Přeskočit na obsah

Budeme potřebovat mnohem více odborníků

Krom toho pracuje jako vedoucí Centra psychiatrických a behaviorálních věd 1. LF UK a VFN. MT se ho zeptala, jak se mu jeví současnost a budoucnost jeho oboru.



Jak si dnes psychiatrie stojí ve srovnání s jinými obory medicíny?

Dlouhá léta jsme se snažili, aby se kvalita psychiatrické péče zlepšila. Není ve srovnání se světem špatná, ale máme jinou strukturu, kterou jsme zdědili z času našich otců a dědů, tedy z počátku 20. století. Typické pro ni jsou mimo jiné velké psychiatrické léčebny, které nadále dobře fungují, ale chybějí nám některé modernější formy péče, které by byly pro pacienty dostupnější. Proto se naším cílem při přípravě reformy stala podpora komunitních služeb, zároveň chceme více do hry vtáhnout pacienty.

Druhým problémem je dlouhodobé podfinancování oboru, který čerpá zhruba tři procenta objemu peněz vydávaných na zdravotní péči, ale počet pacientů se stále zvyšuje.



Problémy s penězi se zlepšily?

Zatím moc ne, ale teď se zdá, že by mohly pomoci finance ze strukturálních fondů Evropské unie, z nichž by měl obor psychiatrie získat zhruba tři až pět miliard korun. Ono to vypadá jako velké množství peněz, ale jen pro představu, vybudování Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech stálo přibližně 1,5 miliardy korun. A to je vlastně jen jedna budova.



Jak se na chystanou reformu svého oboru dívají sami lékaři?

Ředitelé psychiatrických nemocnic to nesou poněkud úkorně, mají pocit, že snižování role těchto zařízení znamená, že dělají svou práci špatně, ale tak to rozhodně není. Naopak je faktem, že se starají jak o pacienty s akutními duševními poruchami, tak i o dlouhodobě nemocné, což jiné psychiatrické instituce nejsou nyní schopny dělat. Jen je třeba obor posunout dál – naším cílem je budovat a provozovat spíše menší zařízení a poskytovat potřebnou péči i mimo léčebny.

Druhá věc je, že je potřeba více propojit léčebnou a sociální péči tak, aby to pacientům skutečně pomáhalo. Nedá se to oddělovat, zvláště u těžších případů, a v tomto směru je před námi velká spousta práce a administrativních změn.



Kam by měly peníze ze strukturálních fondů mířit především?

Cílem je, aby šly nejen do infrastruktury, ale i do nových služeb, které tu chceme zavést a dosáhnout toho, aby se časem platily ze zdravotního pojištění nebo spadaly do systému sociální péče. Aby se staly běžnou součástí systému, ne jen něčím, co tu bude chvíli a zase zmizí.



Můžete uvést nějaký konkrétní případ?

Jedním z kroků je zřizování center duševního zdraví s určitou spádovostí. Dneska se sice spádovost dost kritizuje, ale tady je důležité, aby lidé věděli, kam se budou moci obrátit, když budou oni nebo jejich blízcí potřebovat odbornou pomoc. Nebo aby praktičtí lékaři věděli, kam budou moci nasměrovat svého pacienta.

Naším cílem je pomáhat lidem po zdravotní i sociální stránce, chceme je udržet v jejich přirozeném prostředí, a to se týká i vážných případů, aby lidé nekončili v léčebnách, pokud k tomu nebude skutečně vážný důvod.



Jakou to bude mít konkrétní podobu v praxi?

Péče se bude měnit v postupných na sebe navazujících krocích, můžeme to říci třeba takto: nejprve by vzniklo pět center duševního zdraví, později patnáct a v dalším kroku ještě více tak, aby se stala funkční součástí systému psychiatrické péče.



Jaký typ péče by měla centra duševního zdraví poskytovat?

Jde hlavně o komunitní péči, je otázkou, zda v nich budou i lůžka. Pokud ano, tak spíše v menším počtu. Rozhodně nebudou základem péče, kterou mají centra poskytovat. Zařízení by měla nabízet pacientům péči na míru včetně návštěvní služby. Počítá se proto se vznikem mobilních týmů, které to budou umět.



Může se Česko v tomto případě inspirovat v nějaké jiné zemi?

Komunitní péče je velkým tématem psychiatrie poslední desetiletí v mnoha zemích, mluvit se u ní začalo už dlouho předtím, například v souvislosti s válečnými traumaty z korejské či vietnamské války, kdy se ukázalo, že vážně psychicky postiženým lidem nedokážou velké léčebny vždy dobře pomoci a ambulantní péče byla v jejich případě nedostatečná.

Ukázalo se, že když v těchto a mnoha dalších případech jdou služby za pacienty, jsou výsledky mnohem lepší. Inspiraci je možné hledat v Itálii, Velké Británii, trochu také ve Spojených státech, ale je třeba říci, že nikde to není dokonalé, což je dané vývojem, a je dobré uvědomit si, že naopak stojí za to udržet si některá specifika dosavadního modelu péče.



V našem případě to může být co?

Máme velmi dobrou síť ambulantních psychiatrů. Rozhodně bychom ji měli dále rozvíjet, protože je mnoho problémů, které se dají zvládnout ambulantně a není potřeba pacienty posílat k hospitalizaci.



Budeme mít na všechny tyhle změny, které znějí výborně, dost odborníků?

Bohužel, zatím ne. Dá se to říci také takto – ve městech je relativně dost lékařů, ale málo ostatního zdravotnického personálu, mimo větší města je tomu přesně naopak. Zároveň platí, že ve skutečnosti odborníků není dostatek nikde.

Kvůli reformě se trochu změní i to, jaké profese a v jakém množství budou potřeba, a proto jsou její součástí i výchovné a vzdělávací programy, protože to bude znamenat i nový styl práce s pacienty.



Jak se na chystané změny tváří zdravotní pojišťovny? Budou ochotné proplácet třeba péči center duševního zdraví?

Na tohle téma už proběhla řada jednání mezi ministerstvem zdravotnictví, zdravotními pojišťovnami a odbornou psychiatrickou společností. Dohoda je jasná, nově vznikající služby by měly být zahrnuty do systému hrazené zdravotní péče.



Jací pacienti by už nadále neměli končit v léčebnách?

To se nedá takto jednoduše říci, ale rozhodně je potřeba, abychom psychiatrické nemocnice i nadále zachovali. V Itálii před nějakou dobou zákonem v jeden den všechny lůžkové psychiatrické léčebny zrušili a ukázalo se to jako velká nesmyslná chyba, která se napravila až tím, že začala vznikat soukromá zařízení.

Bez kvalitní odborné lůžkové péče se psychiatrie dlouhodobě neobejde. Bylo by skvělé, kdyby vedle toho vznikalo například chráněné bydlení, ale v takovém rozsahu na to bohužel dost peněz ani navazujících služeb určitě nebude.



Říkal jste, že v dospělé psychiatrii by mělo být více personálu. Jak na tom je gerontopsychiatrie?

Atestovaných gerontopsychiatrů je žalostně málo. Tento obor se přitom věnuje i nemocným s Alzheimerovou chorobou, přičemž naprostá většina prognóz počítá s tím, že počet nemocných se bude neustále zvyšovat. Je pravda, že nové zprávy z USA naznačují, že nemocných nakonec nepřibývá tak moc, jak zněly původní prognózy. Ale i tak to rozhodně je problém, kterým se budeme muset zabývat.



Jaký je váš názor na rozvoj této demence a počtu nemocných?

Podle mě pokles počtu nových případů v USA souvisí s dobrou péčí o nemocné s kardiovaskulárními chorobami a se zdravým životním stylem. I u pacientů s Alzheimerovou chorobou se totiž najdou změny v cévách, což svědčí o tom, že zdravý životní styl funguje jako prevence a že naopak špatná životospráva zvyšuje riziko rozvoje této i jiných demencí. U nás je zatím počet nemocných na vzestupu.



Je na to psychiatrie připravená?

Počet ambulantních gerontopsychiatrů se nezvyšuje, což by bylo potřeba, takže v tomto směru úplně dobře připraveni nejsme. Ale na druhou stranu vznikají zařízení pro nemocné na privátní bázi, i když je pravda, že péče v nich je dost drahá a pojišťovny ji neplatí. Nicméně opět zdůrazním roli prevence, je prokázané, že když se člověk hýbe, má nějaké koníčky, zájmy, kvalitně se stravuje, pomáhá to jako prevence rozvoje podobných problémů, ačkoli svou roli tu samozřejmě hraje také genetika.

V tomto směru existuje zajímavé zjištění z Anglie. Jedna velká studie ukázala, že lidé tam v 19. a 20. století žili přibližně stejně dlouhou dobu jako dnes, samozřejmě když odečteme poporodní úmrtí. Ale asi pětkrát méně umírali na kardiovaskulární choroby a nádorová onemocnění a měli mnohem méně demencí.



Personálně špatně na tom je psychiatrie pro děti a dospívající. Zlepší se to?

Tam je to ještě žalostnější, zkuste objednat dítě k psychiatrovi a dostanete termín nejdříve za půl roku. Což je k ničemu, pokud má akutní potíže, ale zase ne takové, aby to bylo na hospitalizaci v nemocnici. Ale není to jen náš problém, kanadský kolega nedávno přiznal, že u nich je čekací doba jeden rok.



Čím to je?

Psychiatrie nikdy nebyla společensky a mediálně preferovaným oborem, navíc je dlouhodobě podfinancovaná. Chcete pracovat v zanedbaném baráku, kde jsou pacienti po dvanácti v pokojích? Od reformy si slibujeme, že se obor stane atraktivním pro mladé lékaře. Byl to velký boj v rámci změn zákona o dalším vzdělávání lékařů. Kolegové hodně stáli o to, aby dětská psychiatrie měla samostatnou atestaci. Moc bych jim přál, aby se to očekávání naplnilo a aby do dětské a dorostové psychiatrie zamířilo více lékařů.



Jak umějí s psychicky nemocnými lidmi pracovat praktičtí lékaři?

Psychiatrická společnost ČLS JEP dlouhodobě spolupracuje se Společností všeobecného lékařství ČLS JEP, s níž vytváříme klinická vodítka – zatím máme doporučené postupy tři pro nejčastější onemocnění, tedy pro deprese, úzkostné poruchy a demence, v nichž jsou informace, jak správně diagnostikovat a léčit jedince s duševními poruchami, kterých je v ambulancích praktických lékařů skutečně mnoho.



Zvládají to?

Někteří to umějí lépe, někteří hůře, je to stejné jako v každé jiné profesi. Ale když praktičtí lékaři pořádají velké konference, vždycky bývá jejich součástí i fórum o psychiatrii, je to téma, kterým se zabývají.



Jak na tom česká psychiatrie je, pokud jde o léčebné postupy a metody, ve srovnání se světem?

Používáme prakticky všechna dostupná psychofarmaka, biologickou léčbu a moderní další metody, takže to rozhodně je srovnatelné se světem. Psychofarmakologická léčba je dobře dostupná, v některých ohledech jsme na tom i lépe než mnohé jiné státy – zkušenosti kolegů z Kalifornské univerzity v Berkeley mluví o tom, že tam mnozí nemocní končí právě kvůli nedostatečné léčbě jako bezdomovci, na ulici, což se u nás prakticky neděje.

Pokud jde o používané biologické léčebné metody, jdeme se světem, rozvíjíme například magnetickou stimulaci mozku, která se využívá při léčbě depresí a psychotických poruch. U nás na klinice používáme také moderní chronobioterapii – léčbu depresí silným světlem – a na rozdíl například od Švýcarska ji hradí zdravotní pojišťovny.



Už několik let mohou antidepresiva předepisovat nejen psychiatři, ale také praktici. Bylo to dobré rozhodnutí?
Já si myslím, že ano, byť někteří kolegové jsou dodneška proti. Ale jde samozřejmě hlavně o to, aby s těmito léky uměli praktici dobře zacházet, což se dle mého celkem daří. Mají na to klinická doporučení, kterých by se při nasazování těchto farmak měli držet.



Co vás osobně trápí v rámci reformy?

Je skvělé, že budou po celé republice vznikat místní centra duševního zdraví a že se psychiatrie bude měnit, ale bohužel z potřebných investic je vyňata Praha – jelikož je to jeden z nejbohatších regionů Evropské unie, není možné používat v rámci hlavního města peníze ze strukturálních fondů. Takže zatímco třeba v Českých Budějovicích nebo v Pardubicích vzniknou nová centra a oddělení, což jim rozhodně přeju, Praha na ně nedostane ani korunu.

A pak bych byl rád, aby se více rozvíjela i psychiatrická oddělení nemocnic, která by měla být schopna se postarat o všechny akutní případy ve své oblasti, což se zatím většinou neděje. Opět by měla fungovat tak, aby obsluhovala příslušnou spádovou oblast, aby bylo jasné, kam kterého nemocného převézt. Naše klinika to dělá, ale takovýchto komplexních oddělení je potřeba mnohem více.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…