O pravdě profesora Piťhy
Bývalý ministr školství prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., přednesl při zahájení pedagogických dnů 2. dubna v Hradci Králové přednášku „Velká iluze českého školství“. Přednáška koluje v mailech a je vystavena na internetu (např. na ). Prof. Piťha konstatuje, že doba, která uplynula od roku 1989 do současnosti, je téměř stejná jako od roku 1918 do roku 1938 a v tomto časovém úseku se společnost posune o jednu generaci. V dalším dokonale propracovaném a strukturovaném textu pak hodnotí negativně současný vývoj základního a středního školství až po dnešní situaci na pedagogických fakultách a v pedagogické vědě. Citujme alespoň kousek: „Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze.“ Nebo o kousek dále: „Mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit.“ Podívejme se na situaci z hlediska lékařských fakult. Podotýkám, že se nebudu zabývat situací ve zdravotnictví, která stav našich fakult do značné míry také ovlivňuje.
Vzdělání dnešního maturanta má paradoxně horší kvalitu než v době totality – v tom lze s diskutovaným textem souhlasit. Naštěstí pro medicínu existuje určitá množina chytrých a motivovaných studentů, kteří se medicínu naučí dobře. Průměr je však špatný a odpovídá tomu, co profesor Piťha označuje jako psaní esejí či debaty bez znalosti základních faktů. Některé naše obory či fakulty jsou značně „esejovité“.
Zhodnocení kvality absolventa je složité a přesně dosud nebylo provedeno. Porovnání kvality absolventů doktorského studia či kvality habilitovaných učitelů je však poměrně jednoduché. Rozdíly v řadě oborů a fakult jsou navzdory halasným proklamacím v mnoha případech podobné jako na profesorem Piťhou zmiňovaných pedagogických fakultách. Na některých fakultách vznikají práce publikované jen v českém písemnictví bez dostatečné vědecké úrovně.
Na jiných fakultách se mnohdy studentům daří získat a publikovat hodnotné výsledky i v prestižních zahraničních časopisech, a to i přesto, že se ne vždy setkají s podporou a pochopením (ba mnohdy přímo naopak). Člověku v této souvislosti maně vytane na mysli příměr s házením klacků pod nohy. Klinická věda je, jak známo, nejúspěšnější v dosahování publikací s impact faktorem, a přesto jsou studenti doktorského studia často zkoušeni teoretiky. Z pohledu klinika se pak logicky charakter některých otázek tak odchyluje od zkoumaného klinického problému, že to připomíná učitele matematiky zkoušejícího přírodopis.
Místy panuje až nezdravá vnitřní soutěživost fakult. Sám jsem se setkal například s případem zcela nedostatečné Ph.D. práce, která byla akceptována na základě upravené přednášky při ústní obhajobě, aniž by většině členů komise vadilo, že v archivu fakulty zůstane úplně špatný spis. Některé lékařské fakulty jsou velmi ovlivňovány pracovníky resortních ústavů nebo akademie, což je do značné míry důsledkem malého důrazu na pedagogiku. Někteří úzce specializovaní odborníci se stali bez problémů profesory a jejich pedagogické schopnosti se omezují na přednesení jen nepatrné části látky. Předpokladem jmenovacího řízení je mimo jiné sepsaná monografie, většinou jsou to monografie krásné, ale ta menšina. Stálo by za to dát si všechny tyto knihy na hromádku a diskutovat, proč se tak liší.
Kdybychom měli v roce 1989 předpovědět vývoj dalších dvaceti let, určitě bychom předpokládali, že vznikne nějaká privátní lékařská fakulta. Privátní sektor by nejlépe stimuloval často konzervativní a rigidní poměry. Namísto toho se bohužel neuplatnila ani větší zdravá soutěživost fakult, a ani se nepodařilo nastavit komparativní procesy.
Nedocílili jsme stavu obvyklého ve vyspělém světě, kdy jedna univerzita má jednu lékařskou fakultu. Vizionář ve hře Svěráka a Smoljaka vypadal komicky, když předvídal za Rakouska zcela nepředstavitelné věci, např. zabavení soukromého majetku. Podobně by na tom byl každý, kdo by u nás v roce 1918 předvídal existenci pěti lékařských fakult na jedné univerzitě. Také v roce 1989 byla, myslím, představa o vývoji zdravotnického školství hodně odlišná od jeho dalšího reálného vývoje. Lze doufat, že za dalších dvacet let bude hodnocení méně skeptické.
Nedomnívám se, že stav zdravotnického školství dosahuje profesorem Piťhou popsané situace ve středním školství či na pedagogických fakultách. Rozhodně však přichází doba, kdy bychom se nad vývojem lékařských fakult po roce 1989 měli zamyslet. Naší nadějí je ta malá skupina studentů, kteří se navzdory chabému střednímu vzdělání dovzdělali sami a mají o medicínu i o lékařskou vědu velký zájem.
Zdroj: www.tribune.cz