Nejen bývalá ministryně Parkanová čelí trestněprávním důsledkům svého konání. Možná něco podobného čeká i dosud bezúhonné ministry Leoše Hegera a Jaromíra Drábka.

Na prvního z nich podala tento týden trestní oznámení Národní rada osob se zdravotním postižením. Druhý z nich za svůj systém karet, které nikdo nechce, čelí zatím jen žalobě civilní.

I člověka neznalého pozadí legislativního labyrintu, kterému se kdoví proč říká sociální a zdravotnická reforma, napadne, zda to ti postižení už tak trochu nepřehánějí. Když navíc, jak ubezpečují unisono oba ministři, se neděje nic hrozného, ba naopak, bude, rozuměj, až se povedou jejich reformy, lépe a radostněji, jen tak trochu úsporněji.

Opravdu se děje něco mimořádného? Až dosud, tj. celých dvacet let trvání samostatné České republiky, přistupovaly politické reprezentace bez ohledu na své zabarvení ke zdravotnímu postižení (neplést se zdravotně postiženými) jako k mimořádně závažné sociální události, která je oprávněným příjemcem společenské solidarity.

Jednoduše řečeno: Narodil ses s vrozeným metabolickým onemocněním, tvůj organismus je utkán ze stejného přediva jako nás ostatních, jen pro svůj "provoz" potřebuje (nebo naopak nesmí dostávat) látku určitého složení. V průběhu života ti selhala ledvina a ty musíš každý týden do nemocnice. Nenajdeli se dárce, strávíš v ní během několika let daleko více dní než ostatní, co se liší jediným – fungující ledvinou. Je ti necelých třicet, raduješ se z prvního dítěte, ale slyšíš ortel: spinální muskulární atrofie. Tvé dítě je odsouzeno k dlouhému umírání při plném vědomí.

Jak se na koho dívat

Společnost a zejména její exekutivní představitelé uznávali (leckdy spíše podvědomě), že na tyto sociální události je přece jen třeba pohlížet jinýma očima než na ostatní. Které? Když člověk málo vydělává, nemá kde bydlet, propustí ho z výkonu trestu či mu tělo otravují drogy.

Zdravotní postižení, až na vzácné výjimky, je událostí, k níž dochází bez účasti vůle takto navštíveného člověka. Zdravotní postižení je obrovskou zkouškou lidské síly a trpělivosti. Stejně tak je lakmusovým papírkem ukazujícím směřování lidského společenství. Proč věta platí, je vcelku jasné a lépe než novinový článek to popisují odborné knihy.

Zaslepenost

Poslední dva roky znamenaly bezprecedentní zásah do vztahu společnosti a této skupiny obyvatel. Dílem z nevědomosti, dílem zaslepeni vlastním sociálním inženýrstvím, přinesli představitelé těchto dvou resortů do společnosti přístupy, o nichž se na vysokých školách studenti už dvacet let učí jako o minulých společenských selháních.

Konkrétně. Nic proti poplatkům ve zdravotnictví obecně. Nůžky mezi tím, na co máme, a tím, co medicína dokáže, se rozevírají závratně. Poplatky ano. Ale s ochranným štítem poskytnutým tomu, kdo v nemocnici nezaviněně tráví měsíce z roku.

Šetřit ve veřejných rozpočtech ano. Ale opravdu se situace v této republice za deset let zhoršila natolik, že lidem, co nemohou chodit, jsme museli snížit příspěvek na dopravu na jednu polovinu? Stalo se něco podobného ve srovnatelném měřítku jiné skupině obyvatel?

A opravdu jsme v době, kdy na stavební spoření, rozuměj příspěvek nás, kteří něco máme, pod heslem "sami sobě", vynakládáme dvakrát více prostředků než na pomůcky zdravotně postiženým, museli sebrat mamince pečující o dvě děti na vozíku čtyři tisíce korun měsíčně? Kdyby to nebylo tak smutné, skoro bychom mohli říct, že je sociální reforma připravena důkladně. Maminka se dětí zbaví a stát bude platit pěstounům patnáct tisíc korun měsíčně.

Věc je příliš vážná. A vtipkovat není namístě. Víc než ty čtyři tisíce (maminka promine) bolí tupost, s níž jsou hrušky míchány s jablky a pod heslem druhdy znamenajícím změny k lepšímu se dějí kroky, které otvírají Pandořinu skříňku přístupů přináležejících dosud staletím dávno minulým.

O autorovi: Jan Michalík, Autor je vysokoškolský učitel
Mladá fronta Dnes