Co je na specializačním vzdělávání nejkomplikovanější?

Snaha projít specializačním vzděláváním mnohdy připomíná průchod minovým polem. V řadě oborů běží několik programů paralelně, informace, které se k mladým lékařům dostávají, jsou často protichůdné. Samotná atestační zkouška je pak možná lehčí než dostát všem administrativním požadavkům. O tom všem se nyní diskutuje i v souvislosti s novým zákonem. I kdyby se zdařil záměr vzdělávání zjednodušit, nepřehledná situace bude ještě přetrvávat. O to cennější je tedy pro absolventy zkušenost těch, kteří celý proces právě úspěšně zakončili. Ptáme se tedy lékařů, kteří nedávno atestovali: Kde vaše představy nejvíce narážely na realitu? Co byste poradili kolegům, kteří uvažují o tom, že se zapíší do vašeho oboru?

| MUDr. Filip Frühauf,

gynekolog a porodník

Atestoval jsem v oboru gynekologie a porodnictví v prosinci 2015. Zpětně můžu říct, že administrativní příprava byla časově náročná – zkompletování všech dokumentů, zajištění všech podpisů a razítek na operačních protokolech, porodopisech atd. Vlastní odbornou přípravou si musí každý projít sám, ale samotná atestační zkouška mě po všech stránkách příjemně překvapila. Informace k atestaci a k předatestační přípravě dostupné jsou, často je však potřeba hledat na více místech (MZ ČR, stránky fakulty a odd. spec. vzdělávání, IPVZ). Z mé zkušenosti je vhodnější informovat se u fakulty vypisující zkoušku na zvolený termín. Největší psychickou zátěží pro mě byla nejistota, zda vůbec můžu být k atestaci připuštěn kvůli rozdílnému výkladu nezbytné délky vlastní specializační přípravy po absolvování základního kmene vs. celkové doby přípravy. I když jsem šest let pracoval na klinice s nejvyšší akreditací, nebylo do poslední chvíle jasné, na který termín zkoušky se můžu zapsat vzhledem k pozdnímu splnění požadavků základního kmene (jednalo se o stáže mimo obor – interní, chirurgické, anesteziologické a pediatrické). Já jsem atestoval podle programu z roku 2009, který neodráží zcela realisticky každodenní praxi, ale i vzhledem k delší době v přípravě jsem všechny povinnosti splnil. Je možné zažádat o zařazení do programu novějšího, který už je snad realističtější. Jednoznačně doporučuji dožadovat se plnění programu u školitele/vedení (např. základní kmen do dvou let), cíleně se dotazovat na fakultním oddělení specializačního vzdělávání při jakékoli nejistotě, ověřit si akreditace pracovišť a lékařů, u kterých stážujete (seznam MZ ČR), v předstihu doplňovat logbook a nenechat se otrávit. Zásadní je podpora z vašeho pracoviště.

| MUDr. Katarína Beránková,

pediatrička

Předatestační příprava byla podle mého názoru dobrá. Ve srovnání s předchozí úpravou je výrazně zjednodušená, což je rozhodně velké plus. Mně osobně trochu chyběly stáže na infekci a dermatologii, které by pro pediatra mohly být přínosné. Dřívější program je obsahoval, ale chápu to jako přijatelnou cenu za zjednodušení. Některé kursy byly výborné, jako třeba první pomoc, radiodiagnostika už méně. Jiné byly víceméně zbytečné – u právních záležitostí a administrativy bych ještě smysl viděla, ale etika mi nic nepřinesla. V případě kursu o závislostech šlo spíše o takové „historky z natáčení“ v podání různých odborníků z psychiatrie. Nudné to nebylo, ale nic, co by se dalo prakticky využít (rozhodně ne v pediatrii). Možná by nebylo od věci skladbu kursů přizpůsobit konkrétnímu oboru (i když nevím, pro který obor kromě psychiatrie by kurs o závislostech vlastně měl být užitečný).

Administrativa spojená se specializačním vzděláváním mi nepřišla nepřekonatelně složitá. Dá se to zvládnout, pokud si člověk průběžně vyplňuje logbook (pokud tak nečiní a pak to zpětně složitě dohledává, je to asi malinko náročnější).

K průběhu a výsledku atestační zkoušky nemám připomínek, byla to vcelku příjemná záležitost. Atestace na fakultách nejsou podle mě špatný nápad, i když pak mohou být trochu různé podmínky (příklad: konkrétně v pediatrii vzhledem k různým specializacím klinik na jednotlivých fakultách se někde může klást větší důraz na konkrétní problematiku, které se klinika více věnuje, a jinde zase na něco jiného, takže člověk s tím musí v přípravě počítat, což předtím nebylo tak markantní, když všichni atestovali na IPVZ).

Asi bych poněkud obměnila a aktualizovala skladbu otázek. Možná tak čtvrtina z nich je buď trochu neaktuální, anebo příliš stručná na nějaké větší rozvádění u atestační zkoušky (příklad: „dispenzární péče v pediatrii“, což je název paragrafu ze zákona o zdraví lidu, který samotný obsahuje asi dvě nebo tři věty a těmi celá odpověď na otázku začíná i končí).

| MUDr. Václav Hána jr.,

diabetolog a endokrinolog

Moje představy o systému vzdělávání byly již od začátku modifikované tím, co jsem o systému předem slyšel, takže při absolvování předatestačního vzdělávání jsem již tolik překvapen nebyl. Pro člověka neznalého situace však jde o poměrně složitý systém, který nemá zájem to nikomu ulehčovat.

Největším překvapením pro mě asi bylo, že nestačí splnit povinnosti uvedené v logbooku, který každý při zapsání do oboru za poplatek vyfasuje a povinně si ho nechává potvrzovat, nýbrž teoreticky je nutné sledovat celých cca pět let vzdělávání vyhlášky ministerstva zdravotnictví, kde může být obsah vzdělávacího programu průběžně měněn. V mém případě se jednalo o novou povinnost kursu KPR a Etiky, práva a managementu ve zdravotnictví, která byla do vzdělávacího programu doplněna dodatečně. Jen díky tomu, že jsem se to včas od kolegů dozvěděl, tak jsem vše stihl, jak jsem měl v plánu.

Kolegům, kteří uvažují o tom, že se zapíší do našeho oboru, bych poradil, aby tak učinili co možná rychle, protože se již připravuje další změna vzdělávacích programů (v pořadí již asi čtvrtá), která jim může vzdělávání prodloužit a zkomplikovat. Přestoupit do nového systému lze, nazpět již nikoli.

Pokud již budou zapsáni, tak se co nejdříve zajímat o absolvování povinných „koleček“ na jiných pracovištích, což je v současné době vzhledem k personální krizi ve zdravotnictví na řadě pracovišť obtížné a vzdělávání to může až o několik let prodloužit.

Zdroj: www.tribune.cz