David Owen (1938) je pro podobné velmi pečlivě zpracované a zdokumentované dílo osobou vskutku ideální. Vystudoval medicínu, poté šest let provozoval lékařskou praxi, ale už roku 1966 se stává poslancem Dolní sněmovny za Plymouth.

Postupně lékařské povolání opouští a věnuje se výhradně politice, a to doposud – jako člen Sněmovny lordů. Na britskou politiku měl ve své době velmi výrazný vliv před třemi desetiletími, kdy se stal jedním ze zakladatelů britské sociální demokracie.

Opakující se diagnóza

Sám o podstatě své podrobné diagnózy špiček světové politiky říká: "Souvztažnosti mezi politiky a lékaři, mezi politikou a lékařstvím mě fascinují od doby, kdy jsem dospěl. Můj zájem bezesporu pohánělo a moje názory ovlivnilo mé lékařské vzdělání a dlouholetá politická praxe. Zvláště se zajímám o dopad nemocí hlav států na běh dějin. K těmto chorobám se váže řada důležitých otázek: jejich vliv na rozhodování, nebezpečí plynoucí z jejich utajování, potíže se sesazováním nemocných vůdců v demokracii i diktatuře a v neposlední řadě odpovědnost, kterou nemoci vrcholných politiků ukládají jejich lékařům. Měli by být jako v běžných případech oddaní výhradně svému pacientovi, nebo mají brát v úvahu i politické zdraví své země?"

Obsáhlá kniha, jejíž podtitul zní Choroby vrcholných politiků a jejich vliv na dějiny naší doby, se dělí do tří částí, nazvaných Choroby nejvyšších státních představitelů uplynulého století, Případové studie a konečně závěrečná pasáž s případným názvem Opojení mocí. V prvních dvou částech Owenova díla se kupříkladu postupně dovídáme, žeHitler zdaleka nebyl tak šílený, jak se mohl jevit z dobových filmových záznamů, že Churchill se nevyznačoval jen železnou vůlí či nemírným kouřením doutníků a stejně nemírným popíjením whisky, ale i výrazným sklonem k depresi, který mohl podstatně ovlivnit jeho důležitá státnická rozhodnutí, či že těžká choroba amerického prezidenta Roosevelta, která ho v závěru života upoutala na invalidní vozík, zřejmě opravdu ovlivnila uspořádání světa po druhé světové válce, tedy mimo jiné i naše dějiny. Zřejmě nejzajímavějším pojmem, na který v knize narážíme, je ovšem "syndrom hybris". Hybris znamenala v řeckém starověku okázalou pýchu, domýšlivost a aroganci, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. V současném užití (i u Owena) znamená hybris vyzývavé, arogantní jednání, jež provokuje k odvetě, například v politickém jednání států a státníků.

V čích rukou je svět?

Velmi podrobně Owen zkoumá projevy syndromu hybris u britského premiéra Tonyho Blaira a amerického prezidenta George Bushe mladšího, zejména při problematickém rozpoutávání a v průběhu války v Iráku. Autorovy závěry jsou jasné: oba byli ve své době tímto pro politiky velmi nebezpečným syndromem poznamenáni a oba prokázali, jak důrazně je postihlo přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti – což ostatně není problém jen Tonyho Blaira a George Bushe…
Při čtení Owenovy knihy si často mimoděk vybavíte okřídlenou větu, že "svět je v rukou šílenců". To naštěstí zdaleka neplatí vždy, ale v řadě případů ano – a pokud je syndrom hybris jistou duševní úchylkou, pak to v moderní politice naopak platí velmi často. Nemocné u moci pak můžeme chápat spíše jako nemocné mocí. K čemuž už jen dodejme, že lidé s podobnými sklony se do politiky derou podstatně vehementněji než ti ostatní...

Lidové noviny    
O autorovi: MILAN DVOŘÁK, Autor je překladatel a rozhlasový redaktor