Přeskočit na obsah

Monopolizace lékárenství není evropský trend

Českým problémem je navíc rozdíl mezi oficiálně stanovenou cenou léků a cenou, za niž výrobce dodává léky, nebo alespoň jejich část, na český trh. Z toho pak plynou diametrálně rozdílné doplatky. Nejsou pravidla pro rozšiřování lékárenské sítě a lékárníci bojují o posílení zdravotnického charakteru své profese. Nechtějí se stát obchodníky s léky, stejně jako lékárna je zdravotnické zařízení, nikoli obchod s léky. O lékárenství v zemích V4 jednali představitelé lékárnických komor na konferenci V4 pharmFORUM koncem března v Bratislavě. Na výstupy jsme se zeptali prezidenta České lékárnické komory PharmDr. Lubomíra Chudoby.

Ve kterém z projednávaných témat se Česko nejvíc liší od ostatních zemí Visegrádu?
Zásadní odlišnost je například v úpravě reexportů. Podle nedávno schválené novely zákona o léčivech musí situaci na českém trhu nejprve pečlivě zanalyzovat SÚKL a až po velmi náročné administrativní proceduře může ministerstvo zdravotnictví zařadit lék na seznam těch, které se vyvážet nesmějí. Rychlejší a elegantní řešení představuje návrh slovenského ministerstva zdravotnictví, který byl u našich sousedů před pár měsíci schválen. Odpovědnost za dostatek léků ve slovenských lékárnách mají jednoznačně výrobci pod hrozbou vysokých sankcí. Na druhé straně mají logickou kompetenci vývoz svých léčiv zakázat. Navíc pro případ, že lék není dostupný ve slovenské distribuci, má výrobce povinnost jej do dvou dnů dodat přímo lékárně, která lék požaduje pro své pacienty.

Odlišnosti jsou podle dostupných informací také v cenotvorbě, můžete je specifikovat?
V zemích EU, včetně Slovenska, Polska a Maďarska pacient předem ví, kolik bude doplácet a doplatky jsou víceméně ve všech lékárnách stejné. Za inspirativní řešení i pro Česko jsem například považoval slovenský model, kdy se při snížení ceny léků zároveň proporcionálně snížila úhrada ze zdravotního pojištění. Stejné ceny a doplatky na léky na předpis platí i v Maďarsku a Polsku. České řešení je skutečně anomální a vůbec se nedivím, že je žádná země dosud nepřijala. Vůči pacientům není Česko férové, náš systém nelze v otázce doplatků za léky označit jako solidární. A „čeští kritici“ nemají pravdu v tom, že by pevné doplatky léky neúměrně zvýšily spoluúčast.

Jsou mezi zeměmi V4 také rozdíly v kompetencích lékárníků?
Zdá se, že ve všech třech zemích má státní exekutiva mnohem větší zájem na využití odbornosti lékárníků. Například v Maďarsku může lékárník nahlížet do lékového záznamu pacienta. To v ČR dosud neřeší ani legislativa. Stejně jako kolegové z V4 se snažíme docílit ohodnocení odborných činností lékárníka, v Maďarsku prý tvoří již cca čtvrtinu příjmu lékárny. My jsme ve dvou variantách navrhli principiální změnu v odměňování za dispenzační činnost spojenou s výdejem léku: buď výkon, nebo dispenzační taxu. S tímto výhledem pro členy Komory připravujeme řadu vzdělávacích akcí, na kterých se jim dostane standardizované přípravy, doporučeného postupu pro vyhodnocení vlastní odborné intervence a sdělení výsledku pacientovi, případně lékaři. Čeští lékárníci dále nabízejí poradenství při odvykání kouření, screeningu diabetu, konzultace k aktuálně užívaným lékům atd. V loňském roce proběhl ke čtyřem vybraným odborným činnostem lékárníků pilotní projekt s VZP, o jeho výsledcích budeme odbornou veřejnost informovat.

A jak je to v zemích V4 s vlastnictvím lékáren, také tam mají tak silné slovo řetězce?
Česko zaostává i v této oblasti. Politická reprezentace ostatních tří zemí aktivně podporuje nezávislost a odbornost výkonu lékárenské péče, a ta bytostně závisí nejen na lékárnících, ale také na majitelích lékáren. V Maďarsku byly obchodnické manýry řetězců odmítnuty a nově musí lékárník vlastnit nejméně 51 procent dané lékárny. V Polsku a na Slovensku jsou živě diskutovány úpravy ve vlastnictví a podmínkách pro vznik lékáren. Zdá se, že tamní politická scéna by měla lékárníky podpořit. Kolegům držím palce a doufám, že i v České republice se nová politická garnitura bude inspirovat postavením lékárenství v zemích typu Dánsko, Francie, Německo, Rakousko, Španělsko a že počet politiků s tezemi o „neviditelné ruce trhu“ bude klesat i u nás. Česká síť lékáren je navíc nevyvážená, ve velkých městech je předimenzovaná, zatímco na venkově lékárny chybějí. Polsko, Maďarsko i Slovensko budou mít pravděpodobně stanovené demografické a geografické podmínky pro otevření nové lékárny, tedy na počet obyvatel a vzdálenost mezi lékárnami. Docílí se tak rozumného záměru, aby ve městech nevznikaly další, nadbytečné lékárny, a naopak by se mělo podpořit zachování lékáren ve venkovských oblastech.

V porovnání s ostatními zeměmi V4 nevychází Česko moc dobře. Proč se tu nedaří prosadit změny, které jinde už provedli nebo je alespoň připravují?
Za 25 let si nadnárodní výrobci léčiv, distribuce a řetězce vydobyli u politické garnitury výsostné postavení. Pro všechna svobodná povolání byl navíc velmi devastující porevoluční postoj ministra financí a premiéra Václava Klause. Jakákoli principiální změna, nejen ve prospěch lékárenství, ale i samotných pacientů, proto je a bude nesmírně těžká. Neprobíhá totiž konsolidace, jak se nám snaží někteří namluvit. Jsme naopak svědky vytváření ohromných monopolů a byznysových propojení, která úspěšně uchvacují značnou porci zdravotnického rozpočtu. Navíc je vše umně zaobalené a veřejnosti servírované prostřednictvím „nezávislých“ médií. Rozumní politici musejí ale zbystřit. Za pár let nebudou mít šanci ve farmacii cokoli významného ovlivnit, ani sortiment, ani ceny léků, a velmi těžko budou hledat cestu ke splnění svých představ. Zdá se, že v Maďarsku, Polsku i na Slovensku se část odpovědných již probudila.

Je nějaká cesta, jak podobně jako v okolních zemích potřebné změny v lékárenství prosadit?
Snad již vyrůstá nová politická garnitura, oproštěná od porevolučního pseudokapitalismu. Kontinuálně se snažíme přesvědčovat o nezastupitelnosti naší profese a na příkladech ze zahraničí demonstrovat hlubší zapojení lékárníků a klinických farmaceutů do zdravotnických činností preventivního charakteru, do odpovědnosti za správné užívání a racionální kombinace léků a do vyšší angažovanosti v péči o vybrané skupiny pacientů. Doufám, že i zdravotní pojišťovny opustí svůj styl bránit se jakékoli lékárníky navrhované změně.

Podle tiskové zprávy ze setkání lékárníků Visegrádské čtyřky se představitelé stavovských organizací shodli na tom, že lékárenská péče je v systému zdravotnictví nezastupitelná. Lékárny nejsou pouhou součástí logistického řetězce, ale garantují dostupnou, kvalitní a bezpečnou péči v oblasti léčivých přípravků. Je nezbytné zachovat základní poslání lékárníků, spolu s lékaři garantují bezpečné a opodstatněné užívání léků. Plná liberalizace do zdravotnictví nepatří, vnáší do něj prvky, které v důsledku vedou k horší péči o pacienty. Liberalizace není evropský trend, ale je výmyslem postkomunistických zemí, shodli se představitelé stavovských komor čtyř zemí.

Lékárenství v zemích Visegrádské čtyřky

 

Celkem lékárníků

Celkem veřejných lékáren

Obyvatel na lékárnu

Obyvatel na lékárníka

ČR

7 346

2 553

4 120

1 432

Maďarsko1

5 129

2 329

4 206

1 929

Polsko1

33 439

13 518

2 850

1 152

Slovensko2

4 579

1 931

2 803

1 182

1 Data z roku 2016, 2 Data z roku 2015

Zdroj dat: Česká lékárnická komora


Přehled lékárenství v zemích V4


Polsko

Vlastníkem lékárny může být kdokoli. V Polsku jsou stejné ceny receptových léků v každé lékárně. Od roku 2012 posilují na polském trhu řetězce, ačkoli tam platí pravidlo jednoho procenta, v každém vojvodství tedy může jeden subjekt vlastnit maximálně jedno procento z celkového počtu lékáren, v absolutních číslech 130. Přesto mnohé subjekty obcházejí zákon a jsou zde řetězce čítající až 600 lékáren. V roce 2015 zaniklo v Polsku 402 nezávislých lékáren a vzniklo 582 lékáren řetězcových. Vzhledem k neexistenci geografických či demografických pravidel pro vznik lékáren jsou nové lékárny budovány i v bezprostředním sousedství původních lékáren.

Polská lékárnická komora usiluje o změnu pravidel vlastnictví nově otevíraných lékáren, aby ji mohl provozovat pouze lékárník. Vlastnictví by mělo být omezeno na maximálně čtyři lékárny na jednoho lékárníka. Měla by být nastavena geografická (500 m) a demografická (3 000 obyvatel/lékárna) kritéria pro vznik nových lékáren. V případě slučování společností by měla nově vzniklá společnost žádat o nové povolení k provozu lékárny apod. Podobně jako v ČR dochází i v Polsku k lobbingu majitelů řetězců – a dokonce i velvyslanectví některých zemí – proti požadovaným změnám; provozovatelem největšího řetězce lékáren v Polsku je izraelská firma. I přes tento tlak se zdá, že polští představitelé ministerstva zdravotnictví pochopili, že bezbřehý liberalismus v lékárenství nevede ke zlepšení lékárenské péče.


Maďarsko

Postupuje deliberalizace lékárenského prostředí, komora usiluje o změnu ve vnímání lékárny jako logistického prvku v zásobování obyvatelstva léky na lékárnu, která je pevnou a nezastupitelnou součástí systému péče o zdraví obyvatelstva. Konkurence a liberální prostředí v lékárenství v letech 2006 až 2010 nevedly ke zkvalitnění lékárenské péče, ale naopak ke zhoršení. V tomto období mohl lékárnu otevřít a provozovat kdokoli a kdekoli. Zmizela osobní zodpovědnost lékárníka za chod lékárny, neboť jeden provozovatel mohl mít ustanovenu jednu zodpovědnou osobu pro celý řetězec. Po čtyřech letech fungování „neviditelné ruky trhu“ došlo ke vzniku nadbytečného počtu lékáren ve městech a k zániku lékáren ve venkovských oblastech. Klesl ekonomický výkon a rentabilita lékáren, což se projevilo ve snížení kvality lékárenských služeb, např. úbytku magistraliter přípravy v lékárnách.

Od roku 2010 proto začala Maďarská lékárnická komora pracovat na změnách, které byly završeny letos 1. ledna. Podařilo se jim, jako první zemi v EU, přesvědčit politickou reprezentaci, že je třeba provést změny nikoli kvůli zájmu lékáren, ale kvůli zájmu státu o zajištění lékárenské péče pro obyvatelstvo. Došlo k regulaci živelného vzniku lékáren a návratu osobní zodpovědnosti lékárníka za chod lékárny (odborná, ale také ekonomická zodpovědnost). Pro vznik lékáren byla zavedena geografická a demografická pravidla. Postupně musel lékárník vlastnit nejdříve 25procentní podíl (od roku 2014) a pak nejméně 51procentní podíl ve společnosti provozující lékárnu (od 1. 1. 2017). Tuto podmínku splnily postupně všechny lékárny v Maďarsku, kromě jediné velké lékárny v centru Budapešti, která byla následně pro nesplnění podmínek uzavřena.

Pro převod majetkových podílů na lékárníky byly vytvořeny i ekonomické podmínky – např. možnost čerpání výhodných úvěrů, pravidlo pro nabídku odprodeje konkrétní lékárny nejprve zaměstnancům apod. Na novou lékárnu jsou vyhlašovány tendry, jejichž vítězem by se měl stát ten, kdo nabídne lepší servis a služby. V Maďarsku jsou také stanovena pravidla pro minimální počet lékárníků a farmaceutických asistentů pracujících v lékárně podle počtu expedovaných receptů. Expedující lékárník má možnost nahlédnout se souhlasem pacienta do jeho lékové historie až jeden rok do minulosti. V současnosti tvoří 25 procent příjmu lékáren odměna za poskytované služby a tři čtvrtiny odměny pocházejí z marže.


Slovensko

V současné době na Slovensku může lékárnu vlastnit kdokoli, stejně jako v ČR. Nekontrolovaný nárůst počtu lékáren vedl k tomu, že cca 30 procent lékáren je nerentabilních a ekonomicky jsou ve ztrátě. To byl také jeden z důvodů, proč se slovenské lékárny věnovaly v minulých letech reexportní činnosti. V projektu „Nedostupné léky“ se z hlášení lékáren pomocí webové aplikace mapuje, které léky ve slovenských lékárnách chybějí. Od 1. 1. 2017 platí zákaz reexportů pro lékárny, který se pravděpodobně projeví v průběhu tohoto a příštího roku také na počtu lékáren na Slovensku. Prvním důsledkem nové právní úpravy reexportů je nižší počet hlášení lékáren o výpadcích léků.

Slovenská lékárnická komora se snaží představit farmaceuta jako zdravotníka. Na Slovensku probíhá transparentní proces pro stanovení úhrady léků a doplatky na léky jsou stejné v každé lékárně – stejně jako v Polsku a Maďarsku.

PharmDr. Martin Kopecký, Ph.D.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…