nesou vždy nějaký zádrhel. Určení personálního zajištění (ale i přístrojového vybavení) není dobré dosud a nebude dobré ani dle nové vyhlášky. Já docela dobře vnímám, že stát nese garanci dostupnosti a kvality péče a mám to za správné. A tak mám i za pochopitelné, že nějakým z¨působem tuto garanci chce zaistit. Problém je ve volbě nástroje, kterým to provádí. Pominu nyní přístzrojové vybavení a vyjádřím se k tomupersonáln ímu zajištění. Jak ten samý stát zajistí dodržení pravidel, která stanovi : Skrze kontroly revisními lékaři, resp. revisními týmy zdravotní pojišťovny jen a jen formálně. Revise nespočívá ve vyhodnocení zda ten který pacient měl či neměl takovou či onakou péči poskytnutou, kdežto v tom, jak jsou na lejstrech úvazky těch kterých ösob.
Takže pokud je např. požadavek na x sester s tou a tou kvalifikací, zajímá se kontrola o to, zda jsou v úvazcích, kdežto je jí zcela lhostejné, pokud jso třeba všechny na dlouhodobé PN.
Nynější snaha vytvořit minima je ice na jednu stranu chvályhodná, ale nic nemění na výše popsaném. Krom toho je zřejmé, že za současné letité zoufalé dysfunkce systému zdravotní péče a jejího financování znamená takové minimum pro realitu to, že managementy nemocnic zcela pochopitelně nebudou máít zájem tato minima jakkoli překračovat. Nemocnice obecně nemají kde šetřit, jak občas ministesrtvo tvrdí. Tím nechci sdělit, že žádná nemocnice nemá reservy. Je tu ale pokles úhrad (tvrzení o drg jako směrovateli peněz za pacientem je polovičatou pravdou a tak i velkou lží) a jsou tu vyšší platby za energie, vodu etc, za vše zdražené. Je tady jediná možnost spořit na mzdách/platech. A nová vyhláščka tomu dá prostor. Stát velmi vytrvale najkládá více povinností při poskytování péče na zdravotníky (včetně direkcí ve věci práv pacientů - viz Zákon 372/2011 Sb., který bude účinný od 01.04.2012) a současně ubírá na možnostech ohodnotit je za to patřičně. CVelmi rafinovaně přitom odkazuje na správné hospiodaření subjektů, kdežto zamést před vlastním prahem nehodlá, jak vidno denně z médií, a to ani v resortu zdravotnictví. Heslo "musíme šetřit ať to stojí co to stojí" stalo se axiomem v motivaci každého kroku státu. Přes dvacet let omšelý refrén "jednou bude líp" stává se pitoreskní maskou opačného směrování.
Pokud mluvčí vskutku representuje ministerstvo, pak podiv nad tím, že jedině ČLK má k vyhlášce výhrady, je markerem nejapného ministerského rozvažování. Kdyby minsiterstvo mělo všech pět pohromadě, zamyslelo by se spíše nad tím, že právě ČLK je kompetentní posoudit věc z hlediska samotné péče. Tomu ovšem brání zhůvěřilost politiky a jáství politiků. I ti kom,unisti , co drželi se Leninova hesla odbornost a političnost, kladli zřejmě na onu odbornost absolutně i relativně větší důraz než na stranické choutky.