Česká onkologie trpí vážnou nemocí
Státní zdravotnictví je po celou dobu od "sametové" revoluce hluboko ponořené do socialismu. Viníkem je především mzdová deformace, ale také deklarování nezadatelného práva na zdraví (posilované mocí masových médií), o které není nutno nijak zvlášť pečovat, lékař má však morální povinnost vůči svým pacientům a musí poškození jejich zdraví bryskně a bezplatně opravit. Pokud se to nedaří, a to je v případě zhoubných onemocnění časté, je hlavním viníkem vždy lékař.
Naše situace se paradoxně ještě zhoršila se zavedením tzv. regulačních poplatků, jejichž forma a provedení znamenaly dokonalou diskreditaci správné myšlenky o nutnosti finanční spoluúčasti pacienta na léčbě.
Do vztahu pojišťovny a jejího klienta byl jako výběrčí třiceti korun zatažen zdravotník, což vedlo k obrovské administrativní zátěži zdravotnických zařízení a paradoxně ještě větší devalvaci "bezplatné" zdravotnické péče.
Odborné vyšetření trvající hodinu, které jsem dříve s vnitřním uspokojením věnovala "bezplatně" svému pacientovi, získalo cenu 30 korun, o nichž se všichni nemocní domnívají, že jdou do kapsy lékaře nebo sestry.
Místo zavedené praxe ve světě, kdy je poskytnutá zdravotní péče vyúčtována pojišťovnou přímo nemocnému (jak to již dávno funguje v případě platby energií, vodného a dalších služeb), současná forma žádosti o zaplacení spoluúčasti pasuje zdravotníka do role obsluhy veřejných záchodků, která za jakoukoli službu poskytnutou nemocnému, velkou nebo malou, vybírá do kasičky 30 korun.
V onkologii neplní nadto poplatek žádnou regulační funkci. Pacienti se zhoubným onemocněním onkologickou péči potřebují a ti, kteří objíždějí pracoviště po celé republice, aby získali druhý, třetí a další názor na léčbu své choroby, třicet korun bez problémů zaplatí. O skutečné výši nákladů na onkologickou léčbu nemají nemocní nejmenší představu.
Při současném trendu všeobecného šetření bylo jenom otázkou času, kdy finanční restrikce dopadnou i na onkologii, jednu z nejdražších medicínských disciplín. Zhruba polovinu našich pacientů neumíme vyléčit, snažíme se jim prodloužit život v co nejlepší kvalitě, často za cenu vysokých nákladů na léčbu. To se z pohledu zdravého laika může jevit jako problematická investice přesně do té doby, než se situace nevyléčitelné malignity začne týkat jeho matky, bratra, manželky nebo jeho samotného. Drahá léčba totiž může život prodloužit jen opravdu krátce, ale také velmi významně a v dobré kvalitě.
Nepoměr mezi léčebnými indikacemi (vycházejí z výsledků klinických studií a jsou zakotveny ve standardech onkologické léčby, jež s velkou pečlivostí v podobě tzv. modré knihy opakovaně inovuje onkologická společnost) a ochotou pojišťoven tuto léčbu platit dopadá v současné době na zdravotnická zařízení. Ta, aby se nepropadala do červených čísel, řeší situaci různými administrativními opatřeními, například čekací listinou, která se dotýká především pacientů pojištěných u malých pojišťoven.
V praxi to vypadá tak, že nemocný indikovaný k drahé léčbě musí čekat, až jiný nemocný, léčený tímto lékem od téže pojišťovny, léčbu ukončí. Zatímco na kloubní náhradu nebo zubní protézu je jistě možné limitovanou dobu počkat, je zřejmé, že pacientovi s nepříznivou diagnózou mnoho času nezbývá.
Donedávna jsme se tedy trápili "pouze" problémem nízkých mezd, pracovního přetížení, psychické náročnosti oboru, nyní jsme však nuceni omezovat indikovanou onkologickou péči z finančních důvodů a lékařským pláštěm své odbornosti přikrývat neschopnost pojišťoven za ni platit.
Nestavme lékaře před "Sofiinu volbu"
Pokud pojištěnec uvede pojišťovnu v omyl, je stíhán za pojišťovací podvod. Avšak pokud nikdo z vedení pojišťovny neinformuje o tom, že se jejímu klientovi nedostane léčba, již by mohl potřebovat, nedopouští se žádného přestupku.
Věřím, že většina onkologů vykonává svoji po mnoha stránkách náročnou a velmi nevděčnou profesi hlavně proto, že chce podle svého nejlepšího svědomí a odborné erudice pomáhat těžce nemocným. Pokud se současná opatření dotýkají nejen našich platů, našeho společenského postavení, ale i našeho "spondeo ac polliceor", jakou máme ještě motivaci jako onkologové pracovat?
Vývoj našeho zdravotnictví, doprovázený rychlým střídáním ministrů, vedl bohužel k masové rezignaci zdravotníků, co se týče naděje na systémové řešení všech těchto problémů.
Život v kapitalismu a práce v socialismu, kdy je zcela nevýhodné být vyhledávaným lékařem ve státních službách, protože to znamená tvrdě pracovat, málo vydělávat, být tepán vedením za náklady a vysoký počet výkonů a kritizován pacienty za čekání v permanentně nabité čekárně, je opravdu absurdní a demotivující.
Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že plánované hospodářství nefunguje, jak by tedy mohla fungovat současná praxe striktního plánování počtu pacientů, užívajících určité léky u jednotlivých pojišťoven v jednotlivých centrech, vycházející ze situace loňského roku?
To může v důsledku vést jen k tomu, že nemocní budou bloudit mezi zdravotnickými zařízeními a hledat volnou kapacitu pro svou diagnózu, léčbu a pojišťovnu. Pokud se jim ji podaří konečně najít a budou schopni se do dejme tomu vzdáleného místa vůbec dopravit, zůstává otázkou, zda to bude pro ně mít v rámci jejich závažné nemoci ještě vůbec nějaký význam.
Přitom současná konstelace je zásadnímu řešení příznivě nakloněná. Česká onkologická společnost opakovaně prokázala, že jí osud onkologických nemocných leží na srdci na prvním místě. Máme nového ministra zdravotnictví, který jako ředitel velké krajské nemocnice získal vysoký manažerský kredit. I ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny se výrazně osvědčil a je vybaven opravdovou praktickou medicínskou zkušeností.
Ať už ale bude řešení této zcela neúnosné situace jakékoli, je jeho první podmínkou poctivě informovat klienty pojišťoven o tom, jaká je jejich šance na úhradu onkologické péče, a nenutit lékaře, aby denodenně řešili svoji "Sofiinu volbu".
Jestli je důvodem existence více zdravotních pojišťoven konkurenční prostředí, je třeba poskytovanou péči jasně deklarovat a v konkurenci buď obstát, nebo ne. Možná je drahá léčba v onkologii opravdu tou položkou, kterou je třeba omezit, ale potom podle jasných pravidel a pro všechny stejně.
PS: Obsah článku vyjadřuje osobní názor pisatelky, nikoli názor instituce, v které působí.
Doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc., Onkologická klinika 1. LF UK a VFN Praha
Zdroj: Medical Tribune