U aprobačních zkoušek uspěje jen deset procent uchazečů z Ukrajiny a Ruské federace

Pokud posuzujeme možnosti příchodu lékařů ze zemí mimo EU, jde zejména o lékaře z Ukrajiny a z Ruské federace. Současný stav je značně neuspokojivý. Úspěšnost u závěrečných aprobačních zkoušek má sestupný trend a aktuálně se pohybuje jen okolo deseti procent. Přístup a požadavky aprobačních komisí se přitom nemění, problém je tedy nesporně v tom, že nyní přicházejí do České republiky hůře připravení absolventi zahraničních lékařských fakult.

Mezi základní nedostatky aprobačního procesu patří podle mého názoru především složité a zdlouhavé vyřizování víz, dále nostrifikace diplomů, kdy se dostatečně nedbá na kvalitu a srovnání pregraduálního vzdělání. K dalším problémům patří relativně krátká doba povinné praxe, pouze dobrovolná účast na tzv. předaprobačních kursech a nedostatečné jazykové znalosti uchazečů. Přitom aprobanti do splnění závěrečné aprobační zkoušky působí (resp. často celé roky „přežívají“) na pracovištích poskytovatelů zdravotních služeb a můžeme se jen domnívat, co tam dělají. Nedostatek lékařů je jistě vážným problémem, ale zeptáte‑li se, jak uchazeče o aprobační zkoušku zaměstnavatelé zařazují a jak vlastně ve zdravotnictví působí, odpovědi jsou často značně mlhavé. Lze tedy předpokládat, že u nich nejspíš s tichým obecným souhlasem pracují jako lékaři i ti, kteří dosud nesložili povinnou aprobační zkoušku. Je třeba upozornit, že tato praxe je v rozporu se zákony České republiky a neměla by být tolerována až do prvního závažnějšího pochybení.

Jak z tohoto bludného kruhu ven a jak získat pro Českou republiku dostatek kvalifikovaných zahraničních lékařů? Prvořadým úkolem by mělo být zvýšení úrovně jejich znalostí, tedy kvality uchazečů. Jde o zdraví a životy našich občanů, proto z kvality a odbornosti ustupovat prostě nelze.

Institut v minulosti opakovaně navrhoval změny, které by neměly nějak omezit nebo ztížit přístup do systému zdravotnictví České republiky, ale naopak maximálně pomoci uchazečům s přípravou před vykonáním zkoušky tak, aby k aprobačním zkouškám přicházeli podstatně lépe připraveni. Mezi tyto návrhy patří například stanovení minimálních požadavků na pracoviště, kde probíhá praxe, zavedení tzv. adaptačního období v délce 6 až 12 měsíců pod vedením školitele a stanovení povinné účasti na teoretických vzdělávacích aktivitách (kursech), při kterých si uchazeči doplní požadované vzdělání. K dalším opatřením patří např. možnost rozdělení závěrečné ústní zkoušky po jednotlivých modulech (vnitřní lékařství, chirurgie, dětské lékařství a gynekologie a porodnictví) a umožnit uchazečům výuku českého jazyka již v jejich domovských zemích, tedy ještě před zahájením vlastního aprobačního řízení (zde se jeví jako nejvhodnější forma e‑learningová příprava). Dále jsme navrhovali výrazněji zapojit do aprobačního procesu diplomatická a konzulární zastoupení České republiky v těchto zemích. Dokonce jsme za tímto účelem vypracovali v rámci programu tzv. Východního partnerství návrh projektu, podle kterého měli být za pomoci našich konzulárních úředníků vybíráni vhodní uchazeči. Jeho součástí bylo nejen informování uchazečů o podmínkách a organizaci aprobačního řízení, ale i podpora výuky českého jazyka i odborných předmětů uchazečů ještě v jejich domovských zemích. Nic z toho se bohužel doposud neuskutečnilo, možná i proto, že byly kladeny větší naděje do novely vzdělávacího zákona. V rámci nové legislativy dochází sice k dílčím žádoucím změnám (např. řízení probíhá výlučně v českém jazyce a připravují se stáže v rámci akreditací), ale bez zásadnějších změn v aktivním přístupu nelze výraznější pozitivní změny očekávat. Zde bych jednoznačně doporučoval aktivní přístup prostřednictvím konzulárních úřadů v souladu s naznačeným projektem Východního partnerství, který by mj. mohl eliminovat ne vždy žádoucí činnost různých „zprostředkovatelských“ agentur.

Zdroj: MT