Akupunktura má svůj vědecký základ, shodly se prý například lékařská komora a ministerstvo zdravotnictví.

Říká se, že jednou přišli žurnalisté do pracovny dánského fyzika Nielse Bohra a ke svému překvapení si všimli, že má slavný vědec nade dveřmi pověšenou podkovu pro štěstí. "Jakže," žasli novináři, "vy, nositel Nobelovy ceny, na takovéto pověry věříte?"

– "Já na to samozřejmě nevěřím," odpověděl prý klidně Bohr, "ale slyšel jsem, že to funguje bez ohledu na to, zda tomu věříte nebo ne."

Stejná situace je dnes s akupunkturou. Funguje, i když by neměla. Nedržíme dnes v ruce jedinou studii, která by nějak seriózně a s příslušnou statistikou vysvětlovala její proces na úrovni molekul, a člověk by vlastně řekl, že to nemůže, nesmí fungovat.

Problémem je, že lidem pomáhá. Je to podobné jako se vznikem života na Zemi. Pokud by zde život nebyl, bylo by velmi jednoduché vyargumentovat a doložit studiemi, proč je jednoznačně nemožné, aby na této planetě život kdy vznikl. Problémem je, že jsme.

Je vždycky velmi matoucí, když něco funguje a my nevíme přesně jak. Nevíme, zda se jedná o víru pacienta ve vlastní uzdravení, o víru ve schopnosti lékaře. Zda se třeba nějak vpichy na určitá místa neuvolňují endorfiny či něco takového, nevíme.

K velkému znepokojení přírodovědců ale pacienti stereotypně opakují, že jim léčba pomáhá.

Rozmontování člověka na molekuly

Přírodní vědy rozšroubovaly člověka na součástky a rozhodly se věnovat pozornost výhradně tomu, co je měřitelné, co je možno nějak zvážit, co do grafu vykreslí křivku či pohne rafičkou přístroje. Rozebrání člověka na jednotlivé šroubky, jejich správné pojmenování a zkouška z anatomie je dodnes pro mediky na celém světě čímsi jako iniciační svátostí, kdo ji splnil, prošel prvnímkolem zasvěcovacích rituálů.

Než bychom se ale tomuto přístupu začali posmívat, je třeba si uvědomit, že díky tomuto rozmontování člověka na molekuly zde máme antibiotika, špičkovou chirurgii a inzulin z geneticky upravených bakterií. Je také dále třeba brát v potaz, že ve chvíli, kdy přijde na lámání chleba a jsme konfrontováni s nemocí, jako je třeba lepra, vítězí tvrdá, materialistická, západní medicína nad jakýmkoli léčebným postupem Východu.

Západní medicína je velmi dobrá věc

Možná jsme ale ve svém nadšení zašli příliš daleko.

V 17. století vznikly první vodotrysky a mechanické hračky a Descartes uzavřel, ano, toto je zvíře. Zvíře není nic než systém per, průduchů a trubic, nemůže cítit bolest ani radost, to nic než biomechanismus, který se mechanicky a bez emocí vyhýbá škodlivému a hledá prospěšné. Podle toho se se zvířaty také zacházelo.

Z onoho descartovského vnímání zvířete jako bete-machine, zvíře-stroj, jsme se poznenáhlu dostali až k l’hommemachine, člověkstroj a někdy se na seminářích z lékařské etiky studentů provokativně ptáme již ne na otázku, jak se liší lékař od veterináře, nýbrž jak se liší lékař od automechanika. V našem vnímání věcí totiž občas není rozdíl patrný na první pohled.

Copak je člověk něco víc než suma orgánů, které je třeba v našich továrnách na zdraví případně opravit? Domnívám se, že je. Pokud totiž zacházíme s věcmi jako s lidmi, důsledkem je animismus či mytologie. Pokud ale naopak zacházíme s lidmi jako s věcmi, důsledkem je hluboká dehumanizace.

Mimo fantazii tvrdého jádra přírodovědců

Právě v nadšení pro svět měřitelna a opilý jeho zřejmými úspěchy Západ možná pozapomněl, že člověk by mohl být i víc než jen shluk buněk.

Omilostnění akupunktury lékařskou komorou je možná prvním krokem k myšlence, že veškeré úspěchy západní medicíny jsou velmi působivé, ale že samy o sobě možná ještě nejsou tečkou, koncem příběhu a definitivní odpovědí na otázku, kdo je to člověk.

Chci zdůraznit, že to ale neznamená, že by všechny alternativní přístupy měly být od nynějška brány vážně.

Psychosomatická medicína, občas vysmívaná, občas braná na milost, se již mnoho desítek let o celostní přístup k člověku pokouší, snaží se brát seriózně nejenom biologickou podstatu člověka, nýbrž i jeho další rozměry a vnímá člověka v jeho čtyřech dimenzích jako bio-psycho-socio-spirituální bytost.

Z principiálních důvodů se však stále potácí na periferii vědy, neboť její výsledky jsou zoufale nepublikovatelné v impaktovaných časopisech: nejsou zde žádná data, čísla, statistika a molekuly – psychosomatici si s pacienty toliko povídají (!), stěžují si občas tvrdí vědci. A povídání přece není věda. Ovšem to, že nemoc, se všemi svými somatickými příznaky, může být útěkem z nějaké životní situace nebo reakcí na nějakou životní situaci, je mimo fantazii tvrdého jádra přírodovědců.

Jedna žena mi vyprávěla následující kazuistiku. Má jedenáctiletého syna, který je ve škole spolužáky pravidelně bit. Chlapec se ale doma stydí mluvit o šikaně, takže se rodiče nic nedozví.

Chlapec ale zjistí, že když má angínu, tak nemusí chodit do školy. V důsledku u něj angína měsíc co měsíc propuká, se všemi somatickými příznaky (!), maminka řeší situaci tím, že s ním jde k lékaři, a lékař předepíše antibiotika. Problém, pravda, ale není v přítomnosti streptokoka.

Lord Kelvin v roce 1900 pronesl památnou větu: "Ve fyzice již není nic nového, co by se dalo objevit. Co zbývá, je jen stále přesnější a přesnější proměřování." Opět let později přijde Albert Einstein se speciální teorií relativity a všechno ve fyzice bude postaveno na hlavu.

Možná jsme dnes v lékařství v podobné situaci, jako byla fyzika v roce 1900. Možná nás úspěchy akupunktury přinutí dívat se jiným směrem nebo se možná dívat na stejné věci z jiného úhlu pohledu. Krása biologie a lékařství spočívá právě v tom, že věci jsou pravidelně jiné, komplikovanější, překvapivější a krásnější, než se zdají na první pohled. Možná, že jsme v našem poznání člověka stále teprve na začátku a před námi je ještě obrovský vesmír netušeného.

---
O autorovi: MAREK VÁCHA, lékař, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK

Lidové noviny