Přeskočit na obsah

Medicínu by měl člověk studovat proto, že chce pomáhat lidem

Splnila si totiž profesní sen. Pracuje na Klinice spondylochirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole pod vedením profesora Štulíka a rozhodně se nikam nechystá. Ani na západ od našich hranic, ani zpátky domů, na Slovensko.

Paní doktorko, proč jste se rozhodla studovat medicínu?

Medicínu jsem studovala proto, že jsem chtěla pomáhat lidem. Jakkoli to bude znít jako klišé, skutečně jsem chtěla zachraňovat děti v Africe. To jsem mohla buď jako učitelka, nebo jako lékařka. Na střední škole jsem poznala, že mne více baví přírodovědné předměty, a zvítězila medicína. A při studiu jsem zjistila, že nemusím odcházet do Afriky, ale že pomoc potřebují i lidé u nás.

A proč jste si vybrala Českou republiku?

Studovala jsem bilingvní francouzské lyceum a představovala jsem si, že budu dál studovat ve Francii. Ale v okamžiku, kdy jsem měla v ruce přihlášku, jsem si řekla, že půjdu raději na Univerzitu Karlovu, protože to budu mít blíž domů a k rodině. Univerzita Karlova je navíc výborná škola a Praha moc hezké město, tak proč bych odcházela do Francie. Nakonec jsem shodou okolností skončila v Hradci Králové. Rozhodlo to, že jsem tam měla známé, menší škola a takové komornější prostředí.

Uvažovala jste o tom, že byste po studiích zůstala v Čechách nastálo?

Velmi jsem si tady zvykla a po škole jsem chtěla konečně odejít do „té“ Prahy. Ale vrátila jsem se na dva měsíce na Slovensko, odkud jsem odešla během zkušební doby. Pracovala jsem na všeobecné chirurgii a traumatologii v jedné menší nemocnici. Byla to okresní spádová nemocnice a během služby přišly jak děti s bolestmi břicha, tak třeba pacienti s traumaty. Prostě záběr byl tak široký a já tak zodpovědná, že jsem se možná toho oboru trochu zalekla. Ale byla jsem rozhodnutá zůstat a specializovat se na jednu konkrétní oblast. Do výběrového řízení na místo spondylochirurga v motolské nemocnici jsem se přihlásila vlastně náhodou. Moje známá, která hledala zaměstnání v Čechách a stále sledovala inzeráty, mi ukázala výběrové řízení s tím, že je to přesně to, co hledám – vysoce specializovaný obor, navíc v Praze, po které jsem toužila.

Měla jste představu, co obor obnáší?

Nikdo se nerodí a pravděpodobně nestuduje medicínu s myšlenkou, že bude dělat spondylochirurgii, je to spíš nějaká cesta, kterou jdete. Při studiu lékařské fakulty jsem zjistila, že chci dělat chirurgii. Stále si vzpomínám na svůj první den na sále, kdy jsem měla to štěstí, že jsem se dostala k první asistenci při operaci varixů. To byl pro mne úžasný zážitek. Doteď si pamatuji ten adrenalin. A ten pocit se od té doby opakuje vždycky, když jsem na sále. Tedy nejdříve jsem se rozhodla pro chirurgii, teprve pak jsem hledala specializaci, chtěla jsem se věnovat něčemu menšímu. Začala jsem s obecnou chirurgií, ale inklinovala jsem spíš k traumatologii. Když se vyskytla možnost dělat spondylochirurgii, objevila jsem, že je v ní všechno, co mám ráda – trocha obecné chirurgie, traumatologie, neurochirurgie, ortopedie… stále víc se do tohoto oboru zamilovávám. Všem jsem říkala, že nikdy nebudu ortoped, ale nakonec to asi dopadne tak, že budu ortoped a spondylochirurg.

Jak se díváte na postavení mladého začínajícího lékaře v nemocnici?

Určitě to není lehké, ale já jsem s tím počítala. Medicínu by měl člověk primárně studovat proto, že chce pomáhat lidem. Ale samozřejmě té lásky se člověk nenají. Když si povídám se spolužáky, kteří odešli třeba do Německa, podmínky pro začínající lékaře tam a tady jsou nesrovnatelné. Sem tam to zamrzí, ale pak vám poděkuje pacient, pan primář vás pochválí, kolega se na vás usměje a zjistíte, že jsou i jiné hodnoty než peníze.

Kolik hodin měsíčně sloužíte?

U nás služby jako takové nemáme, protože jsme velmi specializovaný obor, máme jen příslužby, při kterých dodělám práci, kterou mám. Je fajn, že se vyspím doma, ale stává se, že jsem v práci i dvanáct dní v kuse, vstávám o půl šesté a vracím se i kolem desáté, dvanácté v noci. Takže když pak mám volnou sobotu, tak si ji pořádně užívám.

Co vás motivuje k tomu, věnovat téměř veškerý čas práci v nemocnici?

Já si myslím, že ta práce samotná. A určitě spokojenost pacientů. Po operaci přijde pacient na kontrolu a řekne, jak je fajn, že už je mu dobře. Když si to člověk uvědomí, tak má možnost měnit životy lidí. Třeba na ambulanci, kde se rozhoduje, zda operovat nebo neoperovat. Vysvětlíte pacientům problematiku jejich nemoci a jistým způsobem jim změníte dosavadní život. Někdy stačí poradit jim, aby zhubli, a oni to udělají, a i to jim velmi pomůže.

Jak vypadá váš pracovní den?

Pracuji především na oddělení. To je právě součástí práce mladých lékařů, zařídit potřebná předoperační vyšetření, domluvit pooperační péči. Nejintenzivnější kontakt s nemocnými a jejich rodinami zajišťujeme my. Naši kolegové, kteří operují, na ně až tolik času nemají, a také si musejí pro rozhodování udržovat určitý odstup od všech osobních záležitostí. Dále pracuji na ambulanci pod vedením staršího atestovaného kolegy, což je velká výhoda. Hodně komunikuji s pacienty a snažím se je nasměrovat správným směrem, abychom mohli třeba oddálit operaci, protože ne vždy jsou všechny konzervativní metody vyčerpány. Jedině když už nepomáhá rehabilitace, cvičení, životospráva a další, je operace úspěšná. Rozhodnutí o operaci vždy potvrzuje někdo ze starších kolegů. Já jsem takový mezičlánek mezi tím počátečním stavem a operací, a doufám, že důležitý mezičlánek.

Z vašeho vyprávění je zřejmé, že ráda operujete…

Samozřejmě, proto to člověk dělá. Každý mladý chirurg stráví spoustu času psaním lékařských zpráv, aby se za odměnu dostal na operační sál. A to je ta motivace, zasloužit si třeba jeden den na sále, to je neuvěřitelný pocit. A současně je povzbuzující, když vám pan profesor dovolí se dostat v operační technice na další stupínek. Začínáte od nuly a pomalu postupujete nahoru. A když postoupíte, chcete se tam udržet.

Co je k takovému postupu potřeba – vědomosti, zvládnutí určité techniky operace…?

Myslím, že zájem o obor, entuziasmus, být ve správný čas na správném místě.

Neláká vás pracovat v zahraničí?

Hlavní důvod, proč dělám tu práci, je ten, že mne velmi baví. V zahraničí se na pracoviště takové úrovně začínající lékař nedostane. Třeba v Německu, Velké Británii a Francii se jedná o elitní a stále obsazená místa. Chtěla bych se věnovat hlavně operativě, a pro začínajícího cizince je téměř nemožné se k ní dostat. Ale tady mám možnost vidět při jedné operaci například spolupráci profesora Štulíka a profesora Pafka, a já mohu být při tom. To nezažiji nikde jinde, takže i proto chci pracovat tady.

A zahraniční praxe?

Zahraniční praxe jsou samozřejmě zajímavé, pro nás spondylochirurgy je takovou zemí, od které získáváme zkušenosti, Švýcarsko, Itálie, Německo, USA.

Je spondylochirurgie pro ženu těžký obor?

Tento obor je především doménou mužů. Až v poslední době se ženy o tento obor začaly zajímat. Stále nás je ale málo, což má tu výhodu, že na kongresech nemusíme čekat frontu na toalety. (smích). Ale bude se to muset změnit, protože v medicíně obecně je více žen.

Myslíte na to, jak v budoucnu skloubíte práci a rodinu?

Vůbec neuvažuji o tom, že bych se vzdala své práce kvůli rodině a své rodiny kvůli práci. Vidím, že se podmínky pro mladé lékařky mění a že se mění také operativa, která v našem oboru není tak fyzicky náročná jako třeba v ortopedii. Určitě bude možné se ještě více specializovat třeba na dětskou spondylochirurgii a být v tom dobrý. Náš obor je poměrně mladý a nemá nastaveny hranice, ty se stále vytyčují. Kdybych se bála, že to v budoucnu nezvládnu, tak bych si vybrala nějaký ambulantní obor. Hodně to také závisí na pomoci a toleranci partnera. Ten, kdo se mnou bude chtít žít, nemůže čekat, že bych se v tomto směru změnila. Buď se to zvládne, nebo nezvládne, ale pravidla si vždycky člověk určuje sám.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…