Rodit doma můžete, ale unést smrt dítěte musíte

Nemocnice u nás budou muset zajistit porodní asistentku ženám i u porodu doma. Napomohl k tomu verdikt Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož mají ženy právo na volbu místa porodu a stát má povinnost jim k tomu zajistit podmínky.

Žena má právo rodit doma s porodní asistentkou, rozhodl v půli ledna Městský soud v Praze. A pokud ji nenajde mimo nemocnici, musí péči u domácího porodu zajistit zdravotnické zařízení. Tímto rozhodnutím se soud asi snažil vyjít vstříc rozhodnutí Evropského soudu z prosince roku 2010, který stanovil, že ženy mají právo na to, aby jim stát zajistil podmínky pro porod doma.

Otázka domácích porodů je dlouhodobý etický problém, ale zcela zapadá do kontextu změn, které se v současné medicíně odehrávají. Každý ví, že není vždy racionální rodit doma. Ale každý také ví, že mateřské pocity a rodičovské tužby nejsou nutně racionální. O podobná dilemata není v dnešní době nouze.

Polemiku vzbuzují i práva pacientů na informace, na informovovaný souhlas a další záležitosti, které "komplikují" lékařská rozhodnutí. Těžko se tomu můžeme divit, podobu vztahu mezi lékařem a pacientem nikdy neurčovali lékaři, ačkoli to tak na první pohled mohlo vypadat. Byly doby, kdy na jedné straně stál lékař se svou nezpochybnitelnou autoritou a na druhé podrobivý pacient se svou nekompetentností. Takový byl i postoj veřejnosti, se kterým se už stěží setkáme.

Rozhodovat ano, nést důsledky ne

Pacient se dnes stále více snaží nebýt pasivní součástí terapeutického procesu, vyžaduje informace i podíl na rozhodování. Čeho se však téměř nedomáhá, je podíl na odpovědnosti, tu by naopak rád ponechal v rukou lékaře a odpovědných institucí. Něco takového je stěží možné.

Takovou mírou, jakou se podílíme na léčbě, přebíráme i odpovědnost. Jestliže někdo odmítne odůvodněnou léčbu, ať si pak nestěžuje, že má následky.

Pokud někdo odmítne porod v prostředí, které lze přes veškerou snahu označit za anonymní, ale je vybaveno prostředky krizové péče, musí počítat s tím, že se mu něčeho (možná v dané chvíli potřebného) nedostane. Lékaři však nemohou lidem určovat, co je pro ně dobré. To si každý vybere sám, ale pak také nese svůj díl odpovědnosti.

Hlavně si popovídat

Tyto změny nejsou bez dopadu na každodenní praxi.

Lékaři to mají těžší, když mají za úkol pacientovi vše srozumitelně vysvětlit. Snad právě proto tuto svou úlohu podceňují. Myslí si, že když odvedou dobrou práci, bude jim automaticky rozuměno. Ani dnes nejsou mnohdy ochotni přistoupit na to, že komunikace s pacientem je integrální součást jejich práce – stejně tak důležitá jako erudované zvládání diagnostiky a terapie.

Ale těžší to mají i pacienti, kteří se na základě podaných informací musí rozhodnout. Jednak mohou narazit na lékaře, který to vůbec nepovažuje za nutné, jednak sama povaha problému bývá tak komplikovaná, že se odborníkovi těžko hledají slova, jak by celou věc pacientovi přiblížil.

Přesto nemáme moc na vybranou. S paternalismem – tedy s názorem, že lékař "vše ví nejlépe", jsme se již před nějakým časem rozloučili. Ať se tedy pacient podílí na rozhodnutích, ať je vytvořena taková struktura lékařské péče, která pacientovi jeho rozhodnutí umožní a usnadní, ať se nehledá vždy jen to, co je medicínsky racionální, ať se uplatní i různé alternativní postupy, ale ať je zde taky člověk, který je ochoten nést odpovědnost.

My lékaři bychom se už jednou měli vzdát pocitu, že všechno víme lépe než náš pacient. Ano, o nemoci toho víme více, ale již v Písmu je psáno: "Jen srdce zná bolest vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit."

Proto je naším úkolem především věc srozumitelně vysvětlit a pak je záležitost věcí "srdce" pacienta, jak on daný problém cítí. V individuálních rozhodnutích nepracuje vždy jen racionalita, ale celý člověk, který je omylný a mění svá rozhodnutí. To je ta příjemná stránka věci – pro pacienta. Ta nepříjemná je, že je zde víc informací a víc odpovědnosti.

Tak to lidé dnes zřejmě chtějí, a jestli se v důsledku takových rozhodnutí dostaví smrt jejich vlastní nebo očekávaného dítěte, tak je to událost, kterou musí umět snést.

My lékaři tu nejsme proto, abychom léčili a nabízeli péči tam, kde o to lidé nestojí. Nejsme spasiteli světa, jsme pokorní vykonavatelé práce, kterou od nás společnost chce, s ohledem na lékařský étos, který nám zakazuje především pacientovi škodit.

Lékař není mesiáš

Další – v případě domácích porodů nikoli marginální – věcí je účast porodních asistentek na vedení domácích porodů. Zdravotnická zařízení se těžko mohou vlamovat do intimity domácností a přebírat odpovědnost v situacích, na které nejsou připravena.

Přesto bych řešení viděl právě v tom, co bylo řečeno výše. Autonomie člověka má být vždy respektována. K tomu jsme se za dlouhá léta vývoje západní civilizace dopracovali a to bychom se měli snažit zachovávat. Doma rozené dítě je většinou chtěnou a vítanou bytostí a jeho rodiče si nepřejí žádnou újmu a ohrožení zdraví.

Přesto – když odmítají odbornou institucionální péči, berou na sebe riziko, že k újmě může dojít. Nám lékařům může být líto zbytečně zmařeného života, ale jak jsem již napsal – nejsme spasitelé a mesiáši a musíme se s tím vyrovnat.

Možná dojde k nějakému posunu ve statistikách, možná pocítíme osobní hořkost a bezmocnost, ale narodili jsme se do světa, kde si lidé cení osobní autonomie víc než života.

-------
O autorovi: Tomáš Lajkep, autor je lékař

Mladá fronta Dnes