Práci na společném cíli se dá naučit

Medicína a obecně poskytování zdravotní péče jsou tradičně postaveny na principu podřízenosti a někdy až "slepé poslušnosti". Jak může změně této filosofie prospět vzdělávací program zdravotníků, který klade důraz na týmovou spolupráci?

Uvedený princip se netýká jen zdravotnictví, ale například i školství či výkonu státní správy. Netýká se rovněž pouze situace "uvnitř" zdravotnictví, ale zejména vztahu zdravotníků a pacienta. Na druhé straně ani v medicíně není možné zcela rozvolnit vztahy a hierarchii, protože zodpovědnost nemůže v konkrétní chvíli mít každý zúčastněný - to ji pak nemá nikdo.

Dnes už naštěstí nejen zdravotníci mnohem více chápou, že mít "zboží" je jedna věc a efektivně je prodat je věc druhá. Chtějí-li dosahovat dobrých výsledků, musejí spolupracovat se všemi zainteresovanými. Většinou totiž nikdo neumí říct, jak velký podíl na úzdravě pacienta má samotný lékař a kolik zůstává na dalších participujících odbornících. My pouze z tradice, bez ověření atribuujeme prakticky celý efekt pouze lékaři.

Zajímavým didaktickým prvkem některých vzdělávacích programů je projektový přístup. V čem je tato metoda účinnější než prosté učení se novým poznatkům?

Prosté učení se novým poznatkům nesmí být podceňováno, je velice efektivní pro velkou část znalostí, ale na řadu situací a okruhů problémů se prostě nehodí. Práci na společném cíli se dá učit stejně jako jiným dovednostem. Jen vhodné formy učení jsou jiné. Jestliže řešení problému vyžaduje spolupráci řady odborníků, není vhodné, aby každý z nich rozvíjel pouze svou oblast a nehleděl na ostatní. Představa, že při následné skutečné akci se vše samo "setřese" do dobré podoby, je velice riskantní a neodborná. A co když se nesetřese, co pak? Je proto žádoucí spolupráci nacvičit, vyzkoušet, představit si ji a modelovat. Přitom se definují role, podíl a přínosy každého člena týmu, řeší se možné krizové situace. I v největším umění je kus obyčejného řemesla.

Naráží v českém prostředí tento přístup ke vzdělávání stále ještě na předsudky?

Každá disciplína má svou stabilitu, nemůže se měnit ze dne na den. Je proto pochopitelné, že každý nový poznatek naráží na bariéry dosavadní dobré praxe. Často slýcháme: "Dělal jsem to tak vždycky a fungovalo to, teď ze sebe nebudu dělat šaška." Nicméně lékaři jsou vzdělaní lidé uznávající a vážící si vlastní odbornosti i výzkumných poznatků a zkušeností nabytých za tisíce let. Nepochybně proto uznávají i jiné odbornosti, v nichž jsou sami laiky. Jestliže psychologie a pedagogika dospěly ke zjištěním, že tento aktivní, činnostní přístup ke vzdělání je pro některé oblasti podstatně efektivnější než jiné, pouze zpozdilí lékaři a sestry nebudou tento pohled časem akceptovat. Vše chce ovšem čas a trvalý tlak pacientů i nadřízených orgánů.

Zdroj: Medical Tribune