Přeskočit na obsah

Nestane se, že by naše traumacentrum odmítlo polytrauma


Existují různé modely, jak zajistit péči o zraněné. Podle jednoho z nich má každý obor svou traumatologii, a tak by tato péče měla být striktně oborově strukturovaná. Dá se s tím souhlasit?


To je sice pravda, ale ne celá. Úrazová problematika tvoří pět nebo deset procent náplně ostatních oborů, ať už jde o oční, neurochirurgii nebo urologii. V jejich rámci se tedy na traumatologickou péči téměř nikdo nespecializuje. My ano. Je celá řada dobrých důvodů, proč by traumatologie měla být specifický obor se vším všudy. Traumatologové jsou lékaři, kteří se snažili získat co nejširší chirurgickou erudici a zároveň bývají dostatečně moudří, aby poznali, kdy zavolat kolegu z jiného oddělení či jiné kliniky. Byť o pomoc požádají, pacient má pořád v traumatologovi svého lékaře, který jej vidí jako celek, což je podstatné. Ortoped jistě velmi dobře ošetří zlomenou stehenní kost, ale už nemusí vždy správně vyhodnotit krvácení ze sleziny. Jistě, své výseči traumatologie se může věnovat každé oddělení.

Když ale přijede do nemocnice pacient s rupturou jater, otevřenou frakturou femuru a krvácením do mozku, tak není jasné, kdo se jej ujme - všeobecný chirurg, neurochirurg, ortoped? Velmi často by to byl ten, jehož vyjednávací pozice je nejslabší. Příslušní odborníci se nakonec u pacienta vystřídají. Jednotlivé kroky se ale nemusí podařit ideálně načasovat. Někdy mám pocit, že je spousta těch, kteří by rádi měli peníze, jež na traumatologii jdou. Nevěřím však tomu, že by někdo ve skutečnosti chtěl tuto práci dělat.

Traumatologie je obecně vnímána jako poněkud nevděčná specializace. Proč tomu tak je?


Traumatologové jsou ochotni všechnu svou energii a erudici věnovat oboru zcela nevyzpytatelnému, který je plánovatelný asi tak z jednoho procenta. Nemáme svoje ambulance, kde bychom pacienty před výkonem viděli a kde bychom je mohli seznámit s tím, co pro ně operace znamená. To podstatné se odehrává ve dne v noci, o víkendech, nezávisle na našem přání. Traumatologie je už ze své podstaty nevýdělečný obor, protože tým je ve službě neustále, zranění ale přicházejí nevypočitatelně. Je to jako u hasičů. Musíme být permanentně připraveni na cokoli a ještě mít k dispozici zálohy, které v případě potřeby můžeme povolat. Dokud se najdou lidé ochotní tyto podmínky akceptovat, neměl by jim nikdo házet klacky pod nohy. Naším úkolem je vyvést naše pacienty nejen z nemocnice, ale i ze systému invalidních důchodů. Pokud se nám to podaří, opravdu to není nevděčné.

Jak by měla vypadat optimální příprava plně kvalifikovaného traumatologa?


Nejsolidnějším základem je úplné vzdělání ve všeobecné chirurgii, zahrnující operativu břicha, hrudníku i pohybového ústrojí, a pak nástavba v traumatologické specializaci. Uznávám, že taková příprava je obtížná a rozsáhlá. Avšak jen tak lze dosáhnout toho, že si lékař bude vědět rady, když do nemocnice dorazí pacient s polytraumatem.

V˙současném systému specializačního vzdělávání je traumatologie základním oborem. Je to dobře?


Ano i ne. Z mého pohledu traumatologie nepochybně představuje svébytný a těžko zastupitelný obor, v tomto aspektu je to dobře. Pokud by ale do praxe vstupovali kolegové právě bez dostatečné erudice ve všeobecné chirurgii, mohlo by to vést k posunu našeho oboru směrem k jakémusi archetypálnímu ranhojičství.

O˙smyslu centralizace už asi pochybuje málokdo. Zůstává otázka, od jakého stupně poranění je síť traumacenter schopna pacienty absorbovat. Daří se to zatím alespoň u polytraumat?

Ne zcela. Určitě jsou pacienti s polytraumatem ošetřováni i mimo centra. Dovedu si představit, že někdy, byť vzácně, je k tomu objektivní důvod. Alespoň v našem případě však není tato příčina na straně centra. Už se nemůže stát, že bychom řekli: Jsme plní, vezte ho jinam. Pokud už je takový pacient přijat na pracoviště nižšího typu, pak by do osmačtyřiceti hodin mělo dojít k sekundárnímu transportu. Ani to není samozřejmé.

Vidíme rozdíl v našem regionu, z některých nemocnic se k nám pacienti dostávají více, z jiných méně. Například velmi dobře funguje komunikace s Českou Lípou.

A pokud jde o méně závažné stavy?


Nelze zatím počítat s tím, že by se tato pracoviště dokázala o všechno postarat. Ustanovením sítě traumacenter se ještě nic fakticky nezměnilo. Není tam více lékařů, nemají další sály, nezvýšil se počet lůžek. Je jistě dobře, že si centra mohla nakoupit přístrojové vybavení. Má to pozitivní vliv na kvalitu jejich práce, samo o sobě to ale nestačí - jejich kapacitu to zvyšuje jen minimálně.

Víme vůbec, kolik polytraumat je?


Nevíme a potřebovali bychom to vědět. Třeba by se ukázalo, že stávající síť deseti traumacenter to ani není schopna zvládnout.

Do jaké míry je tedy funkční registr závažných úrazů?

Ne zcela, dosud poskytuje kusé informace. Věřím tomu, že dobře zachycuje dětskou populaci, u dospělé jsou však rezervy. Zatím je strukturován tak, že zadávání údajů není úplně jednoduché. V traumacentrech se s touto databází pracuje, jinde ale ne. Bude zde tedy rozsáhlá šedá zóna.

Pojem traumacentrum v každé nemocnici znamená něco jiného. Někde jde jen o organizační strukturu, jinde má traumatologie vlastní oddělení, vlastní sály, vlastní ambulance. Co je v praxi výhodnější?

Jistě je pro nás i pro pacienty lepší, když máme vlastní zázemí. Na druhou stranu víme, že toto řešení je drahé - a to všude na světě. V západní Evropě jsou příklady, jak celé traumatologické kliniky mohou fungovat - a to od ošetření lehkých poranění až po základní výzkum.

V našich podmínkách je asi rozumnější, aby na sále, kde zrovna traumatolog neoperuje, pracoval někdo jiný. Určitá kapacita lůžek, a to včetně intenzivních, však musí být permanentně volná a musí být k dispozici záložní sál. Je třeba trvat na tom, že stávající kapacity musejí být uvolněny tak rychle, aby nebyl ohrožen traumatologický servis. V naší nemocnici máme vlastní třicetilůžkové oddělení, kde můžeme průchod pacientů sami do jisté míry regulovat. Naše průměrná hospitalizace na standardním oddělení trvá přibližně pět dní.

Má váš tým dostatek příležitostí k získání potřebných zkušeností?


Má. Přístup k nejnovějším odborným poznat) Úkům je dnes velmi snadný a navíc je všech našich deset lékařů plně vytíženo na operačním sále. Provádíme traumatologii v plné šíři, 2 300 výkonů ročně. Naše spádová oblast má 750 000 obyvatel - nejbližší další nemocnice se statutem traumacentra je sto kilometrů daleko.

Co bylo pro vás takovou zatěžkávací zkouškou?


Například situace po havárii tramvaje, kdy jsme tu najednou měli pětadvacet pacientů. Přestože šlo o středně těžce a lehce zraněné, bylo to náročné především organizačně. Ostatně traumacentrum by se automaticky mělo umět postarat o čtyři zraněné s polytraumatem najednou.

Jste na to připraveni?


Jsme. Právě jsme dokončili pracoviště Emergency, kde jsou tři lůžka plně vybavená pro intenzivní traumatologickou péči. Dalším prostorem je velký dospávací pokoj, jejž lze velmi snadno proměnit na další urgentní příjem.

Neurochirurgické oddělení liberecké nemocnice patří mezi špičkové pracoviště nadregionálního významu. Neznamená to, že se zde traumatolog k operaci páteře nedostane?


Žádná třecí plocha tu není. Velkou část operací po úrazu torakolumbální páteře děláme my, v oblasti krční páteře až na výjimky operují kolegové z neurochirurgie. A je řada pacientů, u kterých spolupracujeme přímo na sále. Takové uspořádání je příkladem, že se lidé mohou dohodnout.

Určitým specifikem vašeho pracoviště je spinální jednotka. Jaká je její historie?


Spinální program začal v úrazové nemocnici Brno. Už tehdy, na začátku devadesátých let, bylo jasné, že toto první oddělení má smysl, ale že jeho kapacita nestačí. Další pracoviště vzniklo po vyčerpávajícím jednání s pojišťovnami, ministerstvem zdravotnictví a ČLK tady v Liberci v roce 2003. V té době také vznikly spinální jednotky ve FN Ostrava a FN Motol. Nyní se dá říci, že tento program funguje - pacienti s míšní lézí skutečně těmito pracovišti procházejí, což má pro jejich další osud naprosto klíčový význam. Je to úžasný úspěch, o kterém se člověk v novinách nedozví.

V současnosti má Česká republika 65 takových lůžek. Akutní pacient se na ně dostane vždy, chroničtí pacienti, kteří potřebují hospitalizaci kvůli dekubitům či přetrvávajícím močovým infekcím, však musejí někdy čekat. Mohu říci, že spinální jednotka je naše pýcha. Pod vedením MUDr. Šráma vznikl skvělý ošetřovatelský tým, díky jehož úsilí u nás nevznikl jediný dekubitus, což je problém, který tyto nemocné ohrožuje neustále. Úzce spolupracujeme s urologickým oddělením a věnujeme se i některým specifickým metodám.

Například provádíme aplikaci botulotoxinu do svaloviny močového měchýře, což u určitých pacientů může upravit funkci detruzoru. Díky síti čtyř spinálních jednotek a jejich návaznosti na rehabilitační ústavy se podařilo zlepšit perspektivu pacientů s akutním poškozením míchy a snížit počty komplikací v této prvotní fázi. Bohužel dosud nenavazuje kvalitní soustavná péče o chronickou fázi tohoto zdravotního poškození. To je věc, již nyní musíme celostátně řešit. Málokdo si uvědomuje, jak širokou problematiku starost o tyto nemocné představuje. Díky zlepšené péči se jejich očekávaná délka života blíží zdravé populaci. Jde však o to, jaký ten život bude.

Zařazení do sítě traumacenter pro vás mimo jiné znamenalo možnost čerpat dotaci z evropských operačních programů. Co jste si za tyto prostředky pořídili?


Z těchto zdrojů jsme získali přibližně osmdesát milionů korun, což je pro nás značná částka. Svou práci jsme dělali před touto dotací a byli bychom ji teoreticky schopni dělat i bez ní, ale přinesla nám možnost kvalitativního posunu. Díky ní jsme získali vybavení na operační sál, jako je laminární proudění, nový operační stůl, navigační systém pro traumatologii, RTG přístroj s C-ramenem a třídimenzionálním zobrazením. Nyní v nemocnici pracuje téměř dokonalý systém archivace výsledků všech zobrazovacích vyšetření, což nám nesmírně ulehčuje práci.

Také budeme moci využívat nový harmonický skalpel, ultrazvukový aspirátor a obměněné endoskopické zařízení. Zlepšilo se i anesteziologické vybavení, naše ARO dostalo trombelastograf, což je přístroj na měření koagulace, který mimo jiné umožňuje odlišení krvácivých stavů od chirurgického krvácení. Z vlastních zdrojů nemocnice bylo naše oddělení vybaveno novými lůžky. To je něco, co pacienti ocení, a také dávají svou spokojenost najevo.

Kde vidíte problémy, na které je třeba se zaměřit do budoucna?


Určitě je nutné řešit heliport, což je jedna z podmínek udržení statutu traumacentra. Příslušný projekt již existuje. Nebylo snadné jej vytvořit, aby byl funkční a přitom bezpečný. Naším handicapem trochu je, že liberecká nemocnice stojí v centru města, uprostřed husté zástavby. Poradit si s tím však musíme. Kdyby tu nešlo o tak závažné skutečnosti, dalo by se říci, že se k nám někdy pacienti dostávají až komicky složitě.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…