Kde končí heroická medicína
Odklonila se od léčení lidí a přiklonila k vymítání nemocí. Je to přehlednější, lépe se to instrumentalizuje a lze z toho vytvořit vědu.
Je zajímavé, že tu není žádná exaktní věda zaměřená na to, jak žít dobře a ve shodě se základními potřebami, ale je tu spousta věd, které se snaží člověku pomáhat tak, že znásilňují až ničí jeho okolí, a zdá se, že jejich smyslem je vyjít mu všestranně vstříc při hledání jeho co největšího pohodlí. Na vědě a její aplikované podobě je pro adepty zajímavé a přitažlivé to, že když si něco vymyslí, uskuteční to, byť by to byla sebevětší pitomost.
Začíná to nápady, hravostí, zájmem o souvislosti, jde to přes AHA moment k radosti z poznání, přes radost z úspěchu k pýše a odtud už je jen krok k nekritičnosti, dogmatičnosti a k diktátorským sklonům podporovaným mýty o nalezení velké, ne‑li dokonce konečné pravdy. Medicína má dnes moc, jakou měla ve středověku církev. Podíváme‑li se na obrazy lékařů od středověku přes osvícenství až po současnost, najdeme je tam nejprve jako bezmocné a prohrávající, posléze ale vzdorující, bojující, a nakonec vítězící nad Smrtí. Na nich je též patrné, že je nezajímá pacient – oni jdou porazit Smrt. A to mnohem dřív, než v realitě nastalo období heroické medicíny.
V poválečném období sice vojenský výzkum pokračoval, bylo však také dost příležitostí k tomu, aby si věda s technikou podaly ruce v zájmu dobra a lepšího obchodu. Obě měly nakročeno optimisticky vzhůru a žádná omezení nebyla v dohledu. Infekční choroby začaly dostávat na frak, byl tu už penicilin a v jeho duchu záhy objevila „plesnivá Mary“ nejplesnivější meloun a v něm streptomycin, ale to zdaleka nebyl konec, protože z druhé strany je deptala svými výsledky imunologie. Ta došla posléze tak daleko, že náhrady orgánů produkty umělými mohly být vystřídány lidskými drůbky.
Nelze než poklonit se před urputností a tvůrčí silou vynálezců. První Kolffova umělá ledvina – a připomeňme si, že malý Kolff chtěl být původně ředitelem ZOO, ale tatínek ho hnusně zmanipuloval ke studiu medicíny – sestávala z ručně zhotoveného laťového bubnu, na němž byla navinuta střívka na párky připojená k nemocnému hydraulikou z brzdného systému auta Ford, a to vše bylo ponořeno v pozinkovaných neckách. Tento zázrak techniky stál ve sklepě, kam prosakovalo, takže všichni chodili po cihlách naskládaných na podlaze, aby se nemuseli brodit vodou. První zachráněný život patřil holandské kolaborantce, která onemocněla ve vězení. Z „přístroje téměř jistě smrtícího“, jak byl oficiálně označován, se stal během několika let totem nemocných s nezvratným selháním ledvin. A pak přišly transplantace.
V roce 1968 jsem se potkal s úžasnou básní nazvanou Vivat Barnard! Vyjadřovala optimismus lidu, toho, který má právo na zdraví, nad úspěchy medicíny. Dodnes si ji (přibližně) pamatuju: „Praštěj mě do žeber – budou z plastiku / kopnou mě do ledvin – budou umělý / dloubnou mě do oka – bude skleněný / píchnou mě do srdce – nebude moje. Chachá!“
Nastalo oživování mrtvých a skončilo až definicí mozkové smrti. Nicméně věda pokračovala úspěšně navzdory slepým uličkám. Rozvoj diagnostických metod, rozluštění šroubovice, analgezie, hormonální kontraceptiva, antipsychotika, antidepresiva, anxiolytika, sildenafil, umělé klouby, objev mechanismu poslů a receptorů, léky stavěné na receptor a další a další a kdesi na té závratně se točící spirále ovce Dolly pojídající geneticky upravenou potravu. Tady někde už klanění střízlivých končí, konec je přesto v nedohlednu.
Hrozí tu sice decimování populace autoimunními chorobami, které nejsou ničím méně než výsledky civilizačních snah, je tu ale také vize vyjádřená například izraelským vědcem Hararim o biologických kastách a potenciální nesmrtelnosti.
Budoucnost lze těžko odhadnout, je nemožné posuzovat život motýla z pozice housenky, jak nás poučil Ulrich Beck. Hříchy se prosazují snadněji než ctnosti, pýchu vědy – bez ohledu na některé dost katastrofické důsledky – patrně nelze omezit. To, že technologie ovládáme, je blud. Ale jsme jimi fascinováni a asi není jiná možnost než čekat, kam nás zavedou. Hříchy hlavní pocházejí z hlavy: do té si bohužel vůbec nevidíme a Heideggerův bůh, který jediný by to mohl zachránit, je v nedohlednu.
Zdroj: MT