Co v medicíně dokázal „Starý Hubert“
Na datum 11. dubna připadá „ve zdravotnickém kalendáři“ den Parkinsonovy nemoci. Po celém civilizovaném světě si jím připomínáme nejen postižené pacienty, ale zároveň i výročí narození britského lékaře a chirurga Jamese Parkinsona. Nemoc popsal jako první už v roce 1817. Ve světě trpí touto zatím nevyléčitelnou chorobou kolem čtyř milionů lidí, z nichž 1,6 milionu pochází z evropského kontinentu. Mezi nejznámější parkinsoniky patřili papež Jan Pavel II. nebo slavná americká herečka Katharine Hepburnová.
Příčinou onemocnění je předčasné odumírání mozkových buněk, které produkují dopamin. Tím se výrazně narušuje přenos povelů z mozku ke svalům, což se navenek projevuje omezeným pohybem, klidovým třesem, zpomaleností, poruchami rovnováhy nebo ztuhlostí svalů a řadou dalších příznaků. Z běžného života dokáže nemoc vyřadit pacienta kterýmkoli z uvedených příznaků, jež se postupem času zhoršují. Někdy je Parkinsonova nemoc mylně spojována s mentálním postižením, protože se objevují potíže s koncentrací, pamětí a schopností logicky uvažovat. Pacient může mít také problémy s plánováním složitých úkolů nebo řešením několika úkolů najednou.
Objevitel choroby James Parkinson (11. dubna 1755 až 21. prosince 1824) vedle medicíny vynikl i v dalších oborech, například geologii a přírodních vědách. Je považován za zakladatele vědecké paleontologie. Napsal několik knih o geologii a byl jedním ze zakládajících členů Britské geologickéObjevitel choroby James Parkinson (11. dubna 1755 až 21. prosince 1824) vedle medicíny vynikl i v dalších oborech, například geologii a přírodních vědách. Je považován za zakladatele vědecké paleontologie. Napsal několik knih o geologii a byl jedním ze zakládajících členů Britské geologické společnosti (British Geological Society). Byl členem řady lékařských spolků, zastával funkci prezidenta Asociace lékárníků a v závěru své úspěšné kariéry lékaře (1822) se stal prvním držitelem čestné zlaté medaile Královské akademie lékařů (Royal College of Surgeons).
Obdivovatel francouzské revoluce a reformátor
James Parkinson se narodil v roce 1755 jako syn londýnského lékaře a lékárníka. Většinu svého života prožil a lékařskou praxi vykonával v rodném domě. Jeho vzdělání zahrnovalo, mimo jiné, studium latiny, řečtiny a přírodní filosofie. Studoval na londýnské Hospital Medical College, navštěvoval přednášky Johna Huntera, považovaného za zakladatele patologické anatomie. Lékařskou praxi absolvoval pod dohledem svého otce. Od Royal Human Society dostal čestné uznání za to, jak otci asistoval při použití resuscitačních metod v případě muže, který se pokusil o sebevraždu oběšením.
V roce 1784, ve věku 29 let, získal kvalifikaci lékaře. Po smrti otce převzal jeho praxi, která byla na svou dobu poměrně velká a lukrativní, což mu nijak nebránilo pečovat o sociálně slabé spoluobčany. Kromě jiného pracoval přes 30 let jako ošetřující lékař v místní psychiatrické léčebně a zasazoval se o zlepšení životních podmínek duševně nemocných.
Parkinson byl velmi všestranným člověkem a vedle práce lékaře prosazoval sociální reformy, požadoval spravedlivější zdanění nebo občanská práva sociálně znevýhodněných občanů. Ostře kriticky laděné sociálně kritické pamflety zveřejňoval raději pod pseudonymem – podepisoval se Starý Hubert. Osobně se angažoval také v organizování nedělních škol pro chudé. Jako hlasitý kritik tehdejší britské společnosti, obdivovatel francouzské revoluce a člen několika tajných spolků namířených proti monarchii nebyl v rodné zemi za svého života příliš populární a věhlas získal až dlouho po své smrti.
V letech 1799 až 1807 Parkinson zveřejnil řadu menších lékařských pojednání, například jeden z prvních popisů smrtelné perforace apendixu nebo práci o dně, v níž uvedl, že pravidelná denní dávka sody zajistí pacientovi výraznou úlevu.
Práce Medical Admonitions (Lékařská varování) z roku 1799 byla první ze série jeho příspěvků zaměřených na celkové zlepšení tělesného a duševního zdraví obyvatelstva. Tato teoretická práce byla pokračováním jeho praktického úsilí o pomoc potřebným lidem, které projevoval i jako politik. Parkinsonův humanismus se zřetelně projevil v roce 1811, když hlasitě vytáhl do boje za zlepšení situace v ústavech pro duševně nemocné a za právní ochranu duševně nemocných, jejich lékařů, ošetřovatelek a rodin.
Parkinsona vyzdvihl Charcot
Nejznámějším dílem Jamese Parkinsona je Essay on the Shaking Palsy, česky Esej o třaslavé obrně, kde podrobně popsal klinický obraz nemoci, která byla po něm později pojmenována. V popisu choroby například konstatoval, že „mezi první vnímatelné příznaky patří pocit mírné slabosti s náchylností k třesu v určitých částech těla (…) zejména však v jedné ruce a paži“.
S postupným vývojem poruchy, psal Parkinson, mají pacienti tendenci naklánět se při chůzi dopředu, „přičemž zároveň pociťují neodolatelné nutkání dělat rychlejší a kratší kroky, a bezděčně tak přejít do běhu. V některých případech je nezbytné nahradit chůzi během.“ V pozdější fázi pak podle něj třes ztěžuje i spánek, takže „i když se vyčerpanému pacientovi podaří na malou chvíli usnout, jeho pohyby jsou tak prudké, že se třese nejen postel, ale i podlaha a okna v pokoji.“ Vedle tohoto detailního popisu bývá oceňováno také jeho intenzivní nabádání patologů, aby o studium nemoci projevovali větší zájem.
Parkinson vytvořil klasický, i když z dnešního hlediska poněkud omezený popis nemoci: „Bezděčný třaslavý pohyb se sníženým svalovým výkonem projevující se v těch částech těla, které jsou v klidu, a to i v případě, že mají oporu; tendence naklánět trup dopředu a přecházet z chůze do běhu; bez poruchy smyslů a intelektu.“ O čtyři desetiletí později Jean‑Martin Charcot rozšířil Parkinsonův klinický popis o tělesnou ztuhlost a přiřkl tomuto syndromu název Parkinsonova nemoc.
red
Zdroj: Medical Tribune