Přeskočit na obsah

Jak moc je reálné ještě snížit ceny léků?

MUDr. Jana Skoupá,

členka výboru České farmako‑ekonomické společnosti

U přípravků nově vstupujících na trh je striktně aplikována nejnižší cena v EU, takže v případě, že je opravdu chceme hradit, je manipulační prostor malý. Naopak kolísání kurzu koruny může způsobovat řadu problémů s udržením přípravků na trhu. Určitý prostor existuje u generických léčiv, která jsou v řadě případů na vyšší úrovni než v některých jiných západoevropských zemích díky „Příloze 2“ či zvýšení úhrady ve veřejném zájmu. U generik by asi bylo možno snížit náklady za předpokladu fungování veřejných soutěží, které by skutečně přinesly vítězi určitou exkluzivitu na předem stanovenou dobu. Ty bohužel ale nefungují, a tak jen milovník adrenalinových sportů vyhraje veřejnou soutěž, z níž nemá žádné jisté výhody, a navíc mu tato nízká cena zůstane po provedené revizi úhrady napořád. Některé velké nemocnice přitom dokazují, že tento postup vede k určitým úsporám. Nelze si ale myslet, že tyto úspory spasí zdravotnictví.

Prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D.,

přednosta Onkologického a radioterapeutického oddělení FN Plzeň

Vítězem boje o optimální lék má být pacient, nikoli poskytovatel péče, plátce či regulátor. Pacient potřebuje lék účinný, netoxický a dostupný. Dostupný nejen finančně, ale i fyzicky.

MUDr. Petr Honěk,

ředitel Odboru léčiv a zdravotnických prostředků VZP

Je faktem, že Česko se za poslední roky zařadilo mezi státy s nejnižšími oficiálními cenami léčiv. Základní pravidlo pro stanovování ceny v České republice totiž zní: nejvyšší přípustná cena je průměrem tří nejnižších z vybraných zemí po Evropě. Nicméně stále existují skupiny léčiv, kde je možno dosahovat úspor, jelikož v zahraničí díky vysokému počtu konkurentů došlo k tendrování, soutěži či zařazení na pozitivní list. Riziko paralelního vývozu s nízkými cenami se dá vyřešit mechanismem zpětné slevy pro pojišťovnu – lék je obchodován za vyšší oficiální cenu, sleva je realizována až následně mezi výrobcem a pojišťovnou. To je trend, který umožňuje i v evropském systému vzájemného cenového referencování další úspory na léčiva. Všeobecná zdravotní pojišťovna chce do budoucna jít touto cestou.

Dr. Emil Zörner,

Česká asociace farmaceutických firem

Především: nic není zadarmo. Matematicky vzato lze snížit jakoukoli cenu vyšší než nula. Logiku to však samozřejmě postrádá, neboť investice do léků je investice do zdraví jednotlivce i celé populace. Lékový trh totiž není jednodimenzionální systém, a tak se změnou jednoho parametru nemusí trh pohnout zamýšleným směrem. Místo toho se začnou měnit další parametry, nejen ty účetní. Jinými slovy, snížení cen léků nevyvolá kýžený pokles nákladů, což by mohl být jediný důvod, proč vůbec ceny snižovat. Přijdou jiné, dramatičtější náklady, protože investice do léků bude chybět, a již dnes jsou terapeutické oblasti, které trpí značnou podléčeností.

Úřady již několikrát vyhlašovaly, že jimi provedené revize uspoří systému X miliard korun. Takováto tvrzení se dají lehce vykonstruovat, když vynásobíme rozdíl mezi dosavadní a budoucí cenou počtem historicky prodávaných balení. Jenomže tam venku, mimo kanceláře úřadů, je opravdový život a věci se odehrávají jinak, než si to přejí úředníci.

Dosavadní objem prodeje se v důsledku snížení cen může změnit hned z několika důvodů: Nová cena buď učiní přípravek dostatečně atraktivním pro paralelní obchod, a lék v důsledku toho částečně nebo úplně zmizí z trhu, nebo je nově určená cena tak nízká, že přinutí výrobce stáhnout lék z trhu. V obou případech by tedy bylo úřední snížení ceny přinejmenším neúčinné. Pokud navíc pro zajištění kvalitní léčby pacientů bylo třeba utéct k dražším lékům, vedla honba za nízkou cenou ke zvýšení nákladů. Od roku 2006 náklady na léky nerostou, a vloni dokonce lehce poklesly. Ostatní náklady ve zdravotnictví přitom vzrostly o více než 80 procent. Ukazovat při každém finančním problému ve zdravotnictví jen na léky je chybné a pokrytecké. Především to však zakrývá skutečné problémy a odvádí pozornost od jejich řešení.

PharmDr. Lubomír Chudoba,

prezident České lékárnické komory

Ceny léků jsou v ČR opravdu nízké. Důkazem budiž každoroční reexporty v řádech miliard korun. Potenciál úspor osobně vidím zejména u nejnákladnější farmakoterapie. Především ve vyšší zainteresovanosti výrobců na úspěšné léčbě (smluvně se zdravotními pojišťovnami formou „sdílení rizika“) a ve výrazných zpětných slevách poskytnutých farmaceutickou firmou v závislosti na počtu skutečně užitých léčiv. A za nutné považuji přejít „od diskuse k činům“ u tabuizovaného tématu „hranice ochoty platit“. I tento institut v zahraničí často slouží ke snížení nákladů léčby.

Druhou, dosud ne zcela využitou oblastí je účelná farmakoterapie. Napomoci by mělo sdílení dat mezi poskytovateli zdravotní a lékárenské péče. Předpokladem přiměřených cenových relací je totiž nejen odůvodněný výběr, ale i správné kombinace a dávkování léčiv.

Naopak nejsem přesvědčen o přínosu pozitivních listů zdravotních pojišťoven pro léky běžně předepisované ambulantními lékaři. Lépe řečeno, určitě ne v podobě, se kterou jsem měl možnost se seznámit v minulých dnech. Záměr zdravotních pojišťoven si „silově“ vymáhat předepsání a výdej určeného léku, který má být „vysoutěžen“ třeba každé tři měsíce, a rozdílné spektrum léků na pozitivním listu u jednotlivých pojišťoven – to nemůže vést k úsporám, ale jedině k chaosu.

MUDr. Pavel Vepřek,

poradce ministra zdravotnictví

Maximální cena a výše úhrady léků se váže na ceny léků v zemích referenčního koše a naše ceny jsou zase referencovány ostatními, proto na jejich další pokles nesázím. To neznamená, že bychom si za stejné peníze nemohli dopřát více muziky. Prostor je v dohodnutých nebo vysoutěžených slevách, které se nepromítají do referencovatelných cen, a v účelné farmakoterapii. Konzervující a vzájemně provázaný systém referenčních cen stimuluje rozvoj paralelního světa slev a dalších smluvně domluvených mechanismů, které reflektují tržní cenu léku. Slevy nebo různé typy sdílení rizika mohou být dohodnuty napřímo mezi pojišťovnami a dodavateli patentově chráněných léčiv, nebo vysoutěženy mezi generiky. Výše slevy logicky souvisí s velikostí garantovaného odběru po dohodnuté časové období. Tohle všechno ale ztrácí smysl, pokud se týká léku, který by pro své vlastnosti neměl být hrazen vůbec nebo který je podáván pacientům, již jej nepotřebují. K tomu, aby do zdravotního systému vstupovaly jen léky potřebné a s přiměřenou nákladovou účinností, slouží hodnocení zdravotnických technologií (HTA), které příslušnou technologii, v tomto případě lék, proklepne ze všech myslitelných hledisek a doporučí či nedoporučí její zařazení do úhrady ze zdravotního pojištění a nastaví případné podmínky jejího poskytování. Data o vyzvednutých a nevyužívaných lécích, o míře polypragmazie, o významných rozdílech v preskripčním chování lékařů svědčí o tom, že účelná farmakoterapie ještě nezdomácněla ve všech ordinacích. Čili, i přes fixaci cen, má efektivita a kvalita slušný prostor k manévrování.

Mgr. Filip Vrubel,

náměstek ředitele SÚKL

Podle mého názoru už není prostor pro zpřísnění cenové regulace nebo plošné administrativní snížení cen či úhrad léčiv, aniž by to nemělo zásadní vliv na jejich dostupnost. Za posledních pět let důsledného uplatňování nové podoby regulace se ceny i úhrady léčiv rapidně snižují a dnes již Česká republika patří mezi země EU s nejnižšími cenami. A tak se po mnoha letech stávají problémem nikoli předražené náklady zdravotních pojišťoven na léky, nýbrž export levných léčiv určených pro český trh na dražší zahraniční trhy, ukončení dodávek na český trh pro nerentabilitu apod.

Určitý potenciál v úsporách je, ale nespočívá v plošné a všeobecné regulaci, ale v individuálním přístupu k některým typům léčiv. Především v hojně užívaných léčivých látkách, kde je velký počet konkurenčních přípravků, je možné snížit náklady veřejného zdravotního pojištění dohodami mezi zdravotními pojišťovnami a dodavateli (farmaceutickými společnostmi). Zdravotní pojišťovny mají potenciál nabídnout garantovaný objem spotřeby (např. ve spojení s pozitivními listy), což zvyšuje tendenci firem nabízet jednotkově nižší ceny léčiv za cílem zvýšit celkově spotřebu svých léčiv v ČR. A to je jen jeden ze způsobů budoucí regulace nákladů na léky. Stále důležitější roli budou sehrávat dohody mezi plátci, poskytovateli a dodavateli na bázi limitace dopadu do rozpočtu zdravotních pojišťoven nebo sdílení rizik a další nástroje. To však vyžaduje flexibilitu všech zainteresovaných stran a především posílení aktivní úlohy zdravotních pojišťoven v lékové politice, nejen při jednáních o vstupech léčiv do systému, ale také v převzetí hlavní role v projektech racionalizace preskripce.

Dr. Aleš Tichopád, Ph.D.,

farmakoekonom, ředitel oddělení Late Phase výzkumů společnosti CEEOR

Snižování cen léků v zemi velikosti ČR má jedno významné riziko, a tím jsou paralelní vývozy léků. Z našich dat vidíme, že mezi první desítkou vyexportovaných léku podle celkového objemu v cenách jsou např. Remicade, Sclefic, Mabthera nebo Herceptin, tedy léky na velmi závažná onemocnění. Právě drahé, a tedy často těžko nahraditelné léky jsou atraktivní komoditou pro vývoz, neboť je u nich jejich přebalení a logistika s ohledem na malé počty balení výnosnější. Navíc sousedství Rakouska a Německa, zemí s nejvyššími cenami v EU, je silným podnětem k exportu. To, co se vyveze, bude reálně chybět některému pacientovi v ČR. Dojde tedy k porušení závazku plnění úhrady zdravotní péče pojištěnců ze strany státu. Nicméně bych si otázku na cenovou regulaci léků dovolil zobecnit na pojem zvýšení efektivity využití nákladů na léčebný postup samotný. Efektivita léčby je totiž veličinou ovlivňující koncový dopad celkové terapeutické intervence na rozpočet. Je tedy i prostorem pro dosahování úspor. Léky jsou pak často vnímané v první řadě jako hlavní zdroj nákladů, což často nemusí být pravda. Ceny léků v ČR nijak nepřevyšují ceny v EU, naopak, spíše se drží na úrovni nejlevnějších v zemi, což je i důsledek metody stanovování úhrad.

Na druhé straně je nutno podotknout, že naše země patří spíše k těm chudším zemím v EU. Ze studií z reálné praxe u lékařů, které provedla naše společnost, vyplývá, že častým zdrojem nákladů je například suboptimální léčba, nízká součinnost pacienta či nedostatečná individualizace. Tyto faktory následně zvyšují spotřebu farmak a čerpání výkonů. Jako příklad mohu uvést naši nedávnou studii zaměřenou na léčbu CHOPN, která mimo jiné ukázala, že používání kortikoidů není dostatečně individuálně posuzováno, a vede tedy k nadužívání těchto léků bez adekvátního výsledku. Na tomto příkladu je zřejmé, že úspor je možno dosahovat i v individualizaci a racionalizaci než jenom plošným snížením úhrady. Velmi mne již mnoho let překvapuje poměrně pasivní postoj v nahlížení na nákladovou efektivitu léčby u pojišťoven, které by měly být oním prvním zainteresovaným držitelem těchto informací. Právě pojišťovny mají k dispozici nejlepší vstupní informace pro takovéto analýzy. Jejich zpřístupnění by zajisté významně zlepšilo ekonomický pohled na racionální farmakoterapii, a valnou měrou tak i přispělo k dosahování úspor.

Zdroj: Medical Tribune

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…