Přeskočit na obsah

Neuvěřitelné se stalo – vývoj léčby hepatitidy C je ukončen

„Jsem rád a považuji to za osobní a profesní štěstí, že jsem se začal věnovat chorobě, která v průběhu mé klinické praxe dosáhla takového mimořádného vývoje,“ říká prof. MUDr. Petr Husa, CSc., přednosta Kliniky infekčních chorob LF MU a FN Brno, kterému se hepatitida C stala celoživotním údělem a který nám přiblížil aktuální situaci této až do roku 1989 neodhalené virové nákazy.



 

  • Jak vypadá současná situace, co se týče prevalence a možností nejnovější léčby virové hepatitidy C (HCV)?

 

Co se týče prevalence v naší republice, máme jen kvalifikované odhady, kde předpokládáme, že se pohybuje kolem 0,4–0,5 procenta, máme tedy 40 až 50 tisíc chronicky infikovaných. Ročně se nám však podaří diagnostikovat jen asi tisíc lidí. Ostatní o své nemoci většinou nevědí, šíří infekci dál a nemoc u nich může progredovat do jaterní cirhózy a karcinomu jater. Léčba se v posledních pěti a zejména třech letech zásadně změnila. Léčíme již bezinterferonovou terapií, kombinací perorálních antivirových léků, přičemž úspěšnost této léčby se pohybuje mezi 95 a 99 procenty po dvou až třech měsících terapie. Primárním cílem léčby chronické hepatitidy C je úplné odstranění infekce z organismu. Za důkaz vyléčení slouží nepřítomnost viru v krvi 12 týdnů po skončení antivirové léčby. Bezinterferonová léčba nemá prakticky žádné kontraindikace, také její nežádoucí účinky jsou minimální.



 

  • Jaká jsou aktuální odborná doporučení pro léčbu virové hepatitidy C?

 

Ta se liší zejména podle typu viru, protože u nás se vyskytují zejména genotypy 1 a 3 a některé léky lze použít jen u určitých genotypů. Délka léčby závisí na tom, zda nemocný byl již v minulosti léčen, jaký má genotyp onemocnění, jak pokročilý je jaterní proces, přičemž nejpodstatnější je, zda již má, nebo nemá cirhózu jater. Někdy stačí jen osm týdnů, jindy je potřeba dvanáct týdnů léčby, zcela výjimečně u mimořádně komplikovaných pacientů trvá 24 týdnů.



 

  • Jak vidíte budoucnost výskytu a léčby tohoto onemocnění?

 

Ačkoli je to neuvěřitelné, zdá se, že vývoj léčby hepatitidy C je ukončen. Další léky se přestaly vyvíjet, i když se na nich pracovalo řadu let, protože se předpokládá, že potenciál přípravků, které jsou v současnosti k dispozici, je dostačující. V podstatě čekáme na poslední přípravek, který má být v průběhu tohoto roku v naší republice ještě schválen. Ten je již dnes dostupný např. v USA nebo v západní Evropě. Tímto posledním lékem budeme mít celé spektrum pacientů pokryto. U výrazné většiny lidí bude přitom stačit jen osm týdnů léčby.



 

  • Co je třeba udělat pro to, aby se zlepšila diagnostika a do léčby bylo zahrnuto víc pravděpodobně infikovaných?

 

To je nikdy nekončící proces. Snažíme se dělat řadu aktivit. Kromě akcí zaměřených na nejrizikovější skupinu, což jsou injekční uživatelé drog, kteří jsou docela dobře zmapováni, i když spolupráce s nimi bývá často problematičtější, jde o práci s další velkou skupinou lidí, kteří byli infikováni krevními transfuzemi před rokem 1992. Tedy v době, než se začali testovat krevní dárci. Nakažení tímto způsobem bohužel stále zůstávají velmi často neodhaleni až do stadia, kdy se dostávají do dekompenzované cirhózy nebo do stadia karcinomu jater, kdy je již léčba problematičtější. Proto se snažíme apelovat na lékaře první linie, zejména na praktické lékaře, ale i kolegy z jiných odborností, než je hepatologie nebo infekční lékařství, aby na toto onemocnění mysleli v rámci diferenciální diagnostiky jaterních onemocnění. Zejména mají‑li u pacienta nějaký diagnostický údaj o krevním převodu před rokem 1992 nebo o komplikovanějším chirurgickém zákroku, aby na toto onemocnění mysleli a odebírali protilátky proti tomuto viru. Úspěch je ale zatím zcela neadekvátní úsilí, které je na to vynakládáno. Algoritmy, které mají lékaři zažité, se velmi těžko prolamují. Přístup veřejnosti a někdy bohužel i zdravotníků k nemocným s HCV je s tím, co se dnes již o HCV ví, bohužel zarážející. Stigmatizaci tohoto onemocnění se daří překonávat jen obtížně, přitom se udává, že virus hepatitidy C se přenáší stokrát méně ochotně než virus hepatitidy B, takže pravděpodobnost nákazy při běžném kontaktu a vyšetření je prakticky nulová.



 

  • Jaká jsou tedy základní doporučení pro lékaře?

 

Většina případů hepatitidy C je klinicky němá nebo se projevuje jen příznaky nespecifickými, které se rutinně nedávají do vztahu s infekcí HCV. Proto je toto onemocnění vesměs zachyceno náhodně. Prvním krokem vedoucím k diagnostikování HCV je většinou zjištění zvýšené aktivity tzv. jaterních testů (ALT, AST), většina nemocných s HCV však nemá výrazně zvýšené hodnoty, nejčastější je zvýšení na dvojnásobek až pětinásobek horní hranice normy. Hlavním úkolem lékařů „nehepatologů“ je při zachycení zvýšené aktivity ALT nebo AST provést vyšetření krve na přítomnost protilátek anti‑HCV. U epidemiologicky rizikových pacientů a u nemocí, které mohou být mimojaterními manifestacemi infekce HCV, je třeba provést vyšetření anti‑HCV vždy, tedy i při normální aktivitě ALT, AST. Při zjištění pozitivity anti‑HCV je pak nutné odeslat pacienta ke specialistovi – hepatologovi, který doplní další vyšetření, podle jejichž výsledků rozhodne o vhodnosti a typu antivirové terapie.



 

  • Jaká je současná situace u ostatních hepatitid?

 

Hepatitida A u nás nyní často vyvolává epidemie, protože většina populace je nyní vůči tomuto viru vnímavá. Na rozdíl od 50. a 60. let, kdy se většina lidí infikovala hned po narození a byli celý život před infekcí chráněni, má dnes protilátky proti hepatitidě A jen málokdo. Málokdo se očkuje, takže populace je skutečně značně vnímavá. Onemocnění naštěstí nepřechází do chronicity, u této hepatitidy není zatím možnost žádné kauzální léčby, léčí se jen symptomaticky. Například před dvěma lety propukla v Brně velká epidemie se třemi úmrtími pacientů s cirhózou, což ukazuje, že nejde o úplně banální onemocnění. V tomto případě se ale zatím nevyvíjí úsilí produkovat nějaké antivirové léky. U hepatitidy B bych řekl, že se nyní pohybujeme v období dejme tomu deseti let, kdy se toho příliš neděje. Máme dva léky, které jsou schopny utlumit množení viru, ale nejsme schopni nakaženého zbavit viru úplně. Dokážeme tedy zlepšit jeho prognózu a snížit pravděpodobnost přechodu do cirhózy nebo dekompenzace cirhózy, za což jsme samozřejmě rádi, ale těmito léky se nedaří nemocného infekce úplně zbavit. Řekl bych, že poté, co je nyní ukončen vývoj léků na hepatitidu C, farmaceutické firmy začínají této problematice věnovat větší pozornost. Rozvíjí se minimálně 50 různých molekul a terapeutických přístupů, které se nyní zkoušejí v různých fázích. I když některé končí kvůli toxicitě nebo neúčinnosti, zdá se, že i zde je do budoucna velká naděje. To je důležité i kvůli tomu, že hepatitida B je zatím mnohem rozšířenějším onemocněním než hepatitida C a týká se většinou zemí s nižší ekonomickou úrovní.



 

  • V jaké oblasti tedy vidíte hrozbu v infekčních onemocněních?

 

Hrozba je především v tom, co neznáme. Identifikace původce je vždy první a zásadní krok k tomu, aby se začalo něco dít. Takže poznání, že nějaké nakupení případů je způsobeno infekční chorobou a že se jedná o nové infekční agens, jako tomu bylo v případě HIV infekce nebo hepatitidy C, je vždy prvotní. Pak se již úsilí vědců nasměruje proti konkrétnímu viru, protože jde většinou o virové infekce. U bakteriálních infekcí je nyní větším problémem rezistence vůči antibiotikům a neadekvátní antibiotická terapie, která tomu napomáhá. Rozhodně bych se ale bránil říkat, že problémem do budoucna jsou viry jako ebola nebo zika. Větší problém budou stále onemocnění, jako je chřipka a další infekce, o nichž jsme si před pár lety mysleli, že je máme bezpečně pod kontrolou. A nemáme…

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…