Ideální by bylo český a britský systém zkombinovat

Odejít za prací do zahraničí je právem každého, lékaře a sestry nevyjímaje. Takový krok určitě vyžaduje značnou dávku odvahy. Realita přitom může být značně odlišná od očekávání. Medical Tribune se snaží zprostředkovat zkušenosti těch zdravotníků, kteří se k takové změně rozhodli.

Tentokrát o přínosech a ztrátách spojených se zahraniční kariérou hovoří MUDr. Vladislav Rogozov, který pracuje jako anesteziolog v britském Sheffieldu.

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Mým zaměstnavatelem je Sheffield Teaching Hospitals, což je veliká fakultní nemocnice v anglickém Sheffieldu. Pracuji jako anesteziolog na kardiochirurgii a na jednotce kardiochirurgické intenzivní péče na pozici Consultant Anaesthetist, což je nejvyšší klinická pozice v britském zdravotnictví. Kromě toho mám úvazek na Lékařské fakultě University of Sheffield.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

V Sheffieldu jsem kontinuálně zaměstnán již dvanáctým rokem, takto dlouhý pobyt jsem však na začátku neplánoval. Motivace k odchodu z českého zdravotnictví byla dvojí. Jednak to byla nespokojenost s tehdejším stavem věcí – malé ocenění práce zdravotníků, veliké množství přesčasových hodin, podvádění při nedodržování zákoníku práce, korupce a jiné negativní jevy. Pozitivní motivací pak byla touha získat zahraniční zkušenost. Když mi tedy v roce 2005 nabídli práci v Sheffieldu, neváhal jsem ani minutu.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Velká Británie tehdy měla pro občany EU zcela otevřený trh práce, takže žádné pracovní povolení potřeba nebylo. Nutností pro výkon povolání lékaře v Británii je registrace a licence u lékařské komory, General Medical Council. Proces registrace trvá několik týdnů a nenapadá mě nic, co by bývalo bylo šlo udělat jednodušeji.

Podmínkou získání práce je samozřejmě úspěch při interview. Pokud nemocnice potřebuje lékaře, vypíše na takové místo konkurs a inzerát zveřejní. Přihlásit se může každý, kdo splňuje požadovaná kritéria. Ze zaslaných přihlášek si nemocnice vybere několik nejlepších a tyto uchazeče pak pozve na pohovor. Kdo v takovém interview získá nejvyšší hodnocení, tomu je místo nabídnuto. Udělení a akceptování místa je vzájemně stvrzeno nikoli podpisem, ale po anglicku podáním ruky. Svoji pracovní smlouvu jsem například podepisoval až po mnoha měsících od nástupu do práce.

• Mohl byste popsat, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?

To není problém, to jsou všechno veřejně přístupné informace. Podmínky pro práci odrážejí pragmatický předpoklad, že je v nejlepším zájmu pacienta, aby ho ošetřoval lékař, který je odpočatý, vzdělaný a adekvátně zaplacený.

Hrubý výdělek konzultanta ve státním zařízení se pohybuje od 75 000 do 110 000 liber za rok, v závislosti na odpracovaných letech. Daň z příjmu v této příjmové hladině je 40 procent. V soukromých zařízeních je plat mnohem vyšší.

Pracuje se maximálně do zákonného limitu 40 hodin týdně. Jelikož pracovní den činí většinou 10 hodin, dělá to v průměru tři klinické dny za týden. Každý konzultant je totiž povinen se dále vzdělávat, a proto dostává ze zákona ještě 6 až 10 placených hodin týdně (pevná součást celkové započítané pracovní doby), které jsou určeny na studium, vzdělávání a administrativní práci. Tento čas většinou nemusí trávit na pracovišti, ale třeba v knihovně nebo doma. Administrativní zátěž lékaře v klinickém provozu je minimální, lékař se má věnovat pacientovi, ne papírům. Na to, aby papíroval, je práce lékaře příliš drahá. Administrativu proto obstarávají administrativní pracovníci.

Pokud jde o pohotovostní služby, na našem oddělení máme dvě všední služby za měsíc a jeden víkend za čtvrt roku. Konzultanti většinou netráví službu v nemocnici, ale doma na telefonu (nebo kdekoli jinde, podmínkou je dojezd do dvaceti minut). Do nemocnice konzultanti přijedou buď na plánovanou vizitu, nebo pokud je mladší kolegové potřebují. Pokud se o službě v noci pracuje, druhý den se samozřejmě odpočívá.

Placená dovolená je v rozsahu 30–34 dnů za rok, podle odsloužených let. Každý konzultant má také nárok na 11 dní placeného studijního volna za rok. Náklady na studijní cesty (cestovné, registrace, ubytování, diety) hradí zaměstnavatel. Jakákoli účast firmy na nákladech jednotlivého lékaře je naprosto vyloučená. Takové chování by bylo považováno za hluboce neetické a zcela nepřípustné, takový lékař by pravděpodobně přišel o registraci u lékařské komory a nemohl by pak již své zaměstnání v Británii praktikovat.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Ano, zažil jsem mnohá překvapení, většina z nich byla pozitivní, takže na tu dobu krátce po příchodu velmi rád vzpomínám.

Každého, kdo přijde do anglické společnosti odjinud, nepřestává udivovat veliká kultivovanost, s kterou mezi sebou lidé jednají. Slušnost je naprosto základním předpokladem komunikace. Slovíčka jako „please“, „thank you“ a „sorry“ se vyskytují snad v každé větě. Pracuji v prostředí, kde není o vypjaté situace nouze, a přesto jsem nezažil, že by na sebe lékaři nebo sestry křičeli nebo použili sprosté slovo. To se prostě mezi dospělými lidmi nesluší.

Příkladný je i přístup k pacientovi. Pacient je středobodem veškerého dění. Je zcela vyloučeno, aby byl kdokoli ze zdravotníků k pacientovi netrpělivý nebo dokonce nezdvořilý.

Překvapil mě i tradiční respekt k zákonům. Když už prostě jednou třeba takový zákoník práce existuje – byť je to nepopulární direktiva z Bruselu a může se nám stokrát nelíbit –, nikoho by ani nenapadlo platný zákon porušovat. Vzpomínám si, jakým šokem pro mě proto po příchodu z českého prostředí bylo, když ředitel nemocnice po nabytí účinnosti evropské direktivy obeslal všechny zaměstnance dopisem, že bude tvrdě postihovat všechny, kteří by pracovali více, než kolik umožňuje nově platný zákon. Překročit meze zákona je zcela mimo meze britského uvažování.

• Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Medicína se neustále vyvíjí, proto v lékařské profesi vzdělávání nikdy nekončí, ať již pracujete kdekoli. Odcházel jsem do Anglie jako čerstvě hotový specialista, takže po odborné stránce mě nic nepřekvapilo. Největší přínos pro mě osobně proto vidím v tom, že jsem poznal, v jak důstojných a příjemných podmínkách je možné náročné povolání lékaře vykonávat.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Vždy, když jsem teď v Čechách, je daleko těžší potkávat kolem sebe ty negativní jevy, s kterými se v Anglii nesetkávám vůbec, nebo jenom málo. Nedostatek slušnosti, častá nevraživost, někdy i vulgárnost na jedné straně a nedostatek sebevědomí a sebeúcty na straně druhé. Ale takových jevů ubývá, určitě se to postupem času velmi zlepšuje, hlavně v mladší generaci.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Když jsem do Anglie odcházel, myslel jsem, že umím anglicky velmi dobře. Tohoto dojmu jsem pozbyl hned v prvních dnech po příjezdu. Problémem nebylo se vyjádřit, ale precizně rozumět, zvláště pokud někdo mluvil velmi rychle, přes telefon, v hluku jiných lidí nebo přístrojů, k tomu navíc často se silným místním akcentem. Výslovnost latinských termínů v angličtině je také obdivuhodně zkomolená. Naštěstí jsou Britové velmi tolerantní. Navíc každý, kdo začíná novou práci, má minimálně měsíc na rozkoukání se v novém prostředí, tak jsem se snažil adaptovat co nejrychleji. Po třech měsících nastalo v jazyku výrazné zlepšení, po roce jsem se cítil úplně pohodlně. Nyní anglicky i přemýšlím, rozpoznám i řadu místních dialektů.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Ani po dvanácti letech bych si netroufal říci, který systém je lepší. Dokázal bych vyjmenovat dlouhý seznam toho, co je lepší ve Velké Británii a co je naopak lepší v České republice, ale rozhodnout to celkově je velmi těžké, snad i nemožné.

Systém britského státního zdravotnictví, National Health Service, poskytuje bezplatnou zdravotní péči v plném rozsahu všem, kteří v zemi platí zdravotní a sociální daň, National Insurance (je to pevná součást daně z příjmu). Bezplatnou péči dostanou i všichni příbuzní, kteří daň neplatí. Akutní péči poskytuje NHS všem bez rozdílu, ať už jsou to plátci daně, nebo nejsou, ať již mají britské občanství, nebo nemají. Tato velkorysost však vede bohužel k takzvané „zdravotní turistice“, týká se hlavně příbuzných z rozvojového světa. Tento jev je pro zdravotní systém velmi zatěžující a mluví se čím dál častěji o potřebě úpravy.

Systém státního zdravotnictví je naopak logický v tom, že tam není vmezeřena žádná pojišťovna. Stát garantuje zdravotní péči, proto vybírá od pracujících zdravotní daň a za tyto peníze tuto garantovanou péči ve státních zařízeních poskytuje. Vedle státního systému samozřejmě existuje ještě rozvinutý systém soukromého zdravotnictví, kam je možné vstoupit přes přímou platbu nebo přes soukromou pojišťovnu. Tento sektor se řídí trhem, tedy poptávkou a nabídkou, stát si ponechal pouze kontrolu nad kvalitou péče. Soukromá zařízení neposkytují kvalitnější nebo odbornější péči, nabízejí kratší čekací lhůty a kvalitnější sociální služby.

Co se týče jednotlivých rozdílů mezi českou a britskou praxí, mohu uvést několik příkladů. Tak třeba u přístrojů a léků žádný výrazný rozdíl není. V Británii se ale setkáte s vynikajícím profesionálním chováním, jak zdravotníků mezi sebou, tak především k pacientovi.

Posláním zdravotníků je péče o pacientovo zdraví. Zásadním měřítkem takové péče pak není počet výkonů nebo množství vydělaných peněz, ale bezpečnost a kvalita péče maximálně respektující důstojnost a pohodlí pacienta.

Britský systém je v léčbě velmi racionální. Místo přístupu „zkusme ještě to, co jsme zatím nezkusili, třeba to pomůže“ se uplatňuje přístup „opravdu máme důvod to podat/udělat; jakou máme evidenci k tomu, že to bude prospěšné?“

Příkladná je i transparentnost systému, výsledky nemocnice a ukazatele kvality péče jsou veřejně přístupné údaje.

V systému neexistuje korupce, ani ve vztahu zdravotník–firma, ani ve vztahu lékař–pacient.

Vynikající je též propracovaný systém postgraduálního vzdělávání a tréninku mladých lékařů.

Na velmi dobré úrovni jsou i pracovní podmínky pro výkon lékařského povolání – je totiž v nejlepším zájmu pacientů, aby je ošetřoval odpočatý, motivovaný, vzdělaný a zajištěný lékař.

Na druhou stranu, pokud je lékař placen, musí být jeho potenciál využit co nejefektivněji. Lékařské pokoje s televizí a gaučem byste proto v anglických nemocnicích hledali marně. V nemocnici se nebydlí, v nemocnici se pracuje.

Naproti tomu jsou i negativa, určité segmenty britského zdravotního systému jsou dlouhodobě přetíženy. Například nemocniční příjmy pacientů, Accident and Emergency, nejsou schopny dodržet národní cíl tak, aby pacienta viděl konzultant za méně než čtyři hodiny od příjezdu. Také čekací doby na některé operace v některých nemocnicích mohou být dlouhé.

V Čechách naproti tomu pacienti konzumují daleko větší množství péče, která je často daleko dostupnější, a to ve vysoké odborné kvalitě. Myslím, že si většina českých pacientů neuvědomuje, jak rozsáhlou péči jim české zdravotnictví poskytuje. Tradičně na vysoké úrovni je v Čechách také přístup ke sterilitě, asepsi a čistotě. Češi by se od Britů mohli učit respektu k osvědčeným doporučením, Britové u Čechů zase umění improvizace. A takto bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Ideální by bylo oba systémy zkombinovat.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Myslím, že na moje blízké to mělo přímo osudový dopad (úsměv). V Sheffieldu jsem poznal svoji ženu a narodila se nám tam dcera. Moje žena není Angličanka, je to Češka, také anestezioložka.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Anglie se nám stala druhým domovem, současně však Česká republika naším domovem nikdy být nepřestala. O návratu do českého zdravotnictví proto přemýšlíme, máme určité plány, žena už to dokonce částečně zkouší (začala pracovat v Čechách, udržuje si úvazek v Anglii).

Když jsem téměř před dvanácti lety z českého zdravotnictví odešel, bylo to kvůli neuspokojivým pracovním podmínkám. Nedokážu si představit, že by se od té doby podmínky pro lékaře podstatným způsobem nezlepšily. Dvanáct let je přece tak dlouhá doba!

Ano, stále sice platí, že Česká republika není tak bohatá země jako Velká Británie, zároveň však také platí, že nejsme země ani chudá, ani zaostalá. Při porovnání HDP na obyvatele v přepočtu na kupní sílu dosahuje Česká republika 78 procent britské úrovně (a 85 procent průměru EU).

Přestože tedy zatím Česká republika nemůže poskytnout stejné podmínky pro práci lékaře, jako mají britští kolegové, měly by být zajištěny v určitém odpovídajícím poměru. Například co se týče platu, lékař specialista pracující ve státním sektoru by měl brát zhruba čtyřnásobek průměrného platu v příslušné zemi (za 40 hodin týdně).

Práce lékaře je tak náročné, odpovědné a pro společnost prospěšné povolání, že je v zájmu každého civilizovaného státu, aby pro výkon takového povolání vytvořil odpovídající podmínky. Vyspělý stát by proto měl lékaře adekvátně zaplatit, zajistit podmínky pro jejich celoživotní vzdělávání a umožnit jim dostatečnou regeneraci. Neméně důležité je i prostředí, ve kterém zdravotníci pracují. Udržovat v nemocnicích kultivované chování, nulovou toleranci ke korupci a absolutní respekt k zákonům, to přece není žádný luxus, to jsou atributy vyspělé společnosti.

V textu uvedené informace nereprezentují oficiální postoje nebo postupy Sheffield Teaching Hospitals ani University of Sheffield.

Zdroj: MT