Přeskočit na obsah

Lékařka z ČR se ve Švédsku věnuje transplantacím

Transplantační medicíně, nefrologii, se věnuje i ve Švédsku, kde je zapojena do prestižního programu transplantací dělohy. O své zkušenosti z práce v zahraničí se podělila v MT.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se vydala pracovat do Švédska?

Je to banální historie – bylo to v roce 1995, kdy jsem odešla z ČR, a bylo to proto, ne že by se mi tady nelíbilo, nebo že jsem neměla dobré pracovní podmínky. Naopak, pracovala jsem tehdy s MUDr. Štefanem Vítkem v Transplantačním centru v pražském IKEM jako transplantační koordinátorka společně ještě s MUDr. Evou Pokornou. Měla jsem výbornou práci, naprosto pionýrskou. Byla to láska, co mě vedlo k odchodu. Potkala jsem toho správného muže ze Švédska, který se také angažoval v transplantacích.

Jak jste si na práci ve švédském zdravotnictví zvykala, je tamní systém hodně jiný než v ČR?

Člověk, když je mladý, je přizpůsobivý. Vzdělání, které jsem získala na brněnské univerzitě, tehdy Jana Evangelisty Purkyně, nyní Masarykově, bylo velice solidní. A pochopitelně klinická zkušenost na Klinice nefrologie IKEM, stejně tak zkušenost s dárcovským programem a koordinací odběru orgánů v Transplantačním centru IKEM i zkušenost ze spolupráce s ostatními transplantačními centry, s dárcovskými centry, byly neocenitelné. Trvalo mi asi rok, než jsem začala pracovat na Nefrologické klinice Univerzitní nemocnice v Lundu, později na nefrolgii v Malmö, Karslkrone, Halmstadu, Varbergu a před sedmi lety jsem zakotvila na Transplantačním centru v Göteborgu. Vždy jsem se chtěla věnovat transplantacím ledvin, to je moje téma.

Jaké podmínky jste musela splnit, jaké dokumenty doložit a znalosti prokázat, abyste se ve Švédsku uchytila?

Tehdy ještě nebyla ČR členem EU, takže to bylo trošku složitější než teď. Musela jsem se naučit švédsky, to mi trvalo šest měsíců a udělat základní zkoušku ze švédštiny. Potom jsem musela jít na státní kurz švédštiny pro zdravotníky, kteří měli vzdělání z jiných zemí než ze Švédska, a složit státnici. Obsahovala ne odborné, ale spíše jazykové, právní, systémové otázky, a především jazykové znalosti. A protože už tehdy jsem byla specializací nefrolog, začala jsem na zkoušku pracovat v Univerzitní nemocnici v Lundu. Když si ověřili, co umím, dostala jsem švédskou legitimaci a uznanou specializaci v oboru nefrologie v roce 1997. Pak jsem si ještě doplnila internu dle švédských norem v roce 2008. Nyní pracuji jako transplantační nefrolog, senior (ekvivalent v angličtině consultant) v Transplantačním centru Univerzitní nemocnice v Sahlgrenska v Göteborgu, největším transplantačním centru ve Švédsku, kde se provádějí transplantace ledvin, jater, srdce, plic, slinivky břišní, tenkého střeva, multiviscerální transplantace a konečně i transplantace dělohy, ve spolupráci s Klinikou gynekologie.

Takže už jste nyní plně aklimatizovaná?

Je to už víc jak 20 let, pochopitelně jsem aklimatizovaná. Bylo pro mě užitečné začít úplně od začátku, stlát postele se sestřičkami, bylo to v rámci výuky jazyka, poznala jsem tamní systém odzdola až nahoru.

Můžete přiblížit svoji nefrologickou specializaci, v čem spočívá ve Švédsku vaše práce v transplantačním programu ledvin?

Práce transplantačního nefrologa v Transplantačním centru v Göteborgu, kde se provede ročně 160-190 transplantací ledvin, případně ledvin a slinivky břišní, znamená odpovědnost za péči o nemocné na lůžkovém oddělení. Jde především o imunosupresivní léčbu, ale také musíme pokračovat v léčbě ostatních interních chorob, které si nemocní s sebou přinášejí, zejména pak diabetes či kardiovaskulárních nemocí.

Nemocné po transplantaci ledviny sledujeme ambulantně zhruba tři měsíce, posléze se o ně starají nefrologové v regionu. Je známo, během prvních měsíců je riziko mortality zvýšené, je nejvyšší frekvence akutních rejekcí, manifestace nežádoucích účinků imunosuprese a postoperativních komplikací. Jelikož délka hospitalizace v souvislosti s transplantací ledviny je asi jen pět dní, poliklinické kontroly jsou v prvních týdnech frekventní.

Každého nemocného, který má být zařazen na čekací listinu na transplantaci ledviny ze zemřelého dárce, nebo který má podstoupit transplantaci ledviny ze živého dárce (cca 30-40 procent), v našem centru musíme nejprve posoudit a „schválit“ na multidisciplinární konferenci, abychom potvrdili správnost indikace a vzali v úvahu možná rizika.

Věnujeme se konzultační činnosti, jsme k dispozici kolegům v regionu, pomáháme radou i diagnostikou. Dále spadá do naší působnosti vzdělávání lékařů a zdravotnického personálu v regionu.

Nakonec bych zmínila i klinický výzkum, já osobně zodpovídám za multicentrickou randomizovanou studii na téma výskyt diabetu po transplantaci ledviny a jsem zavzata do sledování žen po transplantaci dělohy.

Viděla jsem ve Švédsku něco, v čem byli oproti nám vepředu, dá se úroveň zdravotnictví v obou zemích porovnávat, přinejmenším v transplantační medicíně?

Odborně jsou transplantace ledvin v ČR a ve Švédsku na srovnatelné evropské úrovni. Neodvažuju se něco říct o organizaci zdravotnictví, protože tady jsem už tolik roků nebyla, že to nedokážu posoudit. Ve švédském zdravotnictví, financovaném z daňových prostředků, pociťujeme, stejně jako v České republice, že kdybychom chtěli léčit všechny nemocné nejmodernějšími metodami a léky, tak na to zkrátka peníze nestačí. Jsme nuceni efektivizovat práci a stanovovat si priority v každodenní práci. Klesá počet nemocničních lůžek (v roce 2014 pouhých 2,1 lůžek/1000 obyvatel, což je nejméně v Evropě), na druhou stranu se vyšetřovací postupy a mnoho léčebných výkonů koná poliklinicky.

Před 20 lety mě upoutaly výraznější fokus na nemocného, přátelštější kolegiální atmosféra, týmová práce, horizontální řízení, ne přehnaná úcta, nýbrž respekt k autoritám. Pro mě bylo velice příjemné zjištění, že pacient je ten, kdo léčbu akceptuje nebo neakceptuje, kterého my zdravotníci potřebujeme jako spolupracovníka. Abychom došli dobrého cíle, musíme spolupracovat. Ve Švédsku je typické, že se veliká odpovědnost klade na pacienty. Mohou si vybrat z různých metod léčby, ale hlavně slyší - máte tuto chorobu a my máme takové léčebné možnosti. Máte možnosti svoji nemoc pozitivně ovlivnit tím a tím způsobem. Lidé se mě mnohokrát zeptají, co mohu dělat já pro to, abych byl zdravější, aby moje ledvina fungovala a abych vše dobře zvládnul. Je to otázka životního stylu, nekouření, správné fyzické aktivity, to je to, co člověk může pro sebe udělat. Potom pochopitelně adherence, sledování, aby pacienti dodržovali léčebné postupy a užívali léky, které mají naordinovány.

Když přicházejí do Švédska další doktoři z ČR, jak se tam uchycují a jakou tam mají pověst?

Uchycují se dobře a pověst mají velice dobrou. Není nás tam z ČR zase tolik, takže znám několik lékařů, kteří se bez problému uchytili. Myslím, že znalostní úroveň českých lékařů je velmi vysoká.

Podmínkou byla znalost švédštiny. Není to těžký jazyk, nebyl pro vás problém ji zvládnout?

Švédština je velmi lehký jazyk, je tam definovaný sled slov, skladba věty je jednoznačně daná, žádné skloňování, žádné časování. Jakmile máte základní slovníček, už dokážete mluvit. To je snazší v porovnání s češtinou, která je emotivní, je v ní symbolika, asociace, poetičnost, vtipy. Švédština je poněkud striktní, ale velice vděčná, aby se jí člověk naučil. Pochopitelně, když chce člověk mluvit nuancovaně, trvá to déle, ale začít běžně mluvit jde velice rychle. Pokud má člověk angličtinu a němčinu, alespoň základní znalosti, dá to dohromady bez problémů.

Jak jste si zvykla na mentalitu Švédů? Liší se od české mentality?

Všude jsou dobří a nedobří lidé. Tam je určitá zdvořilostní norma, ale neříká to nic o kvalitě lidí, ti jsou všude podobní. Člověk si najde cestičku, já jsem emotivní a energický člověk, někdy jsem narazila na to, že lidé pochopili mé sdělení trochu jinak, ale vždy se to vysvětlilo. Ve Švédsku je 25 procent lékařů se vzděláním mimo Švédsko a představují nepostradatelný přínos pro zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že nezanedbatelný díl pacientů je původem z jiných kultur, je to přirozený jev.

Máte děti a jste v kontaktu s rodinou v ČR?

Mám syna Jonase, je mu 19 let. Medicíně se věnovat nehodlá, právě začíná studovat architekturu. Máme opravdu velice těsné kontakty, s mojí maminkou v Brně, se sestrou, která žije v Anglii, a s celou rodinou. Velice často se sjíždíme do Čech – a můj syn mluví, čte a píše česky. Takže má možnost kdykoli studovat v Česku, pokud by se pro to rozhodl.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Ruce vzhůru, gatě dolů…

17. 4. 2024

Ne, od zájmu o fungující české zdravotnictví ruce pryč dávat nebudeme. Nemocničním lékařům oprávněně vadí, že ostatní lékaři nejsou ochotni se…

O houbách a lidech

12. 4. 2024

Většina z nás považuje houby za rostliny. Nejsou jimi. Jsou samostatná říše života. Něco mají společného s rostlinami, něco s živočichy, něco mají…