Potřebovali bychom podmínky, jež obor zatraktivní
V˙souvislosti s ekonomickou krizí již zdravotní pojišťovny avizovaly, že úhrady zůstanou v lepším případě na loňské úrovni, neoficiálně se hovoří spíše o potřebě úsporných opatření. Pořizovací náklady na některá moderní terapeutická krytí mohou být dosti vysoká. Nezaznamenali jste proto v oblasti léčby chronické rány snahy o restrikci ze strany zdravotních pojišťoven nebo managementu zdravotnických zařízení či náznaky zhoršených podmínek při zavádění nových přípravků na trh?
V oblasti schvalování úhrad zdravotními pojišťovnami ať už ve vztahu k různým operačním řešením nebo používání jednotlivých přípravků jsem nezaznamenala dosud žádný problém. Určitá svízel je s narůstajícími celkovými náklady oddělení, která se léčbou ran zabývají, protože jejich úhrady zůstávají na dosavadní úrovni, což někdy neodpovídá přibývajícímu počtu nemocných a rozšíření našich terapeutických možností.
Na druhou stranu, hlídání nákladů ze strany pojišťoven je pochopitelné. Z hlediska praxe je však velmi komplikující nutnost schvalování běžných krycích materiálů revizním lékařem. Pokud musí lékař čekat i několik dnů až týdnů na toto vyjádření, naruší se tím hojivý proces v ráně a efektivita takové léčby se snižuje. Samozřejmě tyto překážky také souvisejí s nižší compliance pacienta i nižším zájmem odborníků o tuto oblast.
Jak by se tedy měl proces indikace terapeutických krytí a jejich následného schvalování lépe nastavit?
Jedním z řešení pro ambulantní praxi by bylo uvolnění této kompetence v případě běžně používaných moderních materiálů pro odborníky věnující se léčbě chronické rány. Pracoviště, které pacienty s chronickými defekty ošetřuje, by například mohlo mít finanční limit, do jehož vyčerpání by nemuselo o schvalování žádat. Povinnost schvalování revizním lékařem by mohla být vyhrazena jen pro specifické případy či v situaci, kdy je indikovaný zvlášť nákladný postup nebo bude překročen měsíční limit. Samozřejmě by daný limit musel zohledňovat počet a spektrum dispenzarizovaných nemocných u toho kterého lékaře.
V nemocničních podmínkách, kde se náklady na moderní krycí prostředky započítávají do paušálu oddělení, by bylo systémové řešení poněkud složitější, ale pokud vím, tak v podmínkách větších zdravotnických zařízení je schválení revizním lékařem mnohem dostupnější než v terénu.
Ze seznamu pracovišť certifikovaných ČSLR, který byl prezentovaný v rámci letošního kongresu, vyplývají poměrně velké regionální rozdíly. Například v jižních a západních Čechách jich mnoho není, zatímco v dalších regionech je síť těchto pracovišť relativně hustá. Čím si tuto situaci vysvětlujete?
S aktivitou vydávání certifikátů kvality přišla Česká společnost pro léčbu rány před několika lety z několika důvodů. Jednak měly pacienty upozornit na pracoviště nebo i jednotlivce, kteří se chronické ráně věnují na požadované odborné úrovni na základě nejnovějších poznatků, jednak jsme předpokládali, že při úhradách péče by poté mělo docházet ze strany zdravotních pojišťoven ke zvýhodnění těchto pracovišť před ostatními. Ukázalo se však, že
Dokončení na str. C3
ne všichni, kdo poskytují kvalitní péči a mají dobrou pověst, mají o takovou "reklamu" zájem, protože mají např. omezenou kapacitu a už dnes je o jejich služby velký zájem. Znamená to, že i v Jihočeském a Plzeňském kraji pracují odborníci na léčbu rány, jen zatím nepožádali o certifikaci.
Dalo by se tedy říci, že dostupnost moderní péče o chronické rány je uspokojivá?
Myslím, že stále existují velké rezervy. Důvodem je fakt, že poskytování takové péče není pro zdravotníky příliš atraktivní. Jedná se o dosti materiálně nákladnou péči, která není příliš dobře ohodnocená. Navíc musí být dlouhodobá a přes veškerou snahu nemusí být výsledek vždy uspokojivý. Ze statistik vyplývá, že dokážeme zhojit jen přibližně 70 % chronických ran. U ostatních se nám to nedaří a za úspěch považujeme, že se nám stav pacienta podaří alespoň stabilizovat. Neprovozujeme "vítěznou" medicínu a tato kombinace může u některých kolegů velmi mírnit jejich počáteční nadšení.
Vzrůstající zájem mladších kolegů o problematiku chronických ran pak do velké míry vyplývá z nutnosti řešit léčbu chronických defektů u jejich pacientů, jichž je poměrně mnoho. Protože chtějí mít lékaři přehled o možnostech moderních materiálů, aktivně se o tuto problematiku zajímají. Pro zajímavost, údaje z USA např. uvádějí, že chronickými ranami trpí 6,5 milionu obyvatel, jejichž roční léčba stojí 25 miliard dolarů.
S˙postupně vzrůstajícím zájmem o léčbu chronických ran se v poslední době hovoří o nutnosti zvýšení kompetencí sester specializovaných na tuto problematiku, aby se lépe využil jejich potenciál ve prospěch pacienta. Myslíte si, že v prosazení těchto změn vám může pomoci podpora ministryně zdravotnictví, která několikrát sestry vybízela k větší aktivitě v ošetřovatelském procesu a k převzetí větší zodpovědnosti za jejich práci?
Podporu ze strany paní ministryně vítáme, ale i tak je už v posledních letech trend směřující k větší emancipaci sester i v oblasti léčby chronických ran patrný. Přispěla k tomu i standardizace ošetřovatelských postupů na nemocničních odděleních, o niž se sestra může opřít, a získat tak větší jistotu a sebevědomí, nicméně léčba chronických ran by měla být skutečně multioborovou záležitostí. Očekávaných výsledků dosáhneme jen za předpokladu dobré komunikace a spolupráce všech členů týmu, nelze se soustředit jen na řešení lokálního nálezu. K akceleraci této multidisciplinární spolupráce slouží i podobná setkání, jako je každoroční výroční kongres České společnosti pro léčbu rány v Pardubicích.
Zdroj: Medical Tribune