I švédské zdravotnictví má chyby, ale je k lékařům férovější

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?
  Je to něco přes rok, co pracuji jako tzv. ST‑läkare v rámci interní specializace v nemocnici v Trollhättanu, asi 70 km severně od Göteborgu. Postgraduální systém se tu odlišuje od českého. Studium medicíny zde trvá pět a půl roku a poté si hledáte umístění v rámci tzv. AT – všeobecné minimálně osmnáctiměsíční placené průpravy, která zahrnuje práci na interně, chirurgii/ortopedii, psychiatrii a v primární péči, plus volitelné části. Na konci AT získáte lékařskou legitimaci a až poté hledáte práci v rámci konkrétní specializace – tzv. ST, které je pětileté. Na AT místo se čeká v průměru devět měsíců, kdy lékař pracuje „mimo vzdělávací systém“. Doba k získání atestace se tak může protáhnout i na více než sedm, osm let. Pokud jste studovali v jiné zemi EU, pak vám povinnost absolvovat AT odpadá a můžete začít rovnou ST. Paradoxně tak nešvédští lékaři mají ve švédském systému rychlejší cestu k atestaci. Na druhou stranu lékaři po AT mají velice dobré praktické znalosti z celé šíře medicíny, tím spíš, že mohou pracovat už během studií.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?
  V roce 2010 jsem se v pátém ročníku dostal v rámci programu Erasmus na sever Švédska do Umeå. Švédské zdravotnictví, lékaři, výuka, vše mě naprosto uchvátilo, navíc celá zkušenost byla umocněna jedinečným mezinárodním studentským duchem Erasmu. Výuka byla velice praktická, probíhala téměř jako kurs, na jehož konci bych měl zvládnout vyřešit pacienty se základními diagnózami. Stáže na oddělení se odehrávaly ve formátu jeden student na jednoho lékaře, společné přednášky pro nás i Švédy byly v angličtině. Atmosféra na přednáškách byla odlišná od toho, na co jsem byl zvyklý z domova. Švédští studenti se daleko více zapojovali, byli sebevědomější, ale i připravenější, chtěli si opravdu z výuky něco odnést a mít z ní maximální užitek. V Česku se tehdy intenzivně probíraly špatné podmínky nemocničních lékařů, vrcholila akce Děkujeme, odcházíme. Říkal jsem si, proč bych se měl nechat semlít českým systémem, když bych mohl pracovat za férovějších podmínek. Nicméně přímo po škole, bez jazyka a zkušeností, jsem se do zahraničí neodvažoval. Nastoupil jsem na jednu malou internu a procházel útrapami a nejistotami začínajícího lékaře, zároveň jsem se začal učit švédsky, nicméně konkrétní plán jsem ještě neměl. Po kmeni jsem cítil, že pokračovat ve stejné nemocnici pro mě nemá smysl a nikam mě to neposouvá. Zároveň jsem tušil, že i v jiných nemocnicích bych dál musel sloužit úmorně dlouhé služby, pracovat přesčasy bez proplacení, bojovat o stáže. Takže cítil jsem tlak do zad, pryč z českého zdravotnictví, ale silnější byly pozitivní impulsy, které mě táhly do Švédska. Dneska vím, že jsem si švédské zdravotnictví příliš idealizoval. Má své nedostatky a chyby, ale z pohledu lékaře je stále daleko přívětivější a férovější než to české.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jako dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?
  Co se týče administrativy, šel jsem ve stopách kolegy, který celý proces přehledně sepsal. Na české straně potřebujete razítka od tří ministerstev, notáře, soudního překladatele, ČLK. Zdá se to hodně, ale nakonec se to dá zvládnout relativně hladce, mně to trvalo volným tempem asi tři měsíce. Celá složka se pošle na švédské ministerstvo zdravotnictví, které má asi tři měsíce na vyřízení, ale zvládne to i za měsíc. Pak dostanete lékařskou legitimaci, která vás opravňuje k výkonu lékařského povolání. Pro mě to proběhlo bez problémů. Přítelkyně, která žádala o legitimaci později, narazila na zpřísnění podmínek. V dubnu loňského roku přibyla nutnost prokázat certifikát jazykové zkoušky na úrovni C1. V létě se požadavek zmírnil, nyní stačí, když vám zaměstnavatel v rámci zdravotní péče napíše, že požadovanou úroveň máte. Což je docela začarovaný kruh – bez legitimace práci jako lékař téměř neseženete. Přítelkyně tak nejdříve pracovala několik měsíců jako sestřička a šéfka jí pak jazykové potvrzení napsala. Chápu, že se vláda snaží o nějakou standardizaci a udržení dobré kvality lékařů, ale přece jen požadavek úrovně C1 nejspíš hodně lékařů odradí.

• Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)
  Nejsnáz tu bez pracovních zkušeností najdete práci jako praktický lékař nebo psychiatr. Větší šance jsou v menších městech a na severu země. My jsme přišli do Göteborgu, druhého největšího města, kde je konkurence samozřejmě větší. Já měl štěstí, že v Trollhättanu odešlo několik mladých ST‑lékařů na nově vzniklou kliniku akutní medicíny a na interně měli personální nedostatek. Navíc mi pomohly předchozí pracovní zkušenosti a měl jsem náskok v jazyku už z Česka. Práci jsem našel tři měsíce po příchodu, měsíc nato jsem začal pracovat jako ST‑lékař. Obecně v celé Evropě je a nejspíš bude nedostatek lékařů, a ten budou zvládat hlavně země, které dokáží nalákat lékaře z jiných zemí. Téměř třetina lékařů ve Švédsku vystudovala v jiné zemi. Jsou nemocnice, a hlavně některá oddělení, kde velkou část, ne‑li většinu lékařského personálu tvoří lékaři z ciziny. Nemocnice i pacienti jsou na zahraniční lékaře zvyklí. Dostal jsem tak velkorysé podmínky – první tři měsíce na rozkoukání, kdy jsem byl „navíc“. Nastoupil jsem do ročního kursu pro zahraniční lékaře – probíhá každou středu a každé druhé úterý, součástí je jazykový kurs i širší úvod do zdravotního systému (systém pojištění, nemocenská apod.). Platově jsem na srovnatelné úrovni jako švédská kolegyně, která nastoupila zhruba ve stejnou dobu. Noční služba trvá maximálně 14 hodin a po ní mám alespoň 24 hodin volna. Velice příjemné je, že část nočních služeb dostávám zaplacenu, ale část je ve formě volna, takže z pěti týdnů dovolené se může stát dvojnásobek. Ročně mám nárok na zhruba dva týdny volitelných kursů, které platí nemocnice, a to včetně ubytování a dopravy. Navíc probíhají ještě menší povinné kursy a semináře v rámci nemocnice.

  Každý ST‑lékař má svého handledare („ten, který vede ruku“), atestovaného lékaře, se kterým může řešit široké spektrum problémů – od medicínských až po potíže na pracovišti nebo s pacienty. Vládne tu obecně uvolněná a přátelská atmosféra. K tomu přispívá i tykání, které Švédsko zavedlo v 70. letech. Všichni se oslovují křestním jménem bez ohledu na to, jestli se bavíte s uklízečkou, nebo se zasloužilým profesorem. Člověk tu nenarazí na v Česku oblíbenou argumentaci typu: „protože jsem váš šéf “, „protože jsem to řekl“, nebo oblíbené „prostě to tak bude“. Takové silové rozhodování ani hierarchizace se tu nepěstuje, názor každého je brán s respektem a diskuse je vítána.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“? Asi způsob vedení vizit. Tady ji vede atestovaný lékař, který má po boku mladšího lékaře nebo i dva, přítomna je i sestra, která je tak víc vtažena do rozhodování o pacientovi. Není jen vykonavatelem ordinace. Myslím, že to sestry pak i více baví a jsou aktivnější. Mladší lékař má prostor klást otázky a učit se tak od staršího kolegy, sepisuje žádanky, propouštěcí zprávy atd. Případně může vést vizitu a starší mu dává zpětnou vazbu. Byl jsem překvapen, že pacienta během vizity lékař už příliš nevyšetřuje, spíše se probírá anamnéza, další léčba atd.

• Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?
  Práce na interně je zde dosti pestrá, o to víc, že třeba na akutním příjmu řeším i neurologické diagnózy. Nejsem ukotven na konkrétním oddělení, ale pravidelně je střídám, takže pracuji třeba dva týdny na kardiologii, pak jsem týden na akutním příjmu, pak se přesunu třeba na dva týdny na lůžkovou endokrinologii atd. Člověk neustále pracuje po boku specialistů z různých oborů. Naopak v Česku je kolikrát problém dostat se na povinné stáže mimo své oddělení. Snadno dostupná jsou zde docela přehledně zpracovaná doporučení pro diagnostiku a léčbu různých onemocnění, jak na regionální, tak na celostátní úrovni. Mohu pak pracovat samostatněji, mám se o co opřít a vzdělávání se stává jednodušším.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, než kdybyste zůstal?
  Delší dobu trvá, než si osvojíte specifika zdravotního systému a další věci kolem. Jinak je interna typická větším zastoupením zahraničních lékařů, takže jako cizinec se ani necítím nijak znevýhodňován ve srovnání se švédskými kolegy. Odborně si myslím, že negativa jednoduše nejsou, jako jediné mě napadá, že kdybych zůstal v Česku, dosáhnu atestace o něco dřív. Ale ani to není jisté, přece jen stihnout všechny povinné stáže v ČR není tak snadné.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?
  Já jsem se jazykově připravoval ještě před příchodem, byl jsem tak na úrovni B1. Než jsem začal pracovat, strávil jsem ve Švédsku ještě tři měsíce na intenzivním jazykovém kursu. Ale nejlepší jazyková škola začala po nástupu do práce… Nemyslím si, že přišel nějaký zlom a náhlé zlepšení, člověk se zlepšuje postupně a stále přicházejí situace, které jsou jazykově náročné. Tím spíš, že tu potkávám i norské a dánské pacienty, kterým Švéd nemá větší problém porozumět, ale pro Nešvéda je to docela výzva. Důležité je být si vědom svých hranic a vždy se ujistit, že jste si s pacientem porozuměli. Paradoxně se člověk začne cítit jistěji dříve v medicínských rozhovorech s kolegy a pacienty než v běžných neformálních hovorech u kávy. K tomu člověk potřebuje poznat i „kulturní“ specifika a slangové obraty. Každopádně se mám stále v čem zlepšovat a co dohánět.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotnický systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?
  Z hlediska pacienta jsou myslím oba systémy kvalitou medicíny srovnatelné, český pacient nyní ale na rozdíl od švédského neplatí žádné poplatky a má rovněž o dost kratší čekací doby na plánované výkony. Ve Švédsku se kladou větší požadavky na dobrou komunikaci s pacientem a zohlednění jeho názoru a potřeb. Rovněž na urgentních příjmech tady může pacient s nízkou prioritou čekat docela dlouho. Zažil jsem i pacienty, kteří čekali na lékaře i patnáct hodin. To je extrém, a byť mohou čekat na vlastní vyšetřovně s postelí a mají tedy jisté pohodlí, tohle by se stávat nemělo. Švédi jsou ale pověstní svou pragmatičností, snaží se objektivně analyzovat problematické situace a nebojí se dělat větší systémové změny.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?
  Já jsem měl štěstí, že jsem do Švédska odešel s přítelkyní. Nebyla do odchodu tak nadšená jako já, měla totiž možnost pracovat v Brně na vysněném pracovišti. Ale pro mě byla od začátku velkou oporou. Samozřejmě pro naše rodiny to nebylo lehké, ale měly pro nás pochopení a podporovaly nás. Já jsem v rodině jediný lékař, a tak mě mrzí, že když někdo onemocní, můžu nabídnout podporu jen na dálku. Domů se dostaneme tak třikrát do roka, ale pravidelně si s rodinou voláme přes Skype, případně jezdí za námi na návštěvu. Člověk také opustí kamarády a místa, která má rád, a udržovat kontakty na dálku je obtížné. Když se dostanu domů, bývá to docela hektické, snažím se potkat co nejvíce lidí a příliš si neodpočinu. Pokud někdo uvažuje o práci v zahraničí, musí si tohle se sebou vyřešit.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?
  Zatím počítáme s tím, že bychom se za nějaký rok vrátili zpět, ale člověk nikdy neví. Líbilo by se mi, kdybych mohl přenést některá pozitiva švédského systému, ukázat, že lze věci dělat jinak. Nicméně zároveň jsem v tomto ohledu poněkud skeptický, vím, že samotný člověk moc nezmůže a nedostatky jsou hlavně systémové.

         Článek vznikl ve spolupráci se spolkem Mladí lékaři.   

Zdroj: MT