Přeskočit na obsah

Mají soukromí lékaři sloužit v nemocnicích?

Nemocnicím by pomohlo zajistit nepřetržitý provoz bez nadměrných přesčasů, kdyby do služeb nastupovali i lékaři ze soukromých ambulancí. Zatím se tak děje spíše výjimečně. Ti, co slouží, to berou jako zvyšování erudice a splátku vůči nemocničním lékařům, kteří je učili. Odmítají dělení oboru na ambulantní a nemocniční. Ti, co neslouží, tvrdí, že za každý den, kdy ambulanci zavřou, tratí pět procent tržeb. Ptají se, zda nemocniční síť není předimenzovaná a zda je nutno relativní personální nedostatek nemocnic řešit povoláním ambulantních lékařů k lůžkům. Zeptali jsme se ministra, lékařů, nemocnic a VZP: Mělo by se podporovat jako možnost, případně uložit jako povinnost, aby lékaři ze soukromých ambulancí pracovali částečně také v nemocnici? Za jakých podmínek by to bylo účelné pro doktory i pro pacienty?



 

  • Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch,

 

ministr zdravotnictví

Určitě budu chtít, aby toto téma projednala Rada poskytovatelů, protože je považuji za velmi důležité – názory se různí, jiný názor má nemocniční segment, jiný ambulantní, ale vidíme, že ani ambulantní segment není jednotný, pokud gynekologové služby prosazují. Pro mě ta myšlenka je minimálně k diskusi, nechci to ale řešit jakkoli na sílu, to by nebylo správné. Všechno je o penězích, na druhou stranu obecně spolupráce ambulantního a lůžkového segmentu nyní úplně není taková, jaká by měla být, i z hlediska komunikace. A možná že by to mělo také tento pozitivní efekt – nejenom zajištění služeb, ale i lepší komunikaci, lepší erudici ambulantních specialistů.

Samozřejmě je nereálné, abychom k tomu nutili privátního lékaře, kterému je 50 let a má 30 let praxi. Pokud by se to zavedlo, tak by se to týkalo lékařů mladých, kteří jsou po atestaci deset, patnáct let. Je otázka, zda možnost, nebo povinnost. Povinnost je poměrně kontroverzní, zadal jsem už panu doktoru Dvořákovi, že bych chtěl mít stanovisko Rady poskytovatelů, o které bych se opřel. Možná i s panem doktorem Jojkem a Sdružením ambulantních specialistů najdeme společnou řeč, aby se to dalo řešit i z ekonomického pohledu.



 

  • Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.,

 

poslanec Parlamentu ČR, předseda podvýboru pro e‑Health

V minulém volebním období jsem se snažil o to, aby terénní ambulantní lékaři měli možnost pracovat i v nemocnicích, ale můj návrh byl zamítnut. Odpůrci tvrdili, že ambulantní lékaři by se stali otroky v nemocniční péči. Něco takového je naprostý nesmysl. Úmysl byl veden tím, že v současné době se zásadně rozevírají nůžky mezi léčebnou péčí v terénních ambulancích a nemocničním zařízení. Objevují se stále nové možnosti léčby, o kterých nemusí mít lékař v okolí nemocnice ani potuchy, a tím je ani pacientovi nenabízí. Navíc mne na této myšlence lákala možnost terénního lékaře sledovat nebo se i starat o svého případného hospitalizovaného pacienta. Návrh neprošel. Je to škoda. Taková praxe je mnohde v zahraničí běžná a terénní lékaři, stejně jako pacienti, si ji pochvalují.



 

  • MUDr. Vladimír Dvořák, Ph.D.,

 

předseda Sdružení soukromých gynekologů ČR

Myslím, že situace je patrně v různých oborech rozdílná. Jsem přesvědčen, že pro obor gynekologie a porodnictví by se rozhodně měla podporovat možnost ambulantních lékařů účastnit se operativy a služeb v lůžkových zařízeních. Odborná společnost i sdružení poskytovatelů v našem oboru navíc podporují povinnost pro ty, kteří po absolvování atestační zkoušky hodlají odejít do ambulantní sféry, účastnit se služeb v lůžkovém zařízení. Tato povinnost by se nevztahovala na ty, kteří již v ambulantní sféře působí. Jejich využití by bylo v mnoha případech problematické. Úzké propojení ambulantní a lůžkové sféry v našem oboru je samozřejmostí v mnoha zemích EU i mimo ni. Těží z toho pacientky i lékaři.



 

  • MUDr. Pavel Vepřek,

 

člen představenstva Nemocnice Plzeňského kraje, a. s.

Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Kvalitě péče by určitě prospěla těsnější komunikace mezi ambulantním a lůžkovým sektorem. Ti, kteří pečují o stejné pacienty, by se měli znát, svoji péči vzájemně koordinovat a sdílet všechny potřebné informace. Je nasnadě, že pravidelná přítomnost lékařů z terénu v jejich oblíbené nemocnici by k tomu přispěla. Obtížnější je najít způsob, jak toho dosáhnout. Nejsem velký příznivec silových řešení, a tak nefandím snižování personálních problémů nemocnic cestou legislativního biče na ambulantní lékaře. Spíš bychom měli vytvářet ve zdravotnictví takové prostředí, ve kterém by terénní lékaři měli potřebu do svých nemocnic docházet a nemocnice snahu s nimi těsně spolupracovat. Což znamená změny ve struktuře nemocnic směrem ke společným lůžkovým fondům, zvýšení podílu jednodenní péče, standardizaci péče o chronicky nemocné pacienty, změnu úhradových mechanismů a v nich obsažených motivací, aktivnější roli zdravotních pojišťoven, digitalizaci…



 

  • Ing. Jaroslava Kunová,

 

předsedkyně Asociace nemocnic ČR

Tato možnost pomoci není optimální, i když v krizové situaci by pomoci mohla. Brání tomu neochota lékařů chodit do nemocnice za odměnu, kterou dostávají nemocniční lékaři, složité zajištění odpovědnosti za poškození pacienta, nedostatečná erudice ambulantních lékařů, zvláště pokud by se jednalo o velké specializované nemocnice. Domnívám se, že by se praktičtí lékaři a ambulantní specialisté měli zorganizovat tak, jako je to v civilizovaných zemích na západ od nás, a zajistit celodenní péči systémem vzájemného zastupování. Pokud nadále budou veškerou zodpovědnost přenášet na nemocnice, zhroutí se péče v nemocnicích, a pak budou i tito lékaři mít potíže sami jako pacienti.



 

  • MUDr. Zorjan Jojko,

 

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Jako první musím zcela rezolutně odmítnout, že by něco takového bylo ambulantním lékařům uloženo jako povinnost. Robota, a v civilizované Evropě i otroctví, byly už dávno zrušeny a do 21. století prostě nepatří. Na druhém místě je třeba se zeptat, jestli má jít o stáže v nemocnicích v rámci vzdělávání, nebo o klasickou práci sekundárního lékaře.

Pokud někdo cítí potřebu ambulantním lékařům doplňovat touto formou jejich erudici, měl by si uvědomit, že jde z valné většiny o lidi, kteří v nemocnicích už dříve odpracovali až desítky let, mají i více atestací, tj. na úrovni jejich vzdělání jsou ve standardních nemocnicích většinou jen primáři. Při obecném nedostatku personálu lze jen těžko předpokládat, že ti budou mít čas mimo svou práci vzdělávat někoho jiného.

Práce v ambulancích je i svým obsahem jiná než u lůžka, tj. ambulantní lékař plní jiné – také velmi důležité – úkoly. O tom, co pro svou práci potřebuje vědět ze života jiných pracovišť, se v dostatečné míře dozvídá na seminářích a kongresech.

Pokud má jít o práci sekundáře, pak, myslím, jen stačí správně nastavit pozitivní motivační systémy, včetně finančních – jeden den výpadku provozu ambulance znamená pětiprocentní propad v jejích tržbách, z nichž je třeba uhradit nejen mzdu dotčeného lékaře, ale kompletní provoz. Předtím je třeba promyslet, jestli takovouto pomoc ta která nemocnice objektivně potřebuje. Je přece běžné, že až 40 procent aktivit nemocničních lékařů (a z toho tržeb nemocnice) je v ambulancích. V takovém případě má jistě spíše smysl vrátit kmenové pracovníky k lůžkům, nikoli existenčně ohrožovat ambulance v okolí.

Bude‑li vzájemně respektována erudice a zracionalizován provoz samotných nemocnic a budou‑li správně nastaveny pozitivní motivační systémy, jistě se najde řada kolegů z ambulancí, kteří budou chtít paralelně pracovat i u lůžka. Koneckonců na řadě míst ČR to už tak platí. K pracovní pohodě lékařů a prospěchu pro pacienty.

Myslím, že je nezbytné si také vzpomenout na to, že proti nám jistě řádově bohatší Německo (ještě jako „Západní“) v osmdesátých letech striktně zakázalo pracovat nemocničním lékařům v ambulancích a naopak, protože nebylo schopno jinak uhlídat s tím spojené (v rámci „přelévání“) vyšší náklady na zdravotní péči. Velmi pochybuji, že naše zdravotní pojišťovny by v tomto byly lepší než tehdejší německé.



 

  • MUDr. Lukáš Velev, MHA,

 

místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic, chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava

Je nezbytné, aby se na zajištění nepřetržité péče v ambulantních službách, formou LPS, podíleli všichni registrovaní poskytovatelé ambulantních zdravotních služeb. Bez rozdílu. Ostatně jim to, byť kostrbatě a sporně vymahatelně, ukládá zákon č. 372/2011 Sb., tedy zákon o zdravotních službách. Zda je přitom nezbytné, aby tito lékaři pracovali v nemocnicích? Není. Například praktičtí lékaři pro dospělé i děti by si mohli organizovat LPS sami. Je fakt, že spojení s nemocnicí, využití jejího komplementu (laboratoře, zobrazovací metody), dává větší smysl. Každopádně praxe, kdy na zajištění nepřetržité péče o pacienty, včetně registrovaných (VPL, PLDD, gynekologie), se podílejí až na čestné výjimky jen lékaři v nemocnicích, je zrůdná a neudržitelná. Budou‑li na ní kolegové v privátních praxích trvat, musíme my z tohoto titulu trvat na výrazně vyšších úhradách nemocnicím. Jsou to velmi nákladné hodiny, finančně i personálně, k zajištění obecné dostupnosti zdravotních služeb.



 

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,

 

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Nařizování a povinnost pracovat „někde“ nepatří podle mého názoru do naší doby a společnosti. Až podezřele by mi to připomínalo „umístěnky“, které už i moje generace zná jen z vyprávění. To je ale to poslední negativum, které jsem dnes proti práci ambulantních lékařů (praktiků či specialistů) v nemocnici napsal.

Samozřejmě musíme respektovat jisté historické zvyklosti i to, jak je nastaven současný systém péče. Představa, že ambulantní lékař si bude chodit za svými pacienty na vizitu do nemocnice, ponese za ně velký díl zodpovědnosti a nemocniční tým bude jemu i jeho pacientovi poskytovat jen jakýsi servis navíc, není u nás na rozdíl od některých jiných, také vyspělých zemí příliš reálná. Ale za reálné lze považovat „klinické dny“, účast na službách, včetně práce na příjmových odděleních, a jistě by bylo možno zvažovat i „kombinované úvazky“. To platí zejména z té nemocniční strany, a hlavně o interním oddělení (spíše ve větší nemocnici), nicméně mnohé platí obecně.

Výhody můžeme shrnout následovně, některé jsou zdánlivě banální, jiné opravdu zásadní:

 

  • seznámení se s kolegy, se kterými v péči o nemocného spolupracuji,

 

 

  • seznámení se s reálnou péčí (možnostmi) daného pracoviště,

 

 

  • snazší sledování moderních trendů v diagnostice i léčbě (jistě to není absolutní, ale nové metody jsou obvykle dostupné spíše ve větších a asi častěji lůžkových zařízeních),

 

 

  • udržení kontinuity kontaktu s pacientem (jistě je rád, když ho při službě přijde kontrolovat „jeho“ domácí lékař),

 

 

  • udržení „rutiny“ i osvojení si nových přístupů při řešení akutních situací.

 

Z hlediska nemocnice je výhodou (krom některých z výše uvedených – víme, s kým spolupracujeme; ukázali jsme novinky, tak je využívejme) posílení personální situace, minimálně ve službách, ale někdy, v rámci kombinovaných úvazků, třeba i v běžné péči.

Zejména praktičtí lékaři vidí svou pozici jako zásadního, klíčového hráče v péči o nemocného; požadují pro to i kompetence, zrušení preskripčních omezení apod. Je to úvaha správným směrem. Ale musí být provázena i tím, že nebudou pro své nemocné lékaři pouze v ordinačních hodinách, ale budou se účastnit komplexní péče. Jsem rád, že mnozí, především mladí, progresivní kolegové tento trend chápou. A práce na nemocničních odděleních je přesně tím, čím by si mohli ambulantní lékaři zvýšit kvalifikaci i prestiž.



 

  • Ing. Zdeněk Kabátek,

 

ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR

Pokud připustím, že tady má být nějaká povinnost, což pro mě jako liberála je velmi složité, tak je otázka, co by to přineslo pro systém a co by to přineslo pro naše klienty. Na to neznám správnou odpověď. Jsem obecně nepřítelem jakýchkoli zákonem daných povinností, myslím si, že se musí vytvořit takové prostředí, které bude motivovat lékaře, aby v nemocnicích sloužili, aby tam byli dobrovolně a rádi. Je to všechno o systému – pokud bude vytvořen systém, kdy lékaři budou důstojně zaplaceni za svoji práci, tak nebude problém sehnat lékaře do nemocnice na služby.



 

  • Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

 

exministr zdravotnictví

Pokud bych byl mladší a fungoval jako samostatný ambulantní lékař, rozhodně bych se na částečný úvazek v blízké spádové nemocnice snažil občas pracovat. Je to režim, který podporuje odborný růst i lokální organizační soudržnost, ale rozhodně by neměl být povinnou záležitostí. Prospěšnost musí být oboustranná a obě strany by pro ni měly vytvářet motivující podmínky. Pro ilustraci dodávám zkušenost z USA, kde jsem na velkém akademickém pracovišti zažil skvěle fungující institut externích „klinických učitelů“. Přicházeli jednou ročně, dohlíželi na mladé rezidenty a pár týdnů se intenzivně zapojovali do celého odborného života oddělení. Byli na pracovišti velmi vítaní, podmínky pro práci měli skvělé a rádi se znovu vraceli.



 

  • MUDr. Petr Šonka,

 

předseda Sdružení praktických lékařů ČR

Jsem přesvědčen, že ukládat komukoli tuto povinnost je nesmysl, který nemůže v praxi fungovat. Pokud ambulantní lékař nebude práci u lůžka vykonávat rád, dobrovolně a na základě pozitivní motivace, bude pracovat tak, že pro primáře bude jeho přítomnost na oddělení spíše komplikací než přínosem a pro příště si rozmyslí, zda jej do služby povolá.

Jistě existují obory jako gynekologie a porodnictví, nebo třeba urologie, kde je pro ambulantního lékaře důležité a atraktivní sloužit v nemocnici a zhusta se tak již dnes děje na zcela dobrovolné bázi. U ostatních oborů si tím už jist nejsem. Podle mě se však jedná o naprosto zbytečnou debatu. Připomeňme si několik dobře známých faktů:

 

  • ČR patří stále mezi země s největším počtem lékařů na počet obyvatel v EU.

 

 

  • ČR patří mezi země s největší hustotou lůžkových zařízení v EU.

 

 

  • ČR patří mezi země s nejhustší sítí ambulantních specialistů v EU.

 

 

  • Primární péče v ČR má omezené kompetence ve srovnání s ostatními zeměmi EU.

 

 

  • Zdravotní sestry v ČR mají omezené kompetence ve srovnání s ostatními zeměmi EU.

 

 

  • Každý Čech má za rok v průměru 11 kontaktů se zdravotnictvím, Rakušan šest, Švéd tři. Rozdíl v jejich zdravotním stavu tato čísla nevysvětluje ani neospravedlňuje.

 

 

  • Počet obyvatel ČR za 20 let nestoupá a počet lékařů v lůžkových zařízeních neklesá.

 

 

  • Lůžková zařízení provozují množství ambulancí, až 40 procent příjmů realizují z ambulantního provozu.

 

 

  • Ve srovnání s vyspělými zeměmi EU je podíl péče poskytované v lůžkových zařízeních a ambulantně posunut ve prospěch lůžkových zařízení.

 

Proč nejsou lůžková zařízení se stejným počtem lékařů schopna obsloužit stejný počet obyvatel? Hlasy volající po povinných službách ambulantních lékařů automaticky předpokládají, že síť lůžkových zařízení je dobře nastavena, počty lůžek skutečně odpovídají reálné potřebě, vnitřní mechanismy lůžkových zařízení jsou dobře nastaveny a veškerá poskytovaná péče je racionálně indikována a reálně potřebná. Je to skutečně pravda? Všichni tušíme, že nejspíš ne.

Je opravdu nutné relativní personální nedostatek nemocnic řešit povoláním ambulantních lékařů k lůžkům (v době míru a bez pandemie smrtící infekce)? Je účelné, aby lékař, který je vycvičen k tomu, aby poskytoval péči u lůžka, byl vázán v nemocniční ambulanci a na jeho místo u lůžka byl povolán ambulantní specialista, dobře vycvičený k efektivnímu poskytování ambulantní péče? Má se trápit u lůžka, zatímco jeho vlastní ambulance stojí a jeho pacienti musejí čekat? Není to Kocourkov a mrhání lidským potenciálem a finančními prostředky? A co bezpečnost a komfort pro pacienta? Kdo si chce nechat operovat prasklý divertikl od kolegy, který dvacet let neopustil svoji ambulanci a nyní musí povinně na noční do špitálu?

Nebylo by lepší, aby každý dělal, co jeho jest? Lůžková zařízení by se měla věnovat zajištění lůžkové péče a zbavit se ambulancí, které nejsou pro jeho činnost nezbytné. Nemám na mysli ani příjmové ambulance, ani ambulance, kam pacient jde na první kontrolu po operaci, ani superspecializované ambulance. Mluvím o všeobecných interních, diabetologických, neurologických, lipidologických, osteologických či endokrinologických ambulancích, které opravdu nemocnice provozovat nemusí. Ambulantní sektor péči o pacienty z těchto ambulancí zvládne, a nemocnice si tak uvolní ruce a získají dostatek lékařů k lůžkům. Je však třeba upravit úhradové mechanismy tak, aby jednotlivé segmenty motivovaly k tomu, aby dělaly to, co skutečně dělat mají. Zatím nemocnice poskytují velkou část toho, co by měli poskytovat ambulantní specialisté, a ti zas dělají velkou část toho, co by měli dělat praktičtí lékaři. Zcela pochopitelně a logicky, když je k takovému chování současný systém úhrad motivuje.

A je nutno definovat reálně potřebnou síť lůžkových zařízení, přebytečná zavřít nebo transformovat na následnou péči. Doba, kdy se do nemocnice jezdilo povozem, pominula a je nesmysl udržovat při životě dva personálně podvyživené špitály vzdálené od sebe 20 km. Péči i personál je třeba centralizovat. Stejně tak je potřeba definovat síť specializovaných ambulancí a praktických lékařů a zabránit vzniku nových ambulantních zařízení tam, kde jich není třeba, zejména pak souběhům a praxi s nesmyslnými úvazky typu 0,2.



 

  • MUDr. Ilona Hülleová,

 

předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR

Osobně nesouhlasím s uložením povinnosti podílet se na práci v nemocnici pro lékaře z terénních ambulancí. Ukládání takovéto povinnosti ambulantním lékařům nepovažuji za dobrou cestu. Je na rozhodnutí každého ambulantního lékaře, zda má zájem a možnost se do práce v nemocnici zapojit. Tato praxe má své výhody i nevýhody, jak pro lékaře, tak i pro pacienty. Pro lékaře je přínosné být v úzkém kontaktu s příslušným nemocničním oddělením, mít možnost vidět své pacienty i za hospitalizace. Také pro pacienta je výhodné, když se na péči v nemocnici podílí jeho ambulantní lékař, který má nejvíce informací o jeho zdravotním stavu a pacienta dobře zná. Nicméně pro ambulantního lékaře není jednoduché sladit provoz svého ambulantního zařízení s chodem nemocnice, a proto by případná spolupráce s nemocnicí měla být vždy jen dobrovolnou možností, a nikoli povinností. Role ambulantního lékaře je v maximální míře poskytovat péči v terénu, zajistit tak dostupnost potřebných služeb pro pacienta co nejblíže jeho sociálnímu prostředí. Takovéto služby jsou i ekonomicky nejefektivnější.



 

  • MUDr. Milan Cabrnoch,

 

nezávislý konzultant

Povinnou práci v lůžkové péči v nemocnici může podle mne nařídit pouze zaměstnavatel svým zaměstnancům, a to jen v omezené míře. Proč by to dělal? Snad kdyby byl současně provozovatelem nemocnice a chyběli by mu lékaři. U samostatně pracujících soukromých lékařů si nedovedu vůbec představit, že by jim někdo nařizoval někde pracovat.

Umožnit práci v nemocnici, tedy v lůžkové péči, ambulantním lékařům, včetně samostatně pracujících soukromých lékařů, je jiná otázka. Jsem přesvědčen, že by to v mnoha případech bylo oboustranně prospěšné.

U praktických lékařů očekávám nejspíše podíl na zajištění nepřetržité dostupnosti péče. Ve Španělsku například praktici zajišťují nepřetržitý provoz jakéhosi příjmového oddělení nemocnice, toto oddělení má vlastní lůžka a na nich pečuje o pacienty dříve, než se rozhodne o jejich další péči na specializovaném lůžku. V některých zemích je běžné, že se praktik přichází podívat na své hospitalizované pacienty do nemocnice a svým způsobem se podílí na rozhodování o jejich další péči. Rozhodně je jakákoli spolupráce mezi praktiky a nemocničními lékaři prospěšná pro vzájemné vztahy, komunikaci i pro oboustranné předávání informací.

U specialistů vidím ještě větší prostor pro oboustrannou spolupráci. Ambulantní lékaři se mohou podílet na ústavní pohotovostní službě, stejně jako v operačních oborech mohou operovat své pacienty a sledovat jejich stav v nemocnici. I zde platí, že komunikace a spolupráce mezi ošetřujícími lékaři v ambulancích a nemocnicích přinese prospěch pacientům. Jsem přesvědčen, že mezi tak špičkovými odborníky, jakými lékaři jsou, se dá překonat i rivalita, zášť, závist či nevole, která by se mohla snad někde ve vztazích mezi ambulantními a nemocničními lékaři objevit. Závěrem: ukládat lékařům z ambulancí povinnost pracovat i v nemocnicích nemá smysl, umožnit jim v nemocnicích pracovat pokládám naopak za přínos.



 

  • MUDr. Martin Engel,

 

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

Je zcela zřejmé, že nepřetržitou zdravotní péči v nemocnicích nelze zajistit stávajícím počtem lékařů, aniž by byl porušován zákon (evropská direktiva o maximální možné přesčasové práci). Tento stav je nadále neudržitelný. Proto by účast ambulantních specialistů dané situaci velmi pomohla. Myslím si, že dané řešení je v kompetenci ministerstva zdravotnictví, takže jsem zvědav, jak k řešení této problematiky přistoupí.



 

  • MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP,

 

Assistant Clinical Professor, Yale School of Medicine, ředitel Polikliniky na Národní

Uvedená otázka opomíjí důležitá fakta a zároveň uvažuje o tom, co je logisticky nemožné. Racionální úvahy by se měly soustředit na následující témata a otázky: Jak je možné uvažovat o jakékoli distribuci či přemisťování lékařů, když stále neexistuje definice standardu péče, tedy toho, na co má pacient nárok, ale i kde (rozumí se ambulance versus nemocnice). Existuje vůbec prokazatelný přínos pingpongování lékařů mezi jedním pracovištěm a druhým? Neexistuje. Naopak přináší obrovské problémy a neřešitelné otázky: Kdo bude všechno kontrolovat? Bude to platit pro každého lékaře v každé ambulanci (viz např. poskytování péče nezastupitelným solitérním lékařem na venkově)? Co se stane s následnou diskontinuitou péče u jednotlivých pacientů z terénní ambulance? Bude přemístění znamenat stejný příjem? Nebo nižší? Či vyšší? Kdo o tom bude rozhodovat? Bude se rovnat zkušenost v jedné nemocnici zkušenosti v druhé?

O co tu vlastně jde? Aby lékaři nebyli tak dobří, jací mohou být, ale jací mají být. Stejně tak jako v jiných zemích spočívá řešení v zavedení povinného standardu udržování znalostí v daném oboru, kterého lze dosáhnout každoročním dosažením určitého počtu tzv. bodů v postgraduální výuce (včetně účastí na přednáškách, klinických seminářích apod.) a zároveň úspěšnou „reatestací“ v daném oboru každých deset let.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené