v zemi, kde jsem pracoval se dalo dosáhnout plného sesterského vzdělání zhruba v 28letech nejdřív. Škola, zkoušky, praxe, další škola... celkem asi 5 let drsné praxe, několik let studia prezenčně a pak dálkově, docela drsné síto, získal to málokdo. Stejně byli vzdělaní jinak a s doktorama se o nic netesali- nebylo proč-byla jasná právní odpovědnost a pravidla, kdo za co..
V mém oboru by se například měli celoživotně kontrolovat pacienti po tep. V jedné zemi s polostátním zdravotnictvím to mají zařízeno tak, že pokud nemají pacoši potíže, jsou obesílání dotazníkem vždy jednou za několik let , vyplněný laický dotazník vyhodnotí sestry, které to celé organizují a tím se vytypují pacienti "podezřelí" z blížících se problémů, kteří jsou pováni k lékaři na amb vyšetření. Jistě, nechytne se všechno, ale je to o moc lepší, než v naší krásné zemi, kde se jistě víc jak polovina těchto pacientů potuluje bez suficientní kontroly a a až jim začnou problémy, které je doženou do nemocnice, řeší se to (replantace) velmi obtížně a také draze. Podobných příkladů lze nalézt mraky, v podobných případech jde většinou o řešení levná a méně kvalitní, ale pokud tím systém spoří prachy na závažnější dg, a je vyřešena forenzní problematika, snad je to tak možné. Ale žádný luxus to není a také ani žádná kvalita. Zas je to lepší než nic.