Je pro vás angličtina nářadí nebo nedobytná tvrz?
Odborníci z anglicky mluvících zemí si málokdy uvědomují, jakou výhodou pro ně je, mít angličtinu za mateřský jazyk. Všichni ostatní jsou už předem v mezinárodní komunikaci handicapováni. I těm, kdo na kongresu úspěšně zvládnou přednést prezentaci, mnohdy stoupá adrenalin při následné diskusi. Naučit se napsat odborný text tak, aby jej přijal kvalitní časopis, je pro Čecha téměř nemožné. Tento zdánlivě banální problém může být jako koule na noze. Tentokrát se proto v diskusi ptáme těch, kteří mají s vystupováním na internacionálním fóru zkušenosti: Jak se s handicapem, že angličtina je pro vás komunikačním nástrojem jen do určité míry, vyrovnáváte - ať už vy osobně či vaše pracoviště?
Chceš mluvit? Jeď do ciziny
Nezbytné je splnění dvou podmínek:
1. Pobyt aspoň šest měsíců v anglicky mluvící zemi (patří sem i Skandinávie a Nizozemsko, kde anglicky umějí všichni lékaři perfektně a už ani nevydávají učebnice ve vlastním jazyce).
2. Hodně číst odbornou literaturu - častým čtením se naučí odborné vyjadřování nejlépe.
Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc.,
přednosta III. interní-kardiologické kliniky 3. LF UK a FN Královské Vinohrady, Praha
Jde často o umělý problém
Měl jsem v životě to velké štěstí, že jsem mohl dlouhodobě pracovat (a starat se o sebe) v San Francisku. To pro mne znamenalo samozřejmě mnohé i z hlediska angličtiny i tématu dnešní diskuse.
1) Anglicky jsem se nenaučil, protože bylo potřeba pracovat a ne pilovat nějaké "užitečné fráze".
2) Zjistil jsem, že angličtina není nablýskanou vizitkou a pozváním do "lepší společnosti", ale především komunikačním prostředkem.
3) Nikdo nebude mluvit ani psát jako rodilý mluvčí a "my ostatní" jsme buď jen o něco lepší, nebo horší.
Problém s angličtinou je problémem často velmi umělým, pokud ovšem není opravdu příšerná, což se někdy kupodivu stává i u vědců a lékařů, kteří jsou navrhováni na Nobelovu cenu - pak je neskutečně obrovským handicapem.
Někdy jde o konkurenci. Nezapomenu na jeden svůj článek, psaný ještě z amerických dat, jejž mi kompletně anglicky upravil profesionální editor z kardiovaskulárního institutu v San Francisku. Také on sám byl poměrně překvapen, když se jeho angličtině dostalo ocenění "poor english, almost unreadable".
Ten člověk se v USA narodil a pracuje 30 let jako "medical writer". Ale možná někomu vadilo, že odněkud z Prahy by mohl být publikován článek, který by byl třeba citován (Neskromně řeknu, že byl posléze publikován i citován docela dost.) Druhý problém je náš vlastní. Když nerozumím otázce v češtině (je to časté - v sále bývá hluk nebo se tazatel ptá nesrozumitelně), tak se prostě zeptám, že jsem nerozuměl, a zůstanu v klidu. Když se to stane na mezinárodním kongresu, zrudnu, připadám si jako naprostý ignorant a odpovídám na střípky toho, co jsem pochytil.
Snažme se být dostatečně sebevědomí, o svém tématu toho víme dost, česká medicína něco znamená (kdo to neví - jeho chyba) a drobná jazyková nepřesnost není problém. A˙budoucnost? Mladá generace bude zase lepší i v angličtině a věřme, že nejen v ní.
Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,
předseda České internistické společnosti ČLS JEP
Češi rozhodně převyšují průměr
Zásadně nesouhlasím s paušalizující formulací této otázky. Samozřejmě jsme handicapováni oproti rodilým mluvčím, ale jsme na tom v průměru podstatně lépe než třeba kolegové mluvící románskými jazyky (stačí si někdy poslechnout anglicky mluvícího Itala). Já osobně nemám s angličtinou nejmenší problém. Každý, kdo má ambici aktivně vystupovat na mezinárodních fórech, musí se zkrátka naučit dobře anglicky. Je to sice konstatování banální, ale pravdivé.
MUDr. David Feltl, Ph.D.,
přednosta Onkologické kliniky FN Ostrava
Medicínská angličtina není těžká. Také se ale bez ní nedá obejít. Všechna literatura je anglicky, všechny sjezdy, dnes často i národní, jsou v angličtině. Jako nerodilý mluvčí mám špatný přízvuk, který umocňuji absencí hudebního sluchu. Takže Britové mi někdy rozumějí s potížemi. Ne tak Američané a ostatní z Evropy, kde všichni mluvíme tzv. continental English.
Chyb moc nedělám, ale netroufnu si moc žertovat a užívat slang. Znám to z knih, které čtu, aniž bych si všiml, zda je kniha anglicky nebo česky. Nejsem si však nikdy jist, zda neurazím a zda je to správně a na správném místě. To se ale dá snadno přežít.
Anglicky se dobře naučí Holanďané, Dánové, Němci, Švédi. My ne. Smířil jsem se s tím a problémy již nemám, i když jsem je míval. Ostatně nejvíc lidí mluví indickou angličtinou a té rozumíme všichni stejně špatně. Ale i teď si pokaždé říkám, jak ohromnou výhodu mají Britové a Američané. S tím nic nenaděláme, čeština světový jazyk nebude.
Jediné řešení je najmout vnoučatům anglickou chůvu a vychovat je bilingvně. Co se týče psaného projevu, stačí mi na běžné věci bohatě. Na odborné články ne. Klidně článek anglicky napíši, ale vždy si text nechám opravit rodilým mluvčím s medicínským vzděláním.
Stojí to sice peníze, ale nemám s redakcemi alespoň jazykové potíže. A˙dělají to i ti, co mluví zcela perfektně a bez přízvuku.
Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.,
přednosta Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN
Drobná chybička se odpustí
Myslím, že zde jde o dvě dost odlišné věci - slovo mluvené a slovo psané. Ve vědeckých skupinách včetně naší je pravidlem, že publikace píše tzv. principal investigator (PI). Ten má obvykle s psaním publikací velké zkušenosti, neboť jinak by se PI nestal. Výsledný text projde "kolečkem" ostatních PI a buď se pošle, nebo někdy nepošle profesionální agentuře k posledním úpravám, které bývají velice kosmetické.
Vědecká angličtina je zkrátka jednoduchá a dá se natrénovat. Co se týká mluveného slova, to již není problémem pro mladou generaci Ph.D. studentů nebo začínajících vědců. V generacích nás mírně starších, tedy těch, kdo měli šanci po roce 1989 vycestovat do světa, existují ti, kteří strávili několik let ve Spojených státech nebo Velké Británii, a i ti bývají v mluvené angličtině zběhlí.
Ostatní, třeba jako já, kteří strávili několik let v neanglicky mluvících zemích (Japonsko, Francie), mají mírný, ale překonatelný problém. Já osobně se před anglickou přednáškou rozhlédnu po ostatních "spíkrech" a v duchu odhadnu, kolik z nich bude mluvit hůře než já; obvykle jich bývá dost a tréma ze mě spadne. Ideální je to v A merice, kde se mluví všemi jinými možnými jazyky, než je správná angličtina. Obyčejně platí, že nativní angličtí mluvčí mají pochopení a více jim vadí neochota mluvit, než chyba ve výslovnosti nebo slovosledu.
Doc. Ing. Petr Dvořák, CSc.,
proděkan pro výzkum LF MU Brno
Mladí lékaři už si poradí
Obtížně. Pomoc běžného překladatele nemívá příliš význam, protože nerozumí odborné problematice. Zpravidla postupujeme tak, že ti z nás, kteří jsou jazykově zdatnější, vytvoří anglický text. Ten pak obvykle posíláme ke korektuře spřáteleným lékařům, pro něž je angličtina rodným jazykem. Vůbec nejlepší je pomoc českého lékaře naturalizovaného v USA nebo Velké Británii, který je ještě navíc odborníkem v neurochirurgii. Jednak rozumí, co jsme naší "čenglish" chtěli říci, ale také zná problematiku. Takových je jako šafránu. My však jednoho máme - doktora Ondřeje Choutku, jenž vystudoval Oxford a nyní žije a pracuje v USA. Je ale také nutno podotknout, že mladá generace lékařů se s tímto problémem již potýká daleko méně.
Doc. MUDr. Petr Suchomel, Ph.D.,
primář Neurochirurgického oddělení KN Liberec
Zdroj: Medical Tribune