Lékařem v zahraničí: Denně jsem řešil střelná poranění
Zklamání i naděje, překonávání překážek, ohvaha a pohled zvenčí. To vše se skrývá za prací lékaře v zahraničí. Přinášíme další díl z dlouhodobého projektu Medical Tribune ve spolupráci se Sekcí mladých lékařů ČLK.
Nechceme tímto nijak působit na odliv tuzemských lékařů do ciziny, ale spíše ukázat pohled na jednotlivé zdravotnické systémy a přinášet ostatním relevantní srovnání a zajímavé informace.
Tentokrát na otázky odpovídá MUDr. František Grossmann, CSc., který pracoval na Maltě a v Jihoafrické republice.
- Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?
Důchodce na plný úvazek, freelance Eng‑Czech překladatel.
- Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?
V roce 1977 jsem využil pozvání vlády Malty a jako jeden z prvních jsem odjel v témže roce pracovat tam. V pozici chirurgického konzultanta jsem na Maltě zůstal až do roku 1984. Po návratu jsem pracoval jako primář chirurgického oddělení ve Zlíně. V roce 1991 jsem odjel do Jihoafrické republiky, kde jsem pracoval jako šéfchirurg oddělení Tembisa Hospital až do roku 2005, kdy jsem se vrátil ze zdravotních důvodů. Svou kariéru jsem ukončil na VZP jako posudkový lékař, později jako řadový lékař LDN ve Vsetíně dne 31. 12. 2014.
- Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?
Vše jsem zařizoval osobně a mohu říct, že též vzhledem ke své velmi dobré angličtině jsem žádné velké překážky nepociťoval.
- Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)
Ve své chirurgické práci, ať už doma, nebo v zahraničí, jsem vždy nacházel plné zadostiučinění. V mírumilovné JAR jsem v průměru ošetřoval se svým týmem 500–600 střelných poranění ročně a byl jsem v té době zřejmě jedním z nejzkušenějších „válečných“ chirurgů u nás. Mé pracovní podmínky byly pochopitelně finančně mnohem výhodnější než u nás, vztahy velmi dobré, přátelské jak ve smyslu lékař–pacient, tak s kolegy i s administrativou či vedením.
- Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?
Nezažil, obě země jsou velmi vyspělé, snadno srovnatelné s našimi podmínkami. S obyvatelstvem velmi pestré rasové i kulturní směsice jsem měl po celá léta velmi dobré vztahy.
- Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?
Jak již uvedeno výše, v „mírových“ podmínkách jsem musel téměř denně řešit závažná, většinou střelná či bodná poranění. Za 14 let obrovské zkušenosti.
- Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?
Vzhledem ke svému věku jsem se ve svých 73 letech vrátil domů do České republiky a nyní si tedy užívám důchodu, jak jen 75letý řekněme stařec může.
- Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?
Nikoli, s násilím ani jakoukoli formou diskriminace jsem se nikde nesetkal, naopak.
- Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?
Jsem přesvědčen o tom, že úroveň naší zdravotní péče je velmi dobrá.
- Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?
Práce v zahraničí otřásla s mým prvním manželstvím. Druhé manželství jsem naopak v JAR s mojí bývalou spolupracovnicí (českou) uzavřel a mám z něho dva již dospělé vysokoškoláky.
- Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?
Od roku 2005 v České republice trvale žiji jako 75letý důchodce.
- Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?
Jsem přesvědčen, že žít v současné České republice stojí za to. Zahraniční zkušenosti nás nepochybně obohacují po stránce jazykové, odborné, kulturní a obecně lidské.
Zdroj: MT