Dlouho očekávaný posun u triple negativního karcinomu prsu
Triple negativní karcinom prsu (TNBC) je typ nádoru se špatnou prognózou a limitovanými léčebnými možnostmi. Jeho léčba je zatím založena na chemoterapii, přičemž u většiny pacientů se v řádu měsíců rozvíjí rezistence na cytostatika. Všechny léky z kategorie cílené léčby u této diagnózy selhávaly.
Studii třetí fáze IMpassion130 se dostalo mimořádné pozornosti ve všech směrech. Její závěry byly zveřejněny na jednom z prezidiálních sympozií výročního zasedání ESMO v Mnichově a souběžně publikovány v časopise New England Journal of Medicine. Následně se informace o ní rychle rozšířily do dalších médií, a to nejen odborných. K takovému zájmu je důvod – tato práce poprvé přináší posun v léčbě triple negativního karcinomu prsu nad možnosti, které dávala cytostatika, a také jde o první studii třetí fáze, která dává důkazy o účinnosti moderních imunoterapeutických postupů u karcinomu prsu.
Látkou, která ve studii IMpassion130 prokázala svůj efekt na prodloužení přežití, byl atezolizumab. Tento inhibitor PD‑L1 zasahuje do složité interakce mezi nádorem a imunitním systémem. PD‑1 na povrchu lymfocytu představuje kontrolní bod (checkpoint) imunitní reakce. Aby tato molekula byla aktivní, musí se spojit se svým ligandem PD‑L1 na povrchu nádorové buňky. Hlavní fyziologickou funkcí PD‑1 je brzdit imunitní reakce, aby se předešlo nepřiměřené síle imunologické odpovědi. Jeho terapeutické „odbrždění“ umožňuje znovu aktivovat T lymfocyty v jejich protinádorové aktivitě. Jde o nástroj, který brání přestřelení imunitní reakce, a tedy vzniku autoimunitních onemocnění. Při terapeutickém zablokování PD‑1 se tak využívá přirozeného a velmi silného mechanismu. Pokud se jednou nastartuje imunitní odpověď, má tendenci se amplifikovat a přirozeně se prohlubuje.
Studie IMpassion porovnávala kombinaci inhibitoru PD‑L1 atezolizumabu a nab‑paklitaxelu oproti nab‑paklitaxelu samotnému u nemocných s neresekovatelným lokálně pokročilým nebo metastazujícím TNBC. Do studie bylo zařazeno 905 pacientek, randomizace proběhla v poměru 1 : 1. Přežití bez progrese onemocnění bylo u nemocných léčených inhibitorem PD‑L1 7,2 měsíce, v kontrolním rameni to bylo pět a půl měsíce. Medián celkového přežití dosáhl u nemocných na atezolizumabu 21 měsíců oproti 17 měsícům u nemocných, které dostávaly pouze chemoterapii. Výsledky se však lišily podle míry exprese PD‑L1, přínos léčby atezolizumabem byl dokumentován především u nemocných s PD‑L1 pozitivním nádorem – těch bylo ve studii IMpassion130 celkem 40 procent. U nich byl medián celkového přežití 25 měsíců při léčbě atezolizumabem oproti 15,5 měsíce v kontrolní skupině. Cut‑off pro pozitivitu PD‑L1 byl přitom na hodnotě jednoho procenta buněk nádoru.
Hlavní investigátor studie, Peter Schmid z Queen Mary University of London, uvedl, že kombinační terapie byla relativně dobře tolerována. „Většina nežádoucích účinků se vyskytla v souvislosti s chemoterapií, a to s podobnou četností v obou skupinách. Z imunologicky podmíněných nežádoucích účinků se při léčbě atezolizumabem častěji vyskytla především hypotyreóza, ta byla dokumentována u 17 procent nemocných léčených kombinací a u 4 procent pacientek, které dostávaly pouze chemoterapii.“
Z důvodu nežádoucích účinků ukončilo léčbu 16 procent pacientek v rameni s atezolizumabem a 8 procent nemocných, které dostávaly pouze nab‑paklitaxel. „Ve studii Impassion přidání imunoterapie ke standardní chemoterapii vedlo u pacientek s nádorem exprimujícím PD‑L1 k prodloužení přežití o deset měsíců. Taková kombinace by měla být novou terapeutickou možností u pacientek s metastazujícím TNBC,“ shrnul Peter Schmid.
Zdroj: MT
