Syndrom spinocerebelární ataxie zahrnuje více než dvěstě chorob
Pojem hereditární spinocerebelární ataxie znamená v překladu „pouze“ dědičná onemocnění mozečku a míchy, jejichž nejtypičtějším příznakem je porucha koordinace pohybů.
Tyto symptomy jsou však nespecifické, mohou se objevit jak u chorob získaných (včetně nežádoucích účinků terapie), tak u chorob dědičných – a to jak autosomálně dominantně, recesivně a vázaných na chromosom X, tak u chorob s dědičností mitochondriální. Z neurologického pohledu zahrnuje syndrom spinocerebelární ataxie (SCA) po vyloučení získaných příčin více než 200 dalších dědičných chorob, které mohou těmito příznaky buď začínat, nebo v některém stadiu choroby tyto příznaky dominují. Všechny se obecně řadí mezi onemocnění takzvaně „vzácná“, což může někdy, bohužel, znamenat diagnosticky opomíjená.
Z historického hlediska patří do této skupiny například ataxie Friedreichova, Strümpellova‑Lorrainova choroba, Marieova hereditární ataxie, olivopontocerebelární atrofie Déjèrineova‑Thomasova a další. Nejúplnější klinicko‑patologickou klasifikací byla klasifikace Hardingové, publikovaná v roce 1983 – jednalo se o srozumitelný, podrobný přehled chorob, u nichž se ataxie může vyskytovat. Naneštěstí bývá římské číslování této klasifikace mylně zaměňováno se současnou klasifikací genetickou, která používá číslic arabských. Pokrok v molekulární biologii umožnil v posledních letech diagnostikovat některé autosomálně recesivně dědičné hereditární ataxie (AR SCA) a velkou část ataxií autosomálně dominantně dědičných (AD SCA), které nelze dosud na jiné úrovni verifikovat.
Klinický obraz SCA je velmi variabilní. Obecně převažuje progredující mozečkový syndrom v důsledku degenerace mozečku a jeho dostředivých a odstředivých drah. Pacient obvykle udává pocit poruchy rovnováhy, někdy interpretovaný jako závrať – zejména při chůzi ze schodů, třes, zhoršující se v konečné fázi pohybu (rozlévá hrneček s čajem), zhoršení srozumitelnosti řeči – tedy tzv. dysartrii.
U většiny SCA se v různé míře přidávají příznaky z postižení dalších struktur centrálního či periferního nervového systému. Většina pacientů se SCA má v pokročilejších stadiích mírný kognitivní deficit a poruchy nálad (tzv. cerebelární kognitivně‑afektivní syndrom).
Odhadovaný výskyt autosomálně dominantních spinocerebelárních ataxií v populaci je asi 3/100 000 obyvatel. V České republice jsou nejčastější typy SCA 2 (48 pacientů), 8 (18 pacientů), 1 (9 pacientů) a 17 (7 pacientů).
Typ SCA 28 byl diagnostikován u čtyř pacientů, typ 6 a 7 u jednoho pacienta. V porovnání s ostatními evropskými státy je u nás vzácný typ SCA 3.
Ze skupiny dědičných AR SCA je nejznámějším a nejčastějším onemocněním ataxie Friedreichova (FRDA). Na rozdíl od AD SCA není u FRDA postižení mozečku tak nápadné, ale dominují příznaky postižení zadních provazců míšních – pacienti je interpretují jako výrazné zhoršení poruchy rovnováhy po zavření očí nebo ve tmě. Obvykle udávaná prevalence FRDA je 1–2/100 000 obyvatel, v České republice se zatím pohybuje kolem 0,5/100 000 obyvatel.
Diagnostické postupy u pacientů s příznaky spinocerebelárního syndromu zahrnují v první řadě vyloučení získaných chorob – MRI mozku vyloučí expanzivní procesy, vrozené anomálie či jiné strukturální změny. U většiny pacientů se provádí v první fázi i vyšetření mozkomíšního moku k vyloučení chronického zánětlivého onemocnění, kompletní laboratorní vyšetření včetně koncentrace vitaminu B12, folátu, koncentrace vitaminu E a lipidogramu. Při rychlém zhoršování stavu je vhodné vyšetřit panel paraneoplastických protilátek, protilátky anti‑GAD, antigliadinové atd. Jediným definitivním vyšetřením potvrzujícím diagnózu geneticky determinované SCA je analýza DNA.
I když dosud není nikde na světě dostupná kauzální terapie těchto vzácných genetických chorob, má stanovení přesné diagnózy v první řadě efekt pro pacienta, který se většinou po mnoha letech často nepříjemného opakovaného vyšetřování, hledání a bezradnosti ohledně dalšího osudu dočká jasné odpovědi na příčinu svých obtíží. Praxe v oblasti spinocerebelárních ataxií ukazuje, že se pacienti většinou psychicky zklidní a jsou schopni mnohem intenzivněji spolupracovat v rehabilitaci, která je celosvětově uznávána za zatím jedinou možnost, jak prolongovat mobilitu pacienta. Dalším pozitivem stanovení přesné diagnózy na úrovni analýzy DNA je samozřejmě možnost prenatální diagnostiky, protože u autosomálně dominantních ataxií je 50% riziko přenosu na potomka.
Diagnostika i symptomatická léčba spinocerebelárních ataxií je záležitost týmové spolupráce řady specialistů – kromě neurologa a genetika se na těchto procesech podílejí biochemici, rentgenologové, fyzioterapeuti, psychologové, psychiatři, logopedi, oftalmologové a řada dalších specialistů podle specifických obtíží pacientů. Vzhledem k současným pokrokům v oblasti genetiky lze v budoucnu předpokládat i možnost genové terapie.
Zdroj: Medical Tribune