Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pátek 18. srpen 2017 | Svátek má Helena
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

První křik, první pláč

Foto: Muzeum hlavního města Prahy

První křik, první pláč

Medical Tribune 12/2017
29.05.2017 22:08
Zdroj: MT
Autor: nam
Práci porodních bab i vznik prvních porodnic na území Prahy přibližuje výstava První křik, první pláč, která je otevřena v budově Muzea hl.m. Prahy na Florenci do 15. října. Dobové exponáty dokumentují historii asistence při porodech od sousedské pomoci až do vzniku zdravotnických porodnických institucí v hlavním městě, včetně vzdělávání porodních bab a dohledu nad výkonem jejich profese.

Zeptali jsme se dvou odborníků, kteří se na přípravě výstavy podíleli.

Autorka výstavy Mgr. Pavla Státníková odpověděla na otázku: S jakým záměrem je výstava koncipována?

Výstava je o ženském řemesle, které je od pradávna nositelem ženské sounáležitosti. Akcent je ovšem položen na období počátku 19. století, kdy došlo k významné změně ve vzdělávání porodních bab. Výstava vypráví dva paralelní příběhy, které se vzájemně prolínají a osvětlují. Jednu linii tvoří příběh konkrétní porodní báby Ludmily Kapalínové (1780 - 1860) ze Sobína, která v roce 1824 odešla na jedno semestrální studium "porodního babictví" na univerzitu do Prahy, které absolvovala na jaře v roce 1825. Sama pak asistovala během své osmnáctileté praxe u zhruba 300 doložených porodů v Sobíně a v okolních vsích, zejména ve farnostech Hostivice a Liboc, tedy na samém západním okraji dnešní Prahy. Druhá linie výstavy přibližuje vlastní příběh tohoto tradičního ženského řemesla. Ústředním bodem, v němž se obě linie výstavy setkávají, je pražská univerzita a pražská porodnice U Apolináře v první polovině 19. století, kde adeptky porodního babictví od roku 1804 již povinně získávaly nové hlubší teoretické i praktické znalosti. Významným učitelem jim byl profesor Antonín Jungmann. Povinné vzdělávání porodních bab, ovšem na nižší, krajské úrovni, zavedla již Marie Terezie. Do té doby naprostá většina porodních bab se svým dovednostem učila od jiné báby, často matky či jiné příbuzné, výjimečně od manžela či otce ranhojiče, chirurga atp.


MUDr. Prokop Remeš odpověděl na otázku: Můžete stručně popsat proměnu vzdělávání a kompetencí dřívějších porodních bab a nynějších porodních asistentek?

Sám počátek 19. století představoval velkou proměnu ve vzdělávání porodních bab oproti dobám minulým. Porodní báby už nevystačily pouhou zkušeností předávanou transgeneračně z jedné porodní báby na druhou. Už se od nich vyžadovalo určité vzdělání, aby se mohlo předejít nejvíce alarmujícím a zbytečným porodním a poporodním poškozením dítěte či matky. Oproti dnešní době měly tehdejší porodní báby menší vzdělání, ale daleko větší kompetence. Důvod byl zřejmý: v tehdejší době nebylo možné pokrýt celý obor porodnictví lékaři - specialisty. A tak porodní báby zasahovaly běžně i u porodů, kde bychom dnes považovali za nutnou přítomnost lékaře. Vzdělání dnešních porodních asistentek je sice neskonale hlubší, než tomu bylo u porodních bab před dvěma sty lety, ale to, že jejich medicínská kompetence je - pro někoho možná paradoxně - nižší, je dáno prudkým rozvojem medicíny. Dnešní uživatelé zdravotní péče mají stále větší nároky na její špičkovou úroveň. Což ale zahrnuje i stále větší nároky na přístrojové vybavení a personální odbornost. A právě ta je v dnešní době ze strany státu garantována šestiletým studiem medicíny a lékařským diplomem jako bazálem a případnou atestací z gynekologie a porodnictví jako očekávaným bonusem.

Profese porodní báby je jedním z nejstarších povolání.
Pokusy o cílenější vzdělávání porodních bab lze v českých zemích vysledovat ale teprve ve 40. letech 18. století, kdy jim Pražská univerzita začala nabízet přednášky. V současnosti se vzdělávají v Praze porodní asistentky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na Vysoké škole zdravotnické. Bakalářské studium jim poskytuje v ČR celkem 11 vysokých škol. Porodní asistentky mají kompetence k péči o ženu v těhotenství, během porodu a v šestinedělí, mohou vést samostatně porod v porodnici, kde je pro případ komplikací dostupný lékař. Spor je o vedení porodů doma.

Zbožné vzdychání ženy ku porodu pracující
neboli poděkování za šťastný porod z roku 1778, uvozuje procházku výstavou spolu s dřevěnou kolébkou z roku 1848 a křestními medailemi z 18. a 19. století. Výstavou provází návštěvníky bába Ludmila Kapalínová. Mezi exponáty zaujmou dobová vyobrazení plodu v děloze, dětské rakvičky z 18. století, učebnice pro vzdělávání porodních bab, diplomy opatřené pečetěmi, výukové modely těhotné ženy a dítěte i s pupeční šňůrou z 19. století, porodní kufříky bab, porodnické kleště a porodnické páky považované za atribut mužského porodnictví, které bylo zapovězeno porodním bábám užívat, dále porodní stolice, kterou si porodní bába přivážela za rodičkou na trakaři, či křestní vínek rodiny Valdštejnů, což je obřadní textilie, která se přikládala na hlavu dítěte při křtu z jemného bílého plátna ve znamení čistoty a nevinnosti s výšivkou IHS.

Ku pomoci používaly báby i některé nelékařské praktiky.
Ve výbavě měly báby kameny, amulety. Kamenec se k zástavě menších krvácení může používat dodnes. Podle dobových příruček musela mít bába přednosti především morální, být pobožná a diskrétní, v druhé řadě musela být dobře rostlá a zručná, výhodou byla drobná ruka se štíhlými dlouhými prsty, teprve poslední se objevují nároky intelektuální, zpravidla postačovala schopnost číst a psát.
Řemeslo vykonávala bába obvykle vedle své běžné živnosti, většinou zemědělské, jako nástupkyni obvykle zaučovala dceru. Nad venkovskými bábami býval administrativní i učený dozor slabý nebo žádný, báby ve městech podléhaly určité formě kontroly. Autorita bab se opírala o vlastní mateřství (obvykle bývaly mnohonásobnou matkou), věk (obvykle šlo o ženu starší), zkušenosti (asistovala u mnoha porodů), rodinný stav (musela být provdaná nebo ovdovělá), léčitelské schopnosti a důvěru sousedek.

Vzdělání porodních bab
V roce 1779 byl stanoven systematický plán, adeptky babictví musely absolvovat šestitýdenní kurs u krajského chirurga a poté zkoušku u krajského lékaře, který jim vydal certifikát opravňující je k výkonu profese. Studijní řád z roku 1804 stanovil za povinnost pětiměsíční teoretický kurs na Pražské univerzitě a poté měsíční praktický kurz v pražské porodnici završený zkouškou. Půlroční pobyt v hlavním městě znamenal pro většinu žen, které měly vlastní rodiny a hospodářství, velkou zátěž, proto se snažily výuce vyhnout. Zavedení povinného vzdělávání se dlouho míjelo účinkem.

Péče bab se neomezovala jen na péči "zdravotní"
Bába se účastnila aktivně rodinných i církevních obřadů, jež měly zajistit zdárný průběh těhotenství, porodu a šestinedělí až do návratu do normálního života. Přispívala k překonání rizik a ochraně před zlými silami. K postupům usnadňujícím porod patřilo otevírání šuplíků a rozvazování uzlů v domácnosti či vkládání modliteb pod polštář rodičky.

Pražské porodnice
V letech 1787 až 1803 na Malé Straně působila soukromá porodnice a byl zaveden systém obvodních chudinských lékařů a bab a také apolinářská porodnice disponovala stálými bábami. V letech 1824 až 1827 byla rozšířena porodnice u Apolináře, která již kapacitně nedostačovala, vzrostl počet lůžek, 52 pro matky a 37 pro děti, a do její budovy byla přivedena voda z Novoměstské vodárny. Na přelomu 60. a 70. let byla zahájena výstavba nové budovy. Novogotický královský porodinec zemský byl otevřen v roce 1875 s kapacitou 267 lůžek. Babická škola byla k roku 1891 odloučena od univerzity a začala fungovat jako samostatná c.k. škola babická v Praze. Podle návrhu architekta Josefa Hlávky z roku 1875 byla postavena nová budova porodnice U Apolináře, sloužící svým účelům dodnes. Ještě v 19. století vyrostla porodnice na ostrově Štvanice, která podobně jako porodnice v Rooseweltově ulici v 80. letech 20. století zanikla. Ještě před první světovou válkou vyrostl rozsáhlý zdravotnický areál v Podolí, jeho součástí byla i porodnice. V průběhu 20. století pak vznikala další zařízení jako součásti velkých nemocničních areálů na Vinohradech, v Thomayerově nemocnici v Krči, v Motole či na Bulovce.

Mezinárodní den porodních asistentek 5. května
Připomíná význam profese, poprvé ho vyhlásila v roce 1980 Internationbal Confederation of Midwives, která vyzvala profesní organizace porodních asistentek v jednotlivých zemích, aby v tento den propagovaly svoji profesi, vysvětlovaly přínosy pro matku a dítě a poukazovaly na problémy porodnictví ve své zemi. Porodní asistentky na celém světě v tento den připomínají odbornou a respektující péči, kterou poskytují. České těhotné ženy si podle České ženské lobby naopak kladou otázku, zda se jim podaří najít ve svém okolí porodní asistentku, která by je provázela celým těhotenstvím, porodem a šestinedělím.

Spor o domácí porody v Česku sledovala i Evropa
Evropský soud pro lidská práva loni v listopadu zamítl stížnost dvou Češek na to, že neměly možnost kvůli českým zákonům rodit doma za přítomnosti odborníka (porodní asistentky). Zároveň však senát vyzval k úpravám a revizím české legislativy, které by zohlednily vývoj medicíny a plně respektovaly přání rodiček. Na základě rozsudku vznikla petice požadující plnohodnotné zavedení péče porodní asistentky do systému péče o těhotné a rodičky, umožnění vzniku porodních domů a umožnění svobodné volby místa porodu.

V Česku je registrováno 7230 porodních asistentek, z nich 156 soukromých.
Podle šetření České komory porodních asistentek, z. s., má 68 procent porodních asistentek pocit, že nemohou zcela uplatňovat své kompetence. Porod doma české zákony nezakazují, zdravotní pojišťovny ale práci porodní asistentky při domácím porodu nezaplatí. Porodní asistentky mohou vést porody v porodnici, se kterou mají smlouvu, mohou tak provázet ženu celým těhotenstvím a být s ní u porodu – organizace porodních asistentek usiluje o vznik porodních domů, které by stály v areálu nemocnic, případně center porodních asistentek přímo v porodnicích. Poukazují na zákonnou kompetenci vést samostatně fyziologický porod, naproti vedení porodu koncem pánevním či vícečetného porodu považují za neomluvitelné překračování kompetencí, které poškozuje pověst všech porodních asistentek.
Absolutní většina porodních asistentek pracuje v porodnicích. Podle vyjádření UNIPA chybí v Česku nabídka péče v porodních domech nebo v centrech porodních asistentek v porodnicích. Česká ženská lobby se snaží to změnit v projektu „Hájíme práva žen v ČR“ podpořeného Nadací Open Society Fund Praha.

Foto: Muzeum hlavného města Prahy



Copyright © 2000-2017 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky