Povinný elektronický recept a sběr citlivých údajů - vrtěti psem
Hlavním důvodem pro zavedení povinného elektronického receptu jsou obchody z lukrativních neoprávněně vypsaných veřejných zakázek a zájem na obchodování s citlivými údaji o každém z nás.
Poslanecká sněmovna schválila v závěru roku 2012 novelu zákona číslo 378/2007 o léčivech s pozměňovacím návrhem poslanců Šťastného (ODS), Skalického (TOP 09/STAN) a Rusnoka (LIDEM) na zavedení povinného předepisování léčiv pouze na elektronický předpis. Ačkoliv senát na základě řady vážných protiargumentů pozměňovací návrh na zavedení povinného elektronického receptu vypustil, poslanecká sněmovna dne 19.2. 2013 setrvala na svém původním návrhu a povinný elektronický recept prosadila.
Takové zásadní změny se od roku 2007 převážně schvalují jako pozměňovací návrhy, aby se vyloučil odpor odborné veřejnosti v připomínkovém řízení. Prvním takovým obrovským precedentem byla zásadní změna stanovování úhrad léčiv (rozhodování o 1/3 všech nákladů ve zdravotnictví), která byla v roce 2007 uzákoněna jako pozměňovací návrh k pozměňovacímu návrhu k návrhu zákona.
Podle schváleného pozměňovacího návrhu budou mít všichni lékaři od 1. ledna 2015 povinnost vystavovat pouze eRecepty a to již bez souhlasu pacientů!
Jedná se v pořadí již o 4. pokus prosadit povinné elektronické předepisování léčivých přípravků a sbírání veškerých dat o pacientech od roku 2008 z různých úrovní – ministerstva zdravotnictví, Státního ústavu pro kontrolu léčiv, Grémia majitelů lékáren a některých poslanců.
Zákon z roku 2007 zavedl možnost elektronického předpisu a zřízení Centrálního úložiště elektronických receptů. 22. srpna 2008 SUKL vyhlásil první veřejnou zakázku na dodávku software pro centrální úložiště elektronických receptů a po ní následovaly další dvě velké veřejné zakázky a pět zakázek malého rozsahu, celkem za 107 milionů korun se záměrem čerpání dalších 50 milionů korun z evropských fondů.
Předmětem zakázky nebylo jenom centrální úložiště elektronických receptů, jak stanovil zákon, ale centrální úložiště všech dat, včetně citlivých informací o každém z pacientů ze všech receptů, jak elektronických, tak i papírových, v naprostém rozporu se schváleným zákonem.
Proti zasílání všech údajů z běžných papírových receptů do Centrálního úložiště se postavila Česká lékárnická komora a podala proti tomu stížnost k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Proto na Ministerstvu zdravotnictví a SÚKLu hledali záminku, jak neoprávněně vypsanou zakázku zlegalizovat a ospravedlnit.
První příležitost se naskytla při schvalování zákona o návykových látkách, na začátku roku 2009 ve sněmovním tisku 575. Tehdy už jenom řadový senátor a zpravodaj zákona Julínek prosadil novou kategorii léčiv – léčivých přípravků vydávaných bez lékařského předpisu s omezením pro léčiva s obsahem pseudoefedrinu. Lékárny, které chtěly tyto léky prodávat, dostaly od SUKLu speciální routery pro komunikaci a napojení na centrální úložiště SUKLu. Řada lékáren se však raději bez těchto šesti léků s pseudoefedrinem obešla a na centrální úložiště se nepřipojila.
Po šesti měsících trvající kontrole zakázal v srpnu 2009 Úřad pro ochranu osobních údajů SUKLu sbírat data ze všech běžných receptů, jejich ukládání do Centrálního úložiště určeného ze zákona pouze pro e-recepty a nařídil smazání všech dosud obdržených údajů. Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů tehdy se zděšením konstatoval, že s tak obrovskou databází vysoce citlivých údajů, získávaných v rozporu se zákonem se ještě nikdy nesetkal!!!
SUKL se proti závěrům kontroly odvolal, ale okamžitě začal připravovat úpravu, Centrální úložiště elektronických receptů oddělil od databáze pro sběr údajů ze všech papírových receptů a začal z lékáren sbírat stejné údaje, jako dřív, pouze s anonymizovanou identifikací pacienta na rok narození a pohlaví. Tehdy však vypukla panická hrůza, že by Policie ČR mohla začít vyšetřovat oprávněnost zadání rozsáhlých veřejných zakázek, které byly ve zřejmém rozporu se zákonem. Ministerstvo zdravotnictví proto společně se SUKLem urychleně vyrobilo novelu zákona o léčivech, aby co nejdříve zlegalizovalo protiprávní jednání a zadání zmíněných zakázek.
Zmíněná novela, jako 2. pokus o legalizaci centrálního sběru dat, byla zaslána do poslanecké sněmovny 24.2. 2010 jako sněmovní tisk 1056 a v její důvodové zprávě se uvádělo……pokud by nedošlo ke změně a doplnění právní úpravy, byl by efekt nové kategorie výdeje léčiv bez lékařského předpisu s omezením naprosto minimalizován a řešení, které zvolil Parlament v zájmu nutnosti zamezit zneužívání léků s obsahem pseudoefedrinu pro výrobu pervitinu, by se stalo nerealizovatelným…..
Tehdejší ředitel SUKLu PharmDr. Beneš rozeslal poslancům dojemné názorné materiály, jak špatný zákon ničí životy mladých lidí závislých na pervitinu a obcházel jednotlivé poslanecké kluby, aby sněmovna zákon urychleně schválila, což se nestalo a zákon se vůbec nedostal na pořad jednání.
Když se tehdy nepodařilo zmíněný vládní návrh projednat a čas do voleb se krátil, v rámci třetího pokusu přednesl pan poslanec Mgr. Ing. Pavel Němec (ČSSD), pozměňovací návrhy k legalizaci sběru dat do centrálního úložiště ke dvěma naprosto nesouvisejícím zákonům. Ani tyto se nepodařilo projednat a schválit.
Ke dni 31.12. 2012 měl SÚKL v databázi odhadem 200 milionů citlivých záznamů (v rozporu se zákonem), ale žádný výstup z této databáze zatím nikdo neviděl.
Přitom první skutečný recept byl lékařem vystaven a lékárnou přijat až v polovině dubna 2011, tedy až 2,5 roku po termínu stanoveném zákonem o léčivech z roku 2007!
Právě kvůli strachu z možného vyšetřování neoprávněně zadané veřejné zakázky a tlaku zájemců o citlivá data a lukrativní IT zakázky, uskutečnil se výše zmíněný 4. pokus a příslušný pozměňovací návrh na zavedení povinného elektronického receptu byl prosazen.
Z důvodové zprávy k PN vyplývá, že za posledního 1,25 roku bylo z celkem 92,5 mil. receptu (74 mil. receptu, vystavovaných v CR ročně, krát 1,25 roku) 369 lékaři a některými nemocnicemi, nucenými jejich zřizovateli k používání eReceptu, vystaveno pouze 256 463 eReceptů, tj. 0,27% celkového množství a 312 lékárnami byly na 128 467 těchto eReceptů vydány léky za 52 107 956 Kč, tj. pouhých 0,12% výdajů pojišťoven za léky na recepty. Je veřejným tajemstvím, že zejména majitelé velkých řetězců lékáren nutí lékárny k přijímání eReceptů.
Vývoj systému ePreskripce stál dosud podle SÚKLu necelých 150 mil. Kc, avšak náměstek ministra zdravotnictví Petr Nosek přiznal již v roce 2011 před novináři 180 mil. Kc a k tomu v roce 2012 navíc veřejnou zakázku SÚKLu na „podporu SW centrálního úložište“ (!!!) za 40 mil. Kc, takže celkem 220 mil. korun.
Podle záměru MZ CR na zavedení elektronického zdravotnictví, které má nahradit nefunkční IZIP, má na další z řady úprav ePreskripce, podle rozpočtu vítězného návrhu soutěže na tzv. „Hospodárné a funkční elektronické zdravotnictví“, stát vynaložit během 15 měsíců dalších 350 mil. Kc a 80 mil. Kc na roční provoz. Tím by došlo i k překročení SÚKLem původně uváděných částek 450 mil. Kc na vývoj systému a 90 mil. Kc na roční provoz.
K ospravedlnění takových obrovských nákladů a povinného předepisování elektronických receptů se vždy uvádí stejné zavádějící důvody:
• Kontrola kontraindikací léku;
• Kontrola interakcí léku konkrétního pacienta;
• Vznik lékového listu (záznamu) pacienta;
• Snížení spotřeby léků a úspora miliard korun,
• Ochrana proti falešným receptům;
• Úspora práce lékáren;
• Zabránění padělání léků;
• Dobře čitelné recepty, tištěné na počítači.
Přitom reálnost těchto imaginárních přínosů je pochybná:
Ke zjištění vzájemné nesnášenlivosti léků postačí mít v software lékaře nainstalován příslušný modul.pro zjištění interakci (nesnášenlivost léku konkrétního pacienta). K tomu je ale třeba mít k dispozici kompletní lékový list pacienta, což je zatím naprosto nereálné.
Nereálnost vyplývá z toho, že existuje 5 možných zdrojů léků :
- eRecepty (celoplošně nerealizovatelné);
- volně prodejné léky s omezením (léky s obsahem pseudoefedrinu, výhledově marihuany);
- léky ze všech běžných psaných receptů (cca 2/3 všech léků);
- volně prodejné léky bez omezení (cca 1/3 všech léku);
- léky podané při hospitalizaci pacienta v nemocnici,
přičemž poslední 2 skupiny nelze v žádném úložišti reálně vůbec sledovat a nemá je ani žádná pojišťovna. Víc než 80% nemocniční péče je placeno paušálem, takže množství podaných léku konkrétnímu pacientovi nemocnice nikomu nevykazují a rovněž tak pacient nikomu nesděluje, které léky si volně koupil. Nejjednodušším způsobem, jak může lékař nebo lékárník dostat kompletní informace o pacientem užívaných lécích, je jejich předání pacientem, příp. jeho doprovodem napsané na papíře (zápisu na objednací kartičce k lékaři, apod.) nebo přístupem k přehledu pacientových léků, uložených v Kartě života (ZPMVČR, ČPZP), VitaKartě(OZP) a Kartě mého srdce (ZP Škoda).
Snížení spotřeby léků však nelze ovlivnit jakoukoliv ePreskripcí, je to věc vlastní interní kontroly zdravotních pojišťoven, které lékárnám hradí léky konkrétních pacientů.
Úsporu by pak mohlo představovat maximálně nehrazení zjištěných duplicit, to by ovšem k informacím pojišťoven museli mít přístup on line v reálném čase lékaři a lékárny, aby k předepisování, resp. vydávání duplicit nedocházelo.
Úspory by se tak mohly pohybovat maximálně v řádu stovek milionů, nikoliv miliard korun ročně.
Zabránění padělání léků s ePreskripcí vůbec nesouvisí.
Pokud se jedná o dobrou čitelnost receptů, pak je všem známo, že recepty se tisknou na počítačích již cca 20 let, v současné době tvoří 70 % a neustále jich přibývá.
Neplatí, že elektronické recepty přinášejí úsporu času při vkládání a kontrole nutných údajů z receptu do počítače v lékárnách. Průměrná doba odezvy při internetové komunikaci s centrálním úložištěm elektronických receptů je 7 sekund, pro výběr léku z regálu si lékárníci jako náhradu za stávající papírové recepty (pokud je jim doručen pacientem pouze Identifikační znak eReceptu) tisknou údaje o předepsaných lécích na tiskárnách pro vystavování účtů pacientům na papír nebo převádí na vlastní počítačové tablety, čímž se veškeré deklarované časové úspory, zvláště při zpracovávání více než jednoho eReceptu současně, ztrácejí. Navíc spousta našich občanů má „své zkušenosti“ s fungováním např. nového registru vozidel…
Je tedy naprosto jasné a zřejmé, že skutečným důvodem pro nařízení povinného vystavování receptů lékaři a to bez souhlasu pacientů, je snaha zlegalizovat a zakrýt dosud zbytečně vynaložené stovky milionů korun na projekt zcela obdobný IZIPu nebo Opencard, sKartě, novém registru vozidel, apod.
Projekt IZIP neskončil, jak se domnívá pan poslanec Štastný a jemu podobní proto, že nebyl povinný, ani proto, že ho provozovala soukromá firma, ale proto, že centrální shromaždování dat zdravotní dokumentace pacientů je z hlediska realizace a jejího využívání naprosto scestné.
A velmi podobně to skončí i s povinným používáním elektronického receptu.
Lékaři i nezávislí lékárníci se právem obávají nejhoršího. Že všechno, co existuje v digitální formě a navíc v jednom centru, se dá ukrást daleko snadněji, než cokoliv jiného!
A je více než jasné, že citlivé informace o zdravotním stavu každého z nás budou zajímat banky, komerční pojišťovny, farmaceutické firmy, distributory léčiv, mafie obchodující s transplantačními orgány, apod. !
Na problémy se shromažďováním citlivých dat soustavně upozorňují lékárníci a především samotní lékaři, Sdružení praktických lékařů, Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost, Sdružení ambulantních specialistů, Česká lékařská komora a další.
Sdružení ambulantních specialistů ČR jasně formulovalo hlavní kritéria na rozumnou elektronizaci českého zdravotnictví, zejména:
1. Bezpečnost proti úniku, zneužití, prodeji dat
- zásadně bez užití centrálního úložiště dat (v současné době nejsou bezpečná žádná existující data, která jsou kdekoli centrálně shromažďována, nebo uložena v kterémkoli PC napojeném na internet), bez potřeby napojení PC užívaného zdravotnickým zařízením na internet. Data by byla uložena na čipové kartě, kterou by měl pacient u sebe a přístup k datům by byl podmíněn souhlasem (sdělením přístupových hesel) pacienta.
2. Dobrovolnost pro pacienty i zdravotnická zařízení (lékaře)
- lze zajistit jen tehdy, pokud se oba (pacient i lékař) sami aktivně do systému přihlásí.
3. Použitelnost bez rizik plynoucích z právní odpovědnosti
- údaje zapsané v systému musí mít charakter zdravotnické dokumentace, musí být jasně stanoven rozsah dat, které mají být do systému zadány (např. soupis diagnoz a užívané medikace včetně dávkování), musí být stanovena právní odpovědnost za škody způsobené tím, že v systému budou neplatná data nebo mylná data.
Elektronizace má být v první řadě prospěšná pacientům a zvyšovat komfort práce lékařům, resp. zdravotnickým zařízením bez zbytečného prodražování poskytování zdravotní péče. Nesmí jít o shromažďování dat, ale výměnu dat a to bez bezplatného předávání know-how lékařů.
Skutečná úspora nebude v nějaké pomyslné redukci počtu zdvojených vyšetření (kterých je tak málo, že náklady na jejich redukci by byly vyšší, než ta sama péče), ale ve zrychlení práce s daty bez potřeby je přepisovat z papíru na papír při zachování záruky, že data, která lékař ze systému dostane, jsou platná a pravdivá.
Nově uzákoněná povinnost pro lékaře předepisovat léky pouze na elektronický recept (bez souhlasu pacienta), nepřinese pacientům nic dobrého, jenom obrovské riziko, že citlivá data o každém z nich se mohou dostat do ruky komukoliv a mohou být snadno zneužitelná.
Lékařům pak přinese nárůst administrativy, zvýšené náklady a značné riziko, že data o jejich pacientech, ordinacích a jejich know-how se dostanou do rukou konkurence, zejména konkurenčním řetězcům provozujícím ambulance.
Veřejné prostředky ve zdravotnictví byly dosud ochuzeny o 150 milionů korun, budou ochuzeny o dalších 350 milionů jednorázově a o další roční poplatky za provoz systému. To jsou peníze, které nebudou využity na léčbu pacientů, ale velmi podobně budou odepsány, jako 2,5 miliardy do IZIPu.
ing. Ludvík Hovorka, www.tribune.cz
Zdroj: www.tribune.cz