

K uklidnění zdravotníků se snaží přispět také první náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Pavelka, který všem ředitelům fakultních a dalších státem vlastněných nemocnic nařídil, že mají příští rok škrtat jinde než v platech zdravotníků, a zároveň jim pohrozil, že pokud sníží příští rok objem platů, můžou přijít o místo. S ujištěním, že oni se splněním tohoto nařízení problém nemají, již v médiích přispěchali i někteří z ředitelů fakultních nemocnic.

Jedním z argumentů, který zaznívá v rámci debat o spravedlivějším finančním ohodnocení lékařů, je potřeba vytvoření systémových předpokladů, aby mohli být dobře zaplaceni ti „skutečně“ kvalitní lékaři. Nikdo z vládních úředníků však zatím nevysvětlil, podle jakých kritérií budou primáři určovat, kdo je kvalitní lékař a kdo méně.

Bude kvalitnější ten, kdo předepíše více léků a odoperuje větší počet operací nebo bude mít více pacientů hospitalizovaných kratší dobu, či ten, kdo indikuje více drahých vyšetření a pro nemocnici generuje více bodů a tím i větší příjmy…?

Z pohledu samotného lékaře se však zdá, že být tzv. dobrým doktorem ve státní nemocnici se za současných podmínek obecně příliš nevyplácí.

Dobře to ilustruje příklad onkologů. Když někdo z nich získá u pacientů pověst, že se jim snaží všemožně pomoci, je empatický k jejich situaci a nadto má možnost jim podat účinné, ale drahé léky, zájem nemocných na sebe nenechá dlouho čekat.

Výsledkem je neustále přeplněná čekárna a nové a nové žádosti pacientů o pomoc, zvýšená preskripce léků i počet indikovaných vyšetření, což ovšem s sebou nese nelibost nadřízených kvůli zvyšujícím se nákladům oddělení. To vše na úkor osobního a rodinného života lékaře a za hodinovou mzdu, za niž by mnoho zedníků a jiných řemeslníků ani nebylo ochotno o nějaké zakázce uvažovat.

A možnost lepšího ohodnocení takového lékaře? Zvýšená péče o pacienta s sebou nese zvýšené náklady a ty zase zhoršují hospodářský výsledek nemocnice, čímž se pravděpodobnost, že kvalitní lékař dostane přidáno, dosti snižuje. Nelze se divit, že být vyhledávaným lékařem ve státních službách staví mnohé z nich do absurdní situace a demotivuje je.

Ať už bude další vývoj v oblasti odměňování zdravotníků jakýkoli, jedno je jisté. S velkou podporou veřejnosti při uplatňování svých požadavků počítat nemohou. Reakce čtenářů internetových diskusí na toto téma jsou někdy řekněme „hodně zvláštní“ a svědčí o tom, že mimo zdravotnickou veřejnost oprávněné požadavky lékařů nepadají na úrodnou půdu.

Jeden příklad za všechny: „…Věřte tomu, že i z mnoha zedníků by v poměrně krátké době byli velmi dobří lékaři, ale když vidím, jak mnohý lékař bere do ruky jen špachtli, tak vůbec nevěřím tomu, že by to mohlo být i opačně...“ Zbývá jen doufat, že se v nemocnicích budeme se zedníky setkávat pouze během stavebních prací…

Tomáš Novotný, www.tribune.cz