Odpovědnost léčitelů by měl zajistit zákon
Zeptali jsme se profesora MUDr. RNDr. Jiřího Beneše, CSc., ze IV. interní kliniky a Ústavu biofyziky a informatiky 1. LF UK, který je členem předsednictva České lékařské společnosti J. E. Purkyně a předsedou její pracovní skupiny pro posuzování nevědeckých metod v léčení a diagnostice.
Pane profesore, proč potřebujeme zákon o léčitelství?
Zákon o léčitelství je potřeba v tom smyslu, že by se měla zákonnou normou zajistit odpovědnost léčitelů. Aby to léčitel v případě, že se snaží ovlivnit zdraví pacienta doporučením nebo terapií, doložil formou zápisu. Když teď léčitel řekne pacientovi, že má překyselení žaludku, a přitom je tam onkologický problém, je léčitel zcela beztrestný. Myslím, že by povinnost písemné dokumentace léčitelství sama zregulovala. Léčitelství jako obor není nutno ničit kvůli placebo efektu, který může být pro pacienta přínosem. V žádném případě ale léčitelství nepatří do zdravotnictví. Já třeba jsem velmi rozpačitý, když vidím, že zdravotnictví organizuje zákon o léčitelích, jako by organizovalo léčitele. Na druhé straně, kdo jiný to má udělat. Nicméně já bych léčitelství chtěl jako živnost, která by měla být regulována státem v oblasti odpovědnosti. Definice léčitele není na celé planetě přesně stanovena, právnicky definovat léčitele bude velice obtížné.
Považujete za léčitelství akupunkturu a homeopatii? Věnují se jim i lékaři vzdělaní na lékařských fakultách…
Jednoznačně to léčitelství je. U homeopatie je to jasné, tady Evropská komise prohlásila, že nepatří do lékařství ani medicíny. U akupunktury je to složitější, protože sama Česká lékařská společnost JEP má akupunkturistickou společnost. Její průkaz je velmi sporný, nelze tu použít metodu medicíny důkazu (EBM), nicméně já bych akupunkturu za sebe mezi léčitelství zařadil. Je trochu problém, že na 5 000 lékařů provozuje metody alternativní medicíny. U nich je splněna alespoň jedna věc, že vedou dokumentaci, a měli by to při čistém svědomí dělat v rámci mimoléčebné činnosti a své vlastní snahy pomoci nemocnému. Když to nedělají pro peníze, tak to dělají třeba i v dobrém úmyslu.
Není výhodou, že lékaři mohou díky medicínskému vzdělání rozlišit, kdy by pacient měl být léčen klasickou medicínou a kdy hrozí zanedbání péče?
To je jeden z velkých problémů léčitelů, že mohou způsobit zanedbání péče u nemocných. A co se týče lékařů, tam bych jim někdy léčitelství i dovolil, protože lékař může dojít k závěru, že psychické působení může mít význam placebo efektu.
Co všechno si pod pojmy léčitelství a alternativní medicína lze představit?
Vedle akupunktury a homeopatie například biorezonanci, tradiční čínskou medicínu, clusterovou medicínu, irisdiagnostiku, scientologii, naturopatii, aromaterapii, psychotronickou diagnostiku, reiki, feng‑šuej, léčbu dotykem, kovy, drahokamy, takzvanou magnetizovanou, mrtvou, živou, respektive pí‑ ‑vodou, pyramidovými tvary, keltskými a jinými magickými symboly, talismany nebo barvami.
Patří sem tedy i tzv. tradiční čínská medicína?
Tradiční čínskou medicínu uvedli a v poslední době ji šířeji a trochu kvazioficiálně zavedli v Hradci Králové nejspíše silovým působením či neracionálním přáním. Stejně jako není medicína kolínská nebo kutnohorská, není ani medicína čínská. Medicína se nedělí podle místa, ale podle oborů. Čínská medicína je jednoznačně nevědecká, jde o léčitelství. Řada jejích postupů, jako meditace či masáže, může být využita s dobrým možným efektem, ale řada přípravků se nedá označit za bezpečné. Některé tyto přípravky mohou podle seriózních studií například zvyšovat incidenci nádorů urogenitálního traktu. Nevědecká je jejich nereprodukovatelnost v chemickém složení.
Vadí vám tedy, že se tu čínská medicína prosazuje?
Netrápí mě, že se tu čínská medicína rozvíjí, nic se nemá zakazovat, co neškodí. Mě na tom trápí, že se prvně rozvíjela ve fakultní nemocnici, což již nyní není, nemocnice už s tím nemá nic společného. Pokud si chtějí Číňané vybudovat lázně u Brna, říkám, proti gustu žádný dišputát, ale fakultní nemocnice nebyla tehdy šťastná volba. Jde o špičkové zařízení, kde se má provozovat pouze vědecká medicína.
Zkoumal jste některé léčitelské metody? K jakému závěru jste dospěl?
Prověřoval jsem jako mladý sekundární lékař magnetoterapii. U 400 léčených jsme prokázali pouze placebo efekt. Zlepšení nastalo u 75 procent nemocných, přičemž soubor pacientů léčených bez magnetického pole a s magnetickým polem měl procento zlepšení artrózy kolene stejné. Magnetoterapie je bezesporu neúčinná – vlivem placeba sice pomáhá, z pohledu fyziky a biologie ale objasnění není možné. Přesto se tato prokazatelně neúčinná metoda dostala do úhradové vyhlášky. To ukazuje, jak velký problém jsou nevědecké metody.
Podstoupil jste osobně vyšetření některou z alternativních metod?
Jako gastroenterolog jsem o tuto problematiku zájem neměl, až když jsem byl okolnostmi donucen k vyšetření biorezonancí. Bylo tehdy nespolečenské vyšetření odmítnout. Do přístroje jsem nahlásil, že jsem žena, hned jsem viděl, kolik nemocí a parazitů mám. Trpěl jsem infekcí na vaječnících a myomem dělohy. Přístroj jsem si půjčil domů a vyšetřil sklenici okurek, přístroj u nich zjistil stenózu prostaty. V tu chvíli mě alternativní postupy jako milý a veselý obor začaly zajímat. Když pak ale vidíte čtyřicetiletou pacientku s metastatickým postižením a biorezonance diagnostikuje, jak jsem už uvedl, překyselení žaludku, je konec humoru a je to na trestní odpovědnost.
Mělo by se léčitelství zakázat?
Já bych je nezakazoval, zákazy by stejně nikdo nedodržoval. Správné je požadovat odpovědnost léčitelů za vše, tedy i za informace a doporučení. Je nutná edukace, a pokud čin léčitele neškodí, proč léčenému brát onen placebo efekt? Léčitel musí mít právní odpovědnost za to, co doporučil. Pokud doporučil vynechat inzulin nebo chemoterapii, pak již následky může nemocný řešit se svým právníkem. Proto je nutné, aby léčitel musel vždy zapsat použitou metodu a očekávaný efekt. Léčitelé by měli působit jako živnost mimo oblast zdravotnictví a nést odpovědnost za své konání.
Na co by se měl zaměřit připravovaný zákon o léčitelství?
Mohl by být velmi krátký. Především by měl stanovit, že léčitel je osoba bez zdravotnického vzdělání provádějící ovlivňování organismu léčené osoby metodami, které nebyly uznány za vědecké. Dále by měl stanovit, že léčitel musí vydat písemné prohlášení o doporučeních, o svém postupu a o výsledcích, kde budou jasně vyznačeny cíle postupu. Toto prohlášení by měl nemocný u sebe. Záznam musí obsahovat souhlas nemocného s použitím nevědecké metody.
Existuje málo dvojitě zaslepených klinických studií k prokázání účinnosti doplňkové a alternativní medicíny (CAM) při diagnózách, jež nemají charakter psychosomatických onemocnění. Výsledky bývají negativní nebo na pokraji průkaznosti.
ČLS JEP porovnala EBM a CAM. Na rozdíl od EBM, kde argumentace je vždy logická, je argumentace u CAM v rozporu s logikou. EBM je systém jednotný, CAM je nesourodá směs metod. EBM používá přesnou terminologii, CAM termíny vágní. EBM stojí na objektivním poznání a experimentu, CAM na subjektivních názorech a spekulacích. U EBM jsou výsledky reprodukovatelné, CAM odmítá statistické metody. EBM volí specifickou účinnou léčbu, CAM všeléky, EBM vyžaduje vedení dokumentace a evidence, u CAM chybějí záznamy o výkonech. EBM poskytují erudovaní lékaři, CAM často laici bez medicínského vzdělání. EBM je založena na kolektivní spolupráci lékařů, CAM na individuálním přístupu. EBM stojí na pravdivosti a serióznosti informací, CAM na demagogii, reklamě a podvodech.
Medicína důkazů se liší od alternativních postupů také tím, že umí časem přiznat chybu, omyl či neúčinnost, dokonce i poškození, což je u alternativních metod pracujících s bludy nemožné.
Přesto pacienti CAM vyhledávají, čemu to přisuzujete?
Typicky se tak děje u onemocnění, která medicína dosud nedokáže uspokojivě léčit. Lidé jsou nespokojeni s „odlidštěnou“ medicínou, kde je pacient vnímán jen jako diagnóza. Zatímco u lékaře s narůstající byrokracií regulovčíků nemocný podepisuje někdy až nesmyslné informované souhlasy, léčitel se může ihned skutečně zajímat o obtíže nemocného. Roli hraje také relativně nízká cena některých metod CAM, pocit nadstandardu, náboženské přesvědčení či životní filosofie, špatná zkušenost s některými lékaři, doporučení známých a vliv klamavé reklamy. U nemocných s infaustními diagnózami jde často o snahu využít každé léčebné metody přinášející sebenepatrnější naději na vyléčení.
CAM tedy představuje pro lékaře velký etický problém…
Lékař by měl pacientovi pomáhat způsobem co nejúčinnějším, měl by se vyhýbat metodám, jejichž účinnost je sporná, malá či nulová. Ač by sám CAM využívat aktivně neměl, musí rozhodovat, zda ji pacientovi doporučí, či nikoli, pokud bude dotázán. U rizikových metod by mělo být jeho stanovisko jednoznačně záporné, jindy může být i kladné. Lékař by měl mít na paměti, že jeho kladný vztah k CAM může vést ke ztrátě důvěry u pacientů, kteří tyto metody vnímají jako šarlatánské, případně může být záštitou pro laické léčitele. Pravděpodobně jediným rozumným východiskem je odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah lékaře k CAM, provázený snahou o maximalizaci dodatečného placebového účinku racionální terapie a případným vysvětlením důvodů, které jej k odmítání CAM vedou. Klíčem je posílení důvěry pacienta v metody, které mu nabízí medicína založená na důkazech, což je zřejmě úkol dalece přesahující konfrontaci s CAM.
Na závěr bych jen požádal, aby se léčitelství neoznačovalo slovem medicína, ve spojení se slovem alternativní to dává jakési povýšení a lidé, když mají problém, věří více slovům než faktům.
Zdroj: MT