Co se mi vybaví, když se řekne Jeseník?
- MUDr. Michal Maršálek, CSc.,
Psychiatrická nemocnice Bohnice
Vzpomenu si na novelu velkého japonského spisovatele Yusinary Kawabaty Sněhová země, jejíž hrdina se každou zimu vrací do zapadlého zimního střediska a prožívá zde stále znovu tentýž, pokaždé ale jiný vztah se svou mnohaletou přítelkyní. Nezdůrazňuji ten vztah, ale zvláštní rytmus stále přerušovaného vyprávění. V něm zde žije hrdina svůj každoroční malý život, který má svá pravidla a existuje nezávisle na jeho velkém životě. To je Jeseník, kde mám uložen jeden takový malý život, který mohu kdykoli vytáhnout ze skříně ve svém pokoji a pokračovat v něm. Jeseník pro mne řadu let znamená mimořádnou příležitost se na malé ploše rychle seznámit s podstatnými otázkami našeho oboru. Je to přirozené setkávání s lidmi, na které jsem pyšný nejen pro jejich mimořádné vědomosti, ale i pro jejich šarm. Našel jsem zde vlastně většinu nejlepších kamarádů a kamarádek mého života. Nevím, jestli jsem jim to vždy dokázal dát dostatečně najevo. Všemu jsem se tady učil nenásilnou cestou. V Jeseníku bylo všechno možné. Mít deset přednášek a lyžovat, debatovat a pohybovat se na parketu někdy v takovém návalu, že vznikal příjemný pocit, že každý tančí se třemi partnerkami současně, prakticky nespat, což v Jeseníku nevadí vzhledem k mimořádně čistému vzduchu, který přispívá k rychlé regeneraci. Domlouvat na mezinárodní úrovni plány společných výzkumů různých pracovišť. Snadno získávat někdy tak převratné nové informace, že jsme si to ani neuvědomovali. Slyšet světově proslulé zahraniční hosty. A mimo odborný program sledovat divadelní představení psaná a režírovaná ředitelem příležitostné lékařsko‑divadelní společnosti Jiřím Janatkou. Těšit se na koncerty světové kvality a následné noční povídání s legendami vážné hudby, organizované a provázené na světové úrovni Cyrilem Höschlem, koncerty, jaké nelze zažít v Evropě nikde kromě Jeseníku. Je to prostředí oficiálních i pokoutních společenských akcí. Seznámil jsem se tady se všemi, kteří v oboru něco znamenají, a pobyt zde jejich osobnosti báječně zlidštil. Jeseník byl místem, kde se dalo prožít pár dní se slovenskými přáteli. Konference je ověnčena jmény významných osobností, jež se postupně mohly vrátit ze zahraničí. Nejslavnější osobnosti udávající často směr světového výzkumu – Jan Volavka nebo Paul Grof. Řadu let vytvářeli atmosféru psychofarmakologických konferencí zakladatelé jesenické tradice Votava a Protiva, Vojtěchovský a Vinař, Švestka. Není třeba uvádět tituly, jména mluví sama za sebe. K nedávno zesnulému docentu Vinařovi se dodnes řada významných psychiatrů právem hlásí jako ke svému učiteli. V jesenické tradici pokračuje řada dnes již slavných mladších kolegů a kolegyň. Jeseník rychle přesvědčí, že může koexistovat serióznost vědeckého myšlení i rozjařenost. Když k tomu přidáte zasněžené kopce, lázeňský luxus a vlídné přijetí, je kam se vracet. Je kde sledovat již desítky let běžící malé životy účastníků konferencí, které mezitím nenápadně vstoupily do historie.
- Doc. MUDr. Jiří Masopust, Ph.D.,
Psychiatrická klinika LF UK a FN Hradec Králové
Když se řekne Jeseník, vybaví se mi psychofarmakologická konference s kvalitním programem a velkou tradicí. Vždy jsem měl velký respekt k osobnostem, které zde přednášely. Postupně jsem se začal sám aktivně zapojovat do odborného programu. A nyní když se řekne Jeseník, vybaví se mi hektický konec roku, kdy se hned po vánočních svátcích uzavírám v pracovně, zpracovávám výsledky výzkumu a připravuji prezentace na konferenci. Rodina už to ví a s tímto tradičním koncem roku počítá…
- Prof. MUDr. Jan Libiger, CSc.,
Psychiatrická klinika LF UK a FN Hradec Králové
Mám k Jeseníku osobní vztah. A ten je spojen s každoroční lednovou psychofarmakologickou konferencí. Takže se mi vybaví hned celá řada pojmů, které zkusím srovnat a snad i trochu přiblížit. Mezi pojmy, které se do mysli v souvislosti se jménem Jeseníku vybaví, patří učitelé, přátelé, vzpomínky, napětí, radost, vděk. Na jesenické konferenci jsem našel učitele. Ti byli vždy vzácní a začátkem sedmdesátých let ještě vzácnější, protože jich v ona léta mnoho opouštělo svá pracoviště, postavení i zemi. V Jeseníku na psychofarmakologické konferenci jsem ale slyšel přednášet a diskutovat slovutné i blízké kolegy, kteří pro mne v prvních letech profesního života (i později ovšem) měli veliký význam, díky nimž jsem u tohoto oboru zůstal a nikdy toho nelitoval. Od své první konference jsem slyšel opakovaně přednášet a diskutovat dva z otců zakladatelů Jeseníku: doc. Miloše Vojtěchovského, kterého jsem měl to štěstí znát i jako primáře z Psychiatrické léčebny v Beřkovicích, a doc. Oldřicha Vinaře, v oněch dobách ještě z Výzkumného ústavu psychiatrického. Doc. Vojtěchovský vnesl nejen do mého života rozměr intelektuální zvídavosti a promyšlených otázek. Byl zosobněním klinika, učence a vědce i přítele, bez kterého by Jeseník i psychiatrie byly chudší a pro mne i méně lákavé. Doc. Vinař byl dlouhá léta předtím i potom „spiritus agens“ nejen jesenické konference, ale i české klinické psychofarmakologie. V minulých dnech nás ve svých 93 letech opustil, ale vděčnost učiteli, který byl vzorem, inspirací a přátelským mentorem celých generací, přetrvá. S Jeseníkem jsou spojeni i další kolegové‑přátelé, kdysi z Horních Beřkovic, pak z hradecké psychiatrické kliniky a z Psychiatrického centra Praha a z mnoha dalších pracovišť a míst v Čechách i na Slovensku. A s nimi zase vzpomínky na odpolední vycházky k jeskyním, dlouhé večery v Hradní nebo Lázeňské kavárně i na pokojích Priessnitzu, v bujaře uvolněné večerní společnosti psychiatrů. Vzpomínky na jen pozvolna se měnící zimní přírodní kulisu vzrušujících odborných i volně tekoucích diskusí, vzrušených i poklidných hovorů při propojování výletů, vycházek i společných obědů s probíráním témat z přednášek a odborné i neodborné četby se do jednoho odstavce nevejdou. Vzpomínek je mnoho a převažují ty radostné, zábavné a povzbuzující. Z Jeseníku jsem se po desítky let vracel s novým zájmem o obor, pacienty a o lidi vůbec. Bylo to podobné účinku, který na člověka může mít kvalitní umělecký zážitek. A ten je v posledních dekádách, díky mimořádným každoročním koncertům komorní hudby, také součástí každé vzpomínky na jesenickou konferenci. V pozadí zůstávají chvíle napětí při přípravě a dokončování přednášek či vývěsek během rychle plynoucích dnů před konferencí. Tak tomu bývalo a asi i je po mnoho let koncem prosince a v prvních dnech ledna předcházejících jesenickým setkáním. Napětí je posléze převrstveno úlevnou radostí při dobrém přijetí i potěšením z nečekaných a nových interdisciplinárních pohledů na zdánlivě jasné věci. A také z převahy neformální svobodomyslné atmosféry konference i kdysi v dobách jinde převládající rozmazané šedi normalizace. Jsem Jeseníku a jesenickým konferencím vděčný za mnohé, za hezké chvíle s manželkou, která ještě jako moje kolegyně se mnou v Jeseníku bývala od mé první účasti na konferenci, za pomoc při rozhodnutí o budoucnosti spojené s psychiatrií, za učitele, za přátele i za vzpomínky. Díky, Jeseníku, zůstaň stejný i po šedesátce.
Zdroj: MT