Milá sestro, to je právě ta chyba, že se zdravotníci zajímají o tom, co říkají pacienti na jejich auta. Ptá se snad nějaký pekař, co říkají na jeho auto jeho zákazníci_! Nebo snad bankéři či exekutoři či advokáti či soudci či manažeři zbrojního průmyslu?! Co je nám do toho, co říkají pacienti na naše auta. Pacienti by nejradši, kdyby lékaři a zdravotní sestry byli zcela chudí a mysleli celých dvacetčtyři hodin jen na ně. Prostě,aby zdravotníci neměli právo na svůj soukromý život. Prostě by chtěli lékaře mnichy a sestry řádové sestry. Nic proti tomu, pokud se někdo dobrovolně dá na řeholní cestu a působí ve zdravotnictví, ale měli bychom se přestat pořád ohlížet na to, co na to naši pacienti. Protože naši pacienti se vůbec neohlíží na to, v čem a za kolik pracujeme. Oni se zajímají jen o sebe. Vy jste snad zažila, že by se Vás nějaký pacient upřímně zeptal na vaše pracovní podmínky?! Asi ne. Tak jako jsou naše pracovní podmínky našim pacientům zcela ukradené, tak nám by mělo být zcela ukradené, co si myslí naši pacienti o našich autech. Oni nám nikdy nebudou přát drahá auta, takže pokud budete jezdit v otřískaném trabantu, možná budete mít jejich sympatie. Ale není to ta nejlepší cesta, máte-li děti a chcete-li jim zajistit důstojný život. Pokud nedokážeme stanovit ceny naší práce tržní metodou požadujme poměry platů k průmerné mzdě, jako to mají třeba v Portugalsku nebo Irsku. To je nejspravedlivější metoda a to tvrdě požadujme a už se pořád neohlížejme na to, co na to řeknou naši pacienti. Já nakonec jsem taky pacient, vy jste taky pacientka a já požaduji, aby lékaři co mě kdy budou v budoucnu léčit měli minimální plat trojnásobek průměrného platu a jako pacient jim to přeji a podporuji je. Howgh.