Lékařkou v zahraničí: Do ciziny jako samoživitelka
Zklamání i naděje, překonávání překážek, ohvaha a pohled zvenčí. To vše se skrývá za prací lékaře v zahraničí. Přinášíme další díl z dlouhodobého projektu Medical Tribune ve spolupráci se Sekcí mladých lékařů ČLK.
Nechceme tímto nijak působit na odliv tuzemských lékařů do ciziny, ale spíše ukázat pohled na jednotlivé zdravotnické systémy a přinášet ostatním relevantní srovnání a zajímavé informace.
Tentokrát na otázky odpovídá MUDr. Daniela Pachmannová, která působila v Německu.
- Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?
Unicare medical center – pediatr.
- Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?
Nedostatek financí po pěti letech role matky samoživitelky v českém zdravotnictví.
- Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?
Trvalo to asi tři měsíce, v roce 2012 bylo snazší dostat se pracovně do SRN.
- Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)
Stáž v nemocnici na pediatrii za plný plat a následný pracovní poměr na pediatrické ambulanci v Ronneburgu v rámci SRH Poliklinik Gera.
- Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?
Němci jsou uzavřenější. A zjistila jsem, že mi nabízejí plat, který by v Německu nikdo neakceptoval. Nakonec se podařilo s kamarádkou Němkou, která nastupovala na stejnou pozici, domluvit super platové podmínky pro obě.
- Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?
Veliký profesní růst, mnoho zkušeností v komplexitě celé pediatrie, návštěvu mnoha pediatrických kongresů.
- Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?
Chybí rodina, kterou mám v Česku, babička a děda. Vysoké ceny služeb – hlídání dětí.
- Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?
Ne, němčinu jsem uměla dobře, ale samozřejmě se to během dvou let v SRN hodně zlepšilo.
- Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?
Zdravotní péče v České republice je kvalitní, ale často prolezlá korupcí, k pacientům se chováme jako k artiklu v čekárně a musejí zbytečně čekat nebo několikrát přijít na ambulantní kontrolu do nemocnic znovu, než se dostanou na řadu.
- Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?
Ztrátu a chybění a nižší frekvenci návštěv.
- Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?
V ČR nyní jsem, ale asi zase odjedu do zahraničí. Krkolomné vzdělávací programy. V SRN je možné dodělat si různé nadstavby ve vzdělání a netrvá to pět let apod. Samozřejmostí je uznání již nabytých zkušeností a vzdělání. Nikdo nenutí lidi dělat znovu zkoušku z oborů, ze kterých mají atestace. Ráda bych si dodělala např. rehabilitaci, ale opravdu mě odrazuje dokazovat společný kmen zkouškou z pediatrie, když mám tři atestace (I., II., PLDD) a dělám to od roku 2002. Při platbách práce na akreditovaných pracovištích by měly být na stážích normální platy, a ne že se člověk ocitne na platu absolventa, pokud chce začít s rehabilitací. Nehledě na to, že třeba dodělat si psychosomatickou medicínu je v ČR téměř nemožné a bude lepší odjet do SRN na psychosomatickou kliniku, kde bude možné dodělat si psychosomatiku i rehabilitaci, a to minimálně za 4 300 eur (měsíc bez služeb, na což tady v ČR asi nikdy nesáhneme).
- Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?
Držím českému zdravotnictví palce, bylo by fajn, kdyby se vše narovnalo, cena lidské práce, chování zdravotních pojišťoven ke zdravotníkům a zájem mladých lidí o obor.
Zdroj: MT