Blogy MT

Ke spojení odborných mas a rázné akci zdravotníky nepřiměje ani donebevolající plýtvání v předražených zakázkách na přístroje na nichž pak musejí otročit. Nevyburcuje je ani následná drzost politiků šetřit na tom jediném, co nejde prodat jako veřejnou zakázku, tedy na jejich chronicky podprůměrných platech.

Syndrom oborového vyhoření nesnižuje základní funkceschopnost lékaře, ale jeho zájem o profesní záležitosti i o politickou sílu jeho stavu. Je to zvláštní jak měkký a ohebný charakter dokáže postupně vytvořit celonárodní pokoření, válka a pár desítek let socialismu. I malé dítě přece ví, že kdo nehájí svoje zájmy, ten si ani nic nezaslouží.

Mnohými "tupci" bohužel nepohne ani nucení k vědomému ohrožování vlastních pacientů sebepřetěžováním a následnými chybami. A to je jim prosím jasné, že v případě "nehody" ohrožují i vlastní pověst a kariéru.

Nenasytná láska k oboru naštěstí zažene i ty nejhodnější zdravotníky do slepé uličky. Přeplněnou čekárnu, jakožto přímý důkaz kolabujícího zdravotnictví, lze totiž osobně řešit jen šizením vysněné práce nebo odmítáním pacientů.

K odmítání pacienta v ordinacích nakonec dojde i u těch, kteří se rozhodli pro nekonfrontační šizení. Jen zdravotníkovi přitom nedochází, že v tu chvíli konečně stávkuje. Copak včasným odchodem z práce neporušuje svůj etický slib stavět zájmy pacienta nad své vlastní? Měl by si přece střihnout další přesčas.

Klíč k celé motanici se zdá v nedohlednu. Přitom je v předchozím odstavci. Brání snad někdo lékaři předstoupit před přeplněnou čekárnu jako uvědomělý zástupce své odbornosti?

"Je mi to líto, ale 10 vás za hodinu opravdu nestihnu. Pokud jste s touto situací nespokojeni, nemohu vám osobně pomoci.

Nejsem politik a ani jím být nechci. Rád ale převezmu vaši stížnost a předám ji tam kde jsou za tento stav odpovědní. Zde jsou formuláře (petice) atd... Můžete si však stěžovat i sami jako zákazníci ústavu kde jste pojištěni, nebo na zdravotním odboru územního celku, kam spadáte.

Udělejte to, jinak bude o vaše děti pečovat stejné zdravotnictví, jako o vás. Nebylo by přece nic hloupějšího, než abychom si zde tiše trpěli a někdo o nás rozhodoval bez našeho hlasu, co myslíte?"

Tyto informace, nepostradatelné v demokratické společnosti, ale bohužel zůstávají mezi čekárnou a ordinací. Vyšumí do prázdna mezi těmi, kteří jsou dopadem třeskutě špatného managementu ve zdravotnictví postiženi nejvíc.

Vrbové proutky se ohýbají dál. Je ale otázkou zda nervy prasknou dřív zdravotníkům nebo pacientům a zda nakonec nebudou nesmyslně mlátit svými nespokojenými hlavami jen jeden o druhého.

Mgr. Tomáš Pelc, www.tribune.cz