Jak se vlastně dítě, které vyrůstá tak daleko, naučí být Čechem?

"Ten český domov si do Ameriky přenesli rodiče. Řečí, kterou jsme doma mluvili, i rodinnou historií. A díky otcově práci ve Svobodné Evropě a našim přátelům jsme se obklopili českou komunitou, která byla velice homogenní a spjatá, ať už mluvím o Ferdinandu Peroutkovi nebo Pavlu Tigridovi. Shodou okolností jsme žili v jedné čtvrti, často dokonce v jednom baráku, takže jako dítě jsem neznal nic jiného. Mohl jsem sledovat Čechy jako výborné intelektuální myslitele a hlavně velké patrioty. Československo, o kterém mluvili, to byla první republika, komunismus vnímali jako zrůdnou deformaci, které je třeba se zbavit. Všichni do jednoho byli absolutně přesvědčeni, že se to musí stát během jejich života."

Rozdělený národ

Martin Jan Stránský vystudoval dějiny umění a medicínu. Specializoval se na neurologii a zahájil slibnou kariéru. Přesto – když padla železná opona, považovalo se u Stránských za samozřejmé, že to bude právě on, kdo se vydá do Československa obnovit rodové jméno.

S jakou zvědavostí tehdy odjížděl?

"S žádnou, měl jsem přesnou představu," tvrdí dnes. "Otec se staral o kontrarozvědku, takže každý večer četl všechny zprávy a s okolím je probíral. Byli jsme lépe informovaní o tom, co se tu děje, než mnozí zdejší. Navíc jsem Československo v roce 1983 tajně navštívil. Musel jsem mít povolení nejen od Československa, ale protože otec pracoval pro Svobodnou Evropu, která byla úzce spjatá s CIA, potřeboval jsem také papír od amerického State Departmentu. Letěl jsem do Londýna, šel na československý konzulát a požádal o víza. Ještě ten den jsem seděl v letadle do Prahy a spoléhal, že pokud tady budu jen pět dní, bolševický nepořádek nepřijde na to, kdo jsem. Klaplo to."

Jak se po roce 1989 v Československu cítil?

"První cesty rozhodně nebyly lehké. Když padla opona, neměli Češi tady a Češi v zahraničí nic společného, ani ten jazyk. Z obou stran panovalo naprosté nepochopení, obě strany měly rozdílné zkušenosti a každá svoji pravdu. A do toho se vložily specifické české vlastnosti. Čecha z Ameriky tu přijímali velmi špatně, což byl i můj případ. Přitom nám šlo o hodně, o tradici jména, o majetek rodiny, který nám komunisti ukradli. Náš dům na Národní třídě vlastnil Československý spisovatel a Český literární fond. Obě organizace kdysi vznikly z iniciativy naší rodiny a já jim nabídl, že za korunu ročně tu mohou sídlit dál. Odmítli."

Most pro bílé pláště

Přesto návrat Martina Jana Stránského do české domoviny nakonec nezůstal jen u "občas". V Praze tráví větší část roku a na vyjmenování jeho aktivit není v běžném článku dost místa. Z nemedicínských sfér k nim patří založení Nadačního fondu na podporu novinářů, další nadace na podporu občanských kauz, spoluzaložení časopisů Přítomnost a The New Presence, podíl na založení občanského hnutí Impuls 99, účast na organizaci konferencí Forum 2000 či externí členství v radě Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí.

Především je ale Martin Jan Stránský lékař. A tak v roce 1993 založil v rodovém domě na Národní třídě polikliniku, v roce 2010 byl krátce stínovým ministrem zdravotnictví a od stejného roku je v městském zastupitelstvu Prahy 1 předsedou Výboru pro zdravotnictví. Během let vytvořil také dobře fungující most mezi českými a americkými nemocnicemi. Za oceán tak mohou jezdit pro zkušenosti nejen studenti, ale i zavedení lékaři včetně docentů a ředitelů nemocnic. Jde o desítky lidí ročně.

"Vedou si tam výborně, mám velkou radost," říká. "Jsou zdravě sebevědomí, intelektuálně motivovaní, jako Češi se umí skvěle adaptovat, dokonce do nejvyšší vrstvy společnosti. Rychle se prosadí, vědí přesně, čeho mají dosáhnout, jsou ambiciózní a udělají všechno pro to, aby obstáli. S minimálními výjimkami se navíc všichni vrátili, ostatně taková je naše podmínka. Žádné smlouvy k tomu samozřejmě nebyly, ale věděli, že do Ameriky jeli proto, aby pomohli našemu zdravotnictví, aplikovali doma to, co se naučili za mořem."

Tenhle "most bílých plášťů" je ale otevřený i opačným směrem, ačkoli ze Spojených států přijíždějí do Česka spíš studenti. V rámci programu Prague Selective, což je největší program svého druhu v Evropě, jich k dnešnímu dni bylo více než 1600.

"Chci, aby viděli, jak se medicína dělá tady, a odbourali svoji americkou sebestřednost. Znám jejich pocity, stále tam přednáším jakožto primář neurologie na Yale New Haven Medical Centre. V rámci medicíny jezdím i do jiných zemí, ale Amerika je důležitá tím, že má povinný systém výuky i po promoci. Každý lékař musí vždy po deseti letech povinně skládat atestaci. Což je dobrý mechanismus, jak se rychle doučovat a držet krok s vývojem," uzavírá svou úvahu Martin Jan Stránský.

Lidové noviny

Marie Homolová