KOMENTÁŘ

Za to, co ročně Spojené státy vydají na zdravotnictví, toho mnoho nedostanou. Amerických 17,6 procenta hrubého domácího produktu plynoucích do bílého resortu je na dvojnásobku průměru OECD. Jenže průměr dožití je v Americe 78,7 a v OECD 79,8 let. A například dětskou úmrtnost mají nižší v Řecku, Maďarsku i na Kubě.

Kde je tedy problém a jak ho řešit? Defektů je víc, jejich řešení jsou ale buď politicky neprůchodná, nebo vlastně ani neexistují. Asi nejtypičtějšímrysem amerického zdravotního systému je privilegovaná daňová úprava zdravotního pojištění: firmy a živnostníci si zdravotní pojištění mohou odečíst z daní, úleva je tím větší, čím dražší pojistný balíček si koupí, což je v posledku štědrá daňová dotace pro bohaté, jejíž vinou ale roste pojištění pro všechny. Vede to k drahým zákrokům a obrovskému mrhání penězi. Tento problém ale Obamova zdravotnická reforma vůbec neřeší.

Federální vláda ve Washingtonu se místo toho rozhodla kopírovat příklady z Evropy. Země jako Česká republika nebo Velká Británie omezují růst výdajů technokraticky – státní úřad na základě dostupných znalostí (či lobbování zájmových skupin) určuje, na které zákroky a léky se má vztahovat veřejné zdravotní pojištění (nebo univerzální dostupná zdravotní služba) a za jaké ceny. Ať si o českém zdravotnictví nebo britském NHS myslíme, co chceme, pravda je, že tento systém v zásadě drží náklady zdravotní péče na uzdě.

IPAB ve hře Stejný postup ale v amerických podmínkách nebude dobře fungovat. "Obamacare", inspirovaná evropskými zkušenostmi, vtahuje do hry tzv. IPAB (Independent Payment Advisory Board, tedy Nezávislou platební radu), úřad zřízený v roce 2010 pro kontrolu výdajů v programu národního sociálního pojištění Medicare. IPAB dokonce bude moci dělat změny v Medicare mimo běžnou politickou kontrolu a legislativní proces v Kongresu.

Potíže s IPAB jsou tyto: jeho dozor se nebude vztahovat na nemocnice až do roku 2020. Úplně klíčové ale je, že IPAB ponechává na státních regulátorech výklad toho, co má zahrnovat zákonem garantovaná základní zdravotní péče. A pokud se státní regulátor řekněme ve Virginii rozhodne zahrnout v tomto státě do základní péče i nové úkony, neponese rostoucí náklady stát Virginie, ale federální rozpočet.

Přístup, který by v Americe fungovat mohl, by musel měnit motivaci pacientů. Ti totiž ve Spojených státech jen málokdy nesou celé náklady péče, kterou spotřebovávají. Jen 21,5 procenta soukromých výdajů na zdravotnictví má formu přímých plateb za úkony nebo léky. V Británii je to 62 a v Singapuru téměř 85 procent.

U Singapuru se vyplatí na chvíli zastavit. Panuje široká shoda, že díky tamnímu hybridnímu modelu kombinujícímu vládou hrazenou pojistku pro krajní situace, povinné spořicí účty a přímé platby za běžné úkroky má Singapur jeden z nejlepších zdravotních systémů na světě, jenž nechává jen velmi malý prostor pro zbytečné zákroky a pro strmý růst nákladů.
Kromě onoho perverzního zdanění zdravotního pojištění existuje ale ještě jeden – a tentokrát velmi dobrý – důvod, proč je americké zdravotnictví tak drahé. Spojené státy jsou hlavním světovým zdrojem technologického pokroku ve zdravotnictví. A pokrok a inovace něco stojí. Ti, kdo poukazují na to, jak levné je oproti USA zdravotnictví v Británii nebo ve Francii, zapomínají, že tyto země mají každý rok prakticky zadarmo přístup k obrovskému balíku inovací vzniklých v Americe.

Číslo jedna ve výzkumu Spojené státy jsou především největší farmaceutický trh světa. V letech 2001 až 2009 bylo 60 procent všech patentů ve farmacii vydáno právě tady. A celkově americký biomedicínský výzkum nemá konkurenci: americký Národní zdravotní ústav ročně vydá na výzkum 31 miliard dolarů, zatímco všechny státy Evropské unie dohromady zhruba 10 miliard.

Pointa dobré zdravotnické reformy by spočívala v tom, že odstraní zbytečné výdaje, aniž by oslabila to, v čem je Amerika silná, tedy inovaci. A to vůbec není jednoduché, zvláště když inovace jsou tak drahé a nutně tu a tam končí neúspěchem. Těžkopádný postoj, jaký ke kontrole nákladů zvolila Obamova administrativa, svědčí o malém pochopení pro to, jaká jsou zdravotnické objevy křehká záležitost. Což je škoda, protože americké zdravotnictví má značný potenciál pro velké úspory, aniž by to poškodilo výzkum a inovace – především kdyby se odstranily zvrhlé daňové úlevy a zvýšila přímá spoluúčast pacienta. Bohužel politici obou amerických stran toto řešení prozatím společně smetli ze stolu.


O autorovi: DALIBOR ROHÁČ, ekonom, Legatum Institute

Lidové noviny